Liberecká Vědecká knihovna ožije od 23. května do 14. července originální výstavou - Leporelohrou. Nejen děti, i dospělí si tu budou moci hrát s obřím leporelem a recyklovaným papírem. Kreslit, muchlat, stříhat, protrhávat, trhat, drhat se doporučuje! Stejně jako plést z papírových provázků, vytvářet frotáže – inspirovat se navzájem a setkávat se ve hře...

Proces nekončící tvorby, při němž se do výstavy zapojují návštěvníci, zkoncipovali pro libereckou knihovnu výtvarníci Petr Nikl a Ondřej Smeykal. Do Leporelohry zapojili další umělce, s jejichž objekty si návštěvníci vyhrají: Milana Caise, Martina Janíčka, Jiřího Konvrzka, Luboše Fidlera... Lze očekávat, že se další umělci ještě připojí.

Všichni autoři mají vztah k vícero druhům umění - k hudbě, happeningům či divadlu. Leporelohra, papírová forma interaktivního projektu, je dalším krokem předešlých herních expozic s živou tvůrčí atmosférou.

Prvním kolektivním projektem v koncepci Petra Nikla se stala expozice Hnízda her v roce 2000 v Rudolfinu. Následoval český pavilon na Expu v Japonsku v roce 2005 a poté vyvíjející se expozice Orbis pictus aneb Brána do světa lidské fantazie, která byla uvedena v řadě měst v Čechách i v zahraničí, a která bude v dubnu nainstalována v Bruselu. Další expozicí, zaměřenou tentokrát na světlo, má být chystaný Labyrint světla v pražském Ekotechnickém muzeu v Bubenči (12. 5. až 14. 7.).

„Ukázalo se, že lidi umění zajímá, ale potřebují klíč, aby vstoupili do interakce s ním. Zatímco intelektuální klíč nemají lidé čas dekódovat, lehčí forma je povzbudí, aby si začali s vystavenými předměty hrát, aby probudili svůj obrovský tvůrčí potenciál,“ tvrdí Ondřej Smeykal, známý svými světelnými performancemi, ale i jako originální hudebník a propagátor australského domorodého hudebního nástroje didgeridoo. „Nesnažíme se zlehčovat umění do polohy nezávazné hry. Právě naopak. Akcentujeme v umění tu nejprimárnější složku – interakci mezi autorem, dílem a návštěvníkem,“ upřesňuje Smeykal.

Hlavním médiem Leporelohry je papír: „Papír jako záznamové médium, jako plocha pro obraz, jako zvukový nástroj, jako kinetický objekt. Papír ne tak, jak jsme zvyklí papír vnímat,“ píší autoři. Jejich expozice je záměrně vytvořená pro prostor knihovny, pro umocnění fenoménu knihy, jako objektu propojujícího text s ilustrací.

Proto bude završením Leporelohry knížka, sestavená do spontánního příběhu, vytvořeného ze záznamů návštěvníků. Vznikne tedy kolektivní autorská kniha návštěvníků, soubor jejich vzájemně propojených textů a kreseb.

„Výsledkem interaktivní výstavy věnované záznamu na papír je další interaktivní objekt – kniha vytvořená návštěvníky, která se bude prodávat a šířit mezi lidmi. Ale zase bude pojata tak, že se do ní dál bude moci vstupovat, a tak zůstane stále v procesu proměny...“ vypráví Smeykal.

„Chceme, aby lidem pod rukama vznikaly příběhy. Máme představu, že se skupiny návštěvníků propojí jakoby do jednoho organismu, který spontánně vytvoří něco, co by ojedinělý návštěvník ani výtvarník sám za sebe nikdy nevytvořil, neboť má fantazii už nějak nasměrovanou,“ popisuje Ondřej Smeykal vizi, která by měla už brzy dát Libereckým další impuls k návštěvě mimořádně zábavné knihovny.

A přestože má být provoz této expozice podstatně tišší než zvukově bohatá výstava Orbis pictus, takže nebude čtenáře rušit, autoři vymýšlejí navíc originální doprovodné akce. Program bude vhodný i pro školy. Leporelohra jako inspirativní kulturní událost bude pokračovat i v knihovnách dalších měst.