Ráda bych vám představila Alana Lowena. Je mezinárodně uznáváným učitelem osobního rozvoje a zakladatel školy "The Art of Being" (Umění být). Na mě působil jako slunce na jaře. Teplé, milé, přátelské a hodně otevřené. Prohřívá, potěší, pousměje se. Po dlouhé a zimomřivé zimě je to balzám na duši. Přeji vám aby vás po přečtení mého rozhovoru s ním také mile zahřálo u srdce.

H: Alane, co Tě přivedlo do Prahy? Jaké bylo Tvoje první setkání s naším městem?

A:Celý život trávím tím, že hledám krásná místa. Baví mě zajímavé lokality. Právě proto jsem přijel do Prahy.

Celý můj výukový program, kterému se roky věnuji, začal ve Waldhaus centru ve Švýcarsku. Před čtyřmi lety na jaře jsem tam potkal jistého muže s jeho manželkou, kteří pracovali v kuchyni. Poté, co se mi představili, jsem se dozvěděl, že jsou z Prahy a v kuchyni pracují proto, že se se mnou chtějí potkat. Byl jsem jim doporučen a chtěli mě pozvat do Prahy, abych tam začal vyučovat.

Sešli jsme se následující Vánoce. Pro mě bylo dost neobvyklé trávit je v Evropě. Jsem zvyklý oslavovat Vánoce na Havaji. Ale zrovna tu zimu jsem dělal novoroční program ve Švýcarsku, čili to bylo možné. Navíc jsem neměl konkrétní plány na to, kde strávit vánoční svátky.

V minulosti jsem o Praze hodně slyšel a dlouho jsem si přál ji navštívit. Když na to konečně došlo, tak jsem se ubytoval v hotelu na Starém městě. Byl jsem o Vánocích sám. Bylo to pro mě jak zvláštní, tak nezapomenutelné. Se svými novými českými přáteli jsem se měl sejít 25. Prosince (pro UK je to Štedrý den).

Procházel jsem se po Staroměstském náměstí a zašel jsem na půlnoční mši do kostela. I když nejsem křesťan, tak jsem měl pocit, že tam mám jít. Byl tam kněz, o kterém se říká, že je pevně nohama na zemi a zároveň je značně empatický a naladěný na lidi. Tudíž jsem tam šel, abych zažil ducha lidí, kteří tady žijí. Ve dvě hodiny ráno jsem se procházel po Staroměstském náměstí, vzpomínám si, že tam byli muzikanti. Nesněžilo, ale hrála hudba. Byl to velmi duchovní zážitek, bylo to nezapomenutelné a hodně živé.

Poté jsem prožil krásné a zároveň bláznivé Vánoce s českými přáteli. Upekl jsem jim krocana, připravovali jsme se na seminář, který se uskutečnil na jaře následujícího roku. Konal se v jednom šíleně vypadajícím Aikido centru v Praze. Tím to všechno začalo. Pravidelně jsem dojížděl do Prahy, kterou jsem si zamiloval. Moji přátelé pro mě organizovali semináře, ale v okamžiku když začali být velmi zaměstnaní, tak přestali. Tím, že mě sem pozvali, tak se má práce nejprve představila a poté zavedla v České republice. Na svém úplně prvním semináři jsem poznal Martinu. Když workshop skončil, tak jsem cítil, že je mezi námi velká přitažlivost. Tudíž jsme se potkali znovu a znovu, naše sblížení se stupňovalo. Pozval jsem ji k sobě na Mauí.

H:Líbí se mi, jak líčíš svoje počátky u nás v Čechách velmi osobně. Cítím, že Tvoje práce je zároveň Tvým hobby a životním posláním. Ohromným štěstím je, že jsi v rámci zaměstnání potkal svoji životní partnerku. Neodolám se nezeptat, jaký máš názor na české ženy.

A:Jsou náádhernééé, hravé a atraktivní.

H:Strašně se mi líbí, že soukromí umíš spojit s prací. Myslím si, že spousta lidí to takhle nemá. Zejména hodně z těch, kteří jsou v podvědomí veřejnosti, si svoje soukromí chrání.

A:Cítím se velmi privilegovaný být manželem ženy z Prahy. (Kde jste se brali?) Naše svatba byla na Mauí. Co se týká českých žen, tak vyzařují něco mystického. Alespoň to se o nich tvrdí v západní Evropě a ve Spojených státech. Několikrát se mi stalo, že když se v USA nějakému muži zmíním, že jedu do Prahy, tak reaguje nadšeně ve stylu "Ty brďo, Ty tam budeš s těma krásnejma ženama!". (Alan se naučil "Ty brďo" a výslovnost si skutečně užívá). Cítím se skutečně privilegovaný žít touto realitou.

H:Švýcaři se taky velmi zajímají o české ženy. Údajně jsou švýcarské ženy přeemancipované, mají příliš silný mužský prvek, Švýcařům se to nelíbí a tím pádem si hledají manželky jinde.

A:Jojo, Švýcaři mají rádi kvalitu.

H:Co naši muži v Čechách?

A:Vnímám ty, kteří v sobě mají světlo. Tím pádem jsou hraví a opravdu mají kontakt se ženami. Pak jsou tady ostatní muži, kteří nemají sami ze sebe dobrý pocit. Základem mojí práce s českými muži je dát jim nějaké dobré povědomí o nich samotných. Potřebují se naučit oslavovat ten dar být mužem. Jejich protějšky - české ženy - umějí oslavovat své ženství v mnohem větší míře.

H:Naši muži jsou poznamenaní tím tlakem být nejlepší z nejlepších.

A:Tito muži chytli tlak kapitalismu, tlak současné společnosti. Ženy si užívají svobodu. Ty si řekly: "Pojďme oslavovat svobodu!". Naopak muži zaujali úplně jiný postoj: "Super, pojďme vydělávat peníze!".

Je tam ještě něco jiného, co mě fascinuje na českých mužích. Jejich tendence upadat k depresím. Cítím v nich takový zvláštní pesimismus. Z toho důvodu jsem vytvořil program pro festival Esoterika. Jmenuje se „Dopbrodružná cesta od pasivního žití k oslavě“. Cítím, že jedna z věcí, která se v současné době děje v České republice je to, že hodně lidí stále zůstává ve stavu přežívání. Jde o jakýsi špatný starý zvyk z doby předešlého politického režimu. Tito lidé jsou svým způsobem zajetí do pasivního způsobu života, který jim stačí k přežití. Moje práce spočívá v tom vzít je z tohoto pasivního stavu do velmi otevřené a živé oslavy daru, kterým je "ŽÍT". Cítím, že opravdu hodně českých mužů zapomnělo, že být naživu je skutečným darem. Je potřeba, aby řekli "Ahoj!" svým vnitřním pocitům přirozenosti, lásky, touhy, energie, vášně, žádostivosti i zranitelnosti, prostě aby byli šťastni. To je Tantra.

Tantra je splétání a propletení toho všeho dohromady. Mým posláním je pomoci lidem splétat dohromady vše co jsou. Jejich přirozenost, sexuální instinkty, vášeň. Jde o celé bytí.

Když přijde na milování a intimní chvíle, to není jenom o sexu. To, co se děje je celková oslava bytí, existence a sdílení intimity. Je to dar, který si můžeme navzájem dát. Můj dar, který jim mohu dát je to, že jim pomohu otevřít ty správné dveře.

H:Myslím, že každý v sobě má to hezké, co chceš otevírat. Zároveň tam bohužel má spoustu bahna.

A:Když ti lidé byli dětmi, nikdo se jim nevěnoval. Bylo zapomenuté: "Hej, pojď oslavovat!". Lidé k tomu od malička nebyli vedeni. Rodiče, kteří měli děti v době komunismu, byli naučeni neprožívat, jenom sloužit společnosti. Byli vedeni k nezájmu o sebe, o vlastní vášeň, živočišnost a živost.

H:Je to případ od případu, některé rodiny byly fajn. (Z nějakého pudu hrdé Češky bráním české rodiny)

A:Ano, ale pak jde dítě do školy a tam to prostředí není ani přívětivé, ani citově otevřené. Když se podíváme na komunistickou architekturu, všechno je hranaté, betonové, studené. Jedním z nejmarkantnějších znaků komunismu bylo, že byl vytvořen model člověka, který byl od krku dolů mrtvý. A to byli opravdu naštvaní lidé. To, co rozšířili, byla jejich vlastní mizérie. Ztratili svoji duši. Život bez duše vede k tomu, že rodiče předávají svým dětem přesně takový obraz reality. Tahle mrtvičnost – nezajímat se o sebe – přešla na další generaci. Bohužel je to stále patrné v českých mužích. Je patrné a až vtipné, že je to takhle markantní. Pro muže je jednodušší ztratit kontakt se svou vášní. Z tohoto důvodu čeští muži tolik potřebují české ženy. Aby je probudily. Takže chlapi: Vstávat, jde se oslavovat! Mojí prací je pomoci jim vrátit se domů. Sami k sobě.

H:Jakou máš zpětnou reakci od českých mužů?

A:Vrací se na moje semináře. Vždycky se potkáváme jako přátelé. To, co tady vyrůstá je vědomí: "Hele, ty jsi v pohodě, máš možnost dělat to, co opravdu chceš".

H:Jaké procento mužů tady v Čechách je natolik otevřených, že se o to zajímají? Nestydí se jít na Tantra esoterický seminář, nezdráhají se otevřít a svěřit?

A:Já jsem neviděl žádný stud nebo zdráhání. Spíše vidím, že tyto kvality zapomněli.

H:Jaký je Tvůj názor na partnerství a manželství v naší české společnosti? Převládá počet párů (partnerských svazků) než státem uzavřených manželství.

A:Lidé musí nejprve zjistit co to znamená být s někým v intimním vztahu. Potřebují se probudit, věnovat se svému osobnímu růstu.

H:Jak by jsi vysvětlil strach mužů z manželství? Proč se ženy chtějí vdávat a muži se bojí, jakoby svatba pro ně znamenala smrt?

A:Myslím si, že to je celosvětový fenomén. Populární kultura krmí lidi všemi těmi obrázky o snových romancích, zlatých svatbách a šťastném životě až do smrti ještě předtím, než se lidi naučí být ve vztahu opravdu intimní. Tím pádem se lidé hrnou do svatby. Poté se ocitnou v takové jakoby mrtvé zóně. Neotevřeli se sami sobě a proto neví jak žít dohromady s „tím druhým“. Svým způsobem je v podstatě pochopitelné proč se muži bojí vstoupit do manželství. Přitom je někde uvnitř za tím vším jejich prosba: "Prosím, ukaž mi jak být živý v manželství. Jak v manželském životě žít a milovat". Ženy mají také svoje strachy, bohužel se také naučily skrývat svoje pocity.

H:Ještě nejsem matkou, ale doma jsme to měli tak, že naše mamča byla vždycky upravená a hezká. Zmiňuji to proto, že mnoho žen po svatbě o sebe přestane dbát. Tloustnou, přestanou se malovat, nosí natáčky. Zvláště natáčky a umaštěné tepláky úplně nesnáším...

A:Myslím si, že lidi by si měli „vzít“ nejprve sami sebe než vstoupí do manželství. Co to znamená „vzít si sebe“? Znamená to spřátelit se se vším, co se ve mně děje. Když jsem přátelský k sobě, ke své samotě, rozumím tomu, co se ve mně odehrává. Poté mohu být ve vztahu a v přijetí taky k „tvé“ samotě a milovat tě. Vlastně tím, že se naučím přijmout svoji samotu, můžu cítit, prožívat a milovat tu tvoji. A tím tě učím ji cítit, rozumět jí a milovat.

H:Jsou spirituální praxe a duchovní techniky cestou k osvícení nebo je lze používat v každodenním běžném životě, v práci, v rodině a ve vztazích?

A:Já si myslím, že musíš začít ve své lidskosti, člověčenství. Učit se být přátelský, milovat, oslavovat všechny barvy svého bytí. Když se to stane, začínáš se čím dál tím více otevírat. Otevíráš se svému bytí. Přichází momenty, že se tolik otevřeš, že si začneš uvědomovat neviditelné, to co je mimo osobnost. Začneš si uvědomovat velikost prostoru ducha. Nemyslím si, že cvičení a praktikování duchovních technik má nějaký význam, pokud jsi sám v sobě nezažil, co vlastně duchovnost je. Pokud děláš duchovní praktiky bez prožitku duchovnosti, tak se stanou vírou. Je to jako chodit každou neděli do kostela, protože mi řekli, že mám věřit v Boha.

Ve chvíli, když už máš tenhle vnitřní prožitek, nepotřebuješ něčemu věřit. Nemusíš se učit jak to chutná, protože jsi to už ochutnal a máš ten vlastní prožitek. Znáš to.

Problém s duchovními praktikami je ten, že lidé byli krmeni doporučeními, že když udělají to a to stane se tamto. Můžeš to praktikovat 1000 let, ale když mi nikdo neukáže jak říci "ahoj" svému vnitřnímu bytí, je úplně jedno jak moc se věnuji praktikování duchovních technik, protože se věnuji technikám namísto toho, abych otevřel dveře sám k sobě domů. Poté, co otevřu ty dveře a přijdu domů, pak už nepotřebuji duchovní praktiky. Co pak budu dělat je to, že budu mít několik praktik, které ke mně přirozeně přijdou z mého prožitku a budou mě udržovat ve spojení s Duchem. Udržovat v otevření, probuzení a ve stavu osvícení.

To, co dělám s lidmi na svých seminářích je to, že na konci vidím co prožili. Zvu je k tomu, aby objevili svoje vlastní cesty k připomenutí si toho co prožili a poradím jim jak tyto techniky zařadit do každodenního života. Nikdy bych jim neřekl: "Dělej 3x denně to a ono, aby jsi došel osvícení". Jelikož pak by se osvícení stalo zlatou modlou, za kterou by se hnali. Pokaždé, když jdeš za modlou, vzdaluješ se sám sobě. Nechci lidi krmit myšlenkou osvícení. Já chci, aby milovali prožitek toho čím jsou teď a tady. Chci, aby milovali svou cestu. Oslavovali kde jsou na té cestě právě v tento okamžik. To je velmi osvícený způsob života.

H:Jak dlouhý je Tvůj seminář?

A:Obvykle trvá víkend. Je to dostatečně dlouhá doba, kdy se lidi můžou nastartovat.

H:Řekni nám něco o svých seminářích.

A:Část semináře, která je pro mě největší výzvou, je vést lidi způsobem, který je inspiruje na seminář přijít. Je to jako když sedím v autobuse, v kavárně nebo v kině a mám svoje tajemství. Vnímám co by se s těmi všemi lidmi, které na těchto místech potkávám, stalo kdyby přišli na můj seminář. Neznamená to, že jsou všichni smutní. Lidé přicházejí proto, že jim dojde, že prožijou něco víc, než na co jsou ve svém běžném životě zvyklí. Jeden si přečte článek, druhého pozve jeho kamarád. Všichni cítí, že život je o něčem jiném a silnějším, než na co jsou zvyklí.

H:Spousta lidí vypadá šťastně, čtou esoterické knihy, ale uvnitř nejsou úplně naplněni. Hodně z nich už hledají svou cestu jak objevit „to něco v sobě“, ale neví co si vybrat. Co si teda vybrat? Podle čeho si vybírat kam půjdu?

A:Mluvte s lidmi, kteří se účastnili různých seminářů. Tímto způsobem se většina lidí dostane na moje semináře. Je to „šuškanda“, lidé si řeknou co je dobré a co ne. V 70. Letech to bylo výzvou, v té době nebylo moc příležitostí. V současné době žijeme přímo v explozi o sebeuvědomění. Sex , drogy a rock and roll...

Tantra je cesta, která pracuje se světlem i temnotou. Není to jenom to „světlo“. Rozdíl mezi tím jít a chovat se negativně, temně a být ochotný spřátelit se se svojí vlastní vnitřní temnotou je velké téma, které bychom mohli rozebírat hodiny. Já říkám, že veškeré temné chování ve světě se děje pouze proto, že se lidé bojí spřátelit se se svojí vlastní temnotou. V okamžiku když se s ní spřátelí, je to jako když přinesou světlo do tmy. Co to znamená prakticky? Lidé se naučí mít přátelský respekt ke svým strachům, zlomenému srdci, smutku, pocitům zranitelnosti a bolesti. Dokonce i na vztek dojde. Poté už toto všechno nemusí projektovat do světa a bojovat s tím. Pokud nejsi spřátelený se svým vlastní vztekem a otočíš ho ven, stane se agresí, která způsobí násilí.

Když se spřátelíš s místem, odkud tvůj vztek přichází, nemusíš už agresi dál ventilovat do světa. To je jenom jeden příklad na téma „temné chování“ a „přátelství s vlastní temnotou“. Všechna kriminalita, války a násilí ve světě pocházejí z tohoto jednoduchého a jediného faktu, že lidé obrací jeden na druhého to, s čím se bojí spřátelit se sami v sobě.

Myslím, že jedna z hlavních věcí, která lidi přitahuje na moje semináře je uvědomění si, že „Já se mohu cítit šťastný. Mohu milovat a prožívat svůj život namísto toho, abych ho „přežil“ ve strádání nebo utrpení.

Minulý týden jsem potkal ve Švýcarsku pár, který se mnou už udělal hodně práce a dokonce se účastnil dvouletého výcviku. Žijí v USA a přijeli za mnou do Švýcarska mi asistovat. Ona mi řekla, že když se její manžel po ukončení výcviku se mnou objevil v práci, jeho kolegové si mysleli, že je zdrogovaný. Dlouho ho neviděli a skutečně byli dost překvapeni. Býval tak mrzutý a nepřístupný a dnes je uvolněný a září spokojeností. Lidé jako on pak vyzařují to „něco“ a jejich okolí “to“ chce také. To je ono. To je ta nejlepší reklama.

H:Jakou vidíš souvislost mezi Tvými semináři a „vyděláváním peněz“?

A:Základní věc, která se stane, když se se sebou spřátelíš je, že se staneš daleko více přítomným ve svém životě. Kvalita prožívání přítomnosti je mnohem bohatší. Čím více „jsi“ přítomný, tím lepší jsi v tom co zrovna děláš, ať je to cokoliv. Práce nebo vydělávání peněz. V podstatě v mé práci nezáleží na tom, jestli jdete na seminář o sexu nebo o smrti, o vztazích, o dětství. V mém projektu „Art of being“ (Umění být) pracuji také s tématem „ Soul, s.r.o.“ (Duše, s.r.o.) Je to projekt designovaný pro firmy a společnosti. Vyučuji jak spolupracovat se svojí duší když „pracuji“. Rozličná témata jsou dveřmi, které lidi otevřou a nechají se uvést do světa "Art of being" (Umění být"). Nezáleží do kterých dveří vstoupíš, přijdeš tam, kde jsi schopen být přítomen s celým svým bytím. Ty dveře jsou tady jen proto, aby jsi si sám vybral svoji cestu: "Bojím se smrti, tak půjdu na seminář o smrti", apod. Vstoupíš do těch dveří, a ta cesta, která je za nimi, tě přivede do místa, kde oslavuješ vše co jsi a jsi přátelský k celému svému bytí. Rozdíl mezi životy před dveřmi a za nimi je ten, že venku stále hledáš něco, co ti pomůže najít něco „jiného“ než to, co zrovna prožíváš. Za dveřmi jsi sám tou změnou, miluješ být na cestě. Proto také nezáleží na běhu za osvícením. Když už začneš, to dobrodružství samo o sobě je dostačující, nepotřebuješ se za něcím hnát, něco uhánět. Jako poupě růže nepotřebuje být úplně otevřené a rozvinuté, miluje stádium, ve kterém právě je. Ty miluješ tu fázi své cesty, na které se právě teď nacházíš.

Mohla bych si s Alanem povídat hodiny a hodiny. Nicméně vše má jak svůj začátek, tak svůj konec. Moje maminka vždy říkávala, že v nejlepším se má přestat. Proto abych si vždy zapamatovala to nejlepší? S Alanem jsme přestali proto, abychom za hodinu opět navázali. V tomto případě ne my dva, ale v mnohem širším okruhu lidí.

Sedíme v kruhu, Alan se nás ptá proč jsme přišli. Co nás přivedlo na jeho "ochutnávku"? Je zřetelné kdo přišel ze zvědavosti, z pocitu prázdného večera, z potřeby nebýt sám nebo z uvědomění si, že mu Alan pomůže. Navrhne potenciální řešení té které situace. Je vnímavý, citlivý, odpovídá taktně, ale zároveň upřímně. Mluví z něho Tantra praxe posledních 37 let. Mladá žena mu připomíná, že se s ním seznámila vloni a tehdy si byla jista, že už ho nikdy neuvidí. Najednou je přítomna, září jí oči, mluví klidně, spokojeně, vyrovnaně. Jedna z těch, kterým Alan pomohl? Jedna z těch, která se rozhodla nepřežívat, ale prožívat svůj život? Evidentně ano. Mladý muž, kterého celý život dominuje jeho matka. Jak se s tím vyrovnat? Atraktivní mladá žena, která řeší podobný problém se svým autoritativním otcem. Odehnal jí všechny nápadníky. Co s tím? Co s ním? Jak se otec srovná s tím, že jeho dcera je v dospělém věku nešťastná? To se asi nedozvíme. Jak to zvládne ona? Občas mě mrazí, soucítím a zároveň obdivuji upřímné výpovědi. Držím všem palce a doufám, že při následujícím setkání z nich budou šťastní lidé, kteří naplno prožívají svůj život.

Pokud jste v podobné situaci nebo si rádi rozšíříte svoje obzory, nechte se inspirovat na www.cestyprozitku.cz .