Naprostá většina světových vědců i politiků se shoduje na tom, že globální oteplování existuje a že bychom se ho měli snažit ve vlastním zájmu ovlivnit, a tak by bylo docela smysluplné začít s tím něco dělat. A to z vlastní vůle, nejen v rámci toho, co nám nadiriguje EU.

Před časem jsme natáčeli dokument o globálním oteplování a při té příležitosti jsem pochopila, že se fakt nemůžeme utěšovat představou, že jako malá země toho v celosvětovém měřítku moc neovlivníme. Na světové produkci skleníkových plynů totiž máme nepřiměřený – přímo lví – podíl. Ročně vypouštíme do vzduchu 12 tun oxidu uhličitého na hlavu, což nás řadí na šesté místo v Evropě, zhruba na úroveň Belgie či Rumunska. Oproti takovému Švédsku máme dvojnásobný objem emisí. Způsobuje to poměrně vysoký podíl průmyslu na našem hospodářství, dále emise, které u nás vznikají při výrobě elektřiny, protože tepelné elektrárny u nás stále ještě produkují 60 % energie, a konečně neefektivní využívání energie, čili všeobecné plýtvání. Přitom se absurdně – člověku to připadá jako halucinace – mezi českými politiky stále ještě vede boj o prolomení limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách. Kdyby se tak stalo, sklouzli bychom na šikmé ploše zvyšování produkce oxidů uhlíku opravdu hluboko, až na dno, nehledě na katastrofální následky pro severočeskou krajinu.

Smysluplnější by bylo držet krok s Evropou a nesnažit se stále jen vyjednávat, abychom směli vypouštět co nejvíc emisí, což je poněkud pštrosí taktika. EU chce v letech 2020-2030 snížit emise skleníkových plynů o 20 až 30 %. ČR by měla udělat to, co navrhuje Hnutí DUHA ve své kampani Velká výzva (www.velkavyzva.cz) – totiž přijmout legislativní závazek snižovat emise CO2 o 2% ročně. Což by znamenalo konečně řešit tyto záležitosti systémově, investovat do zelených technologií a podporovat energeticky nenáročná řešení, jako je veřejná doprava oproti autům, recyklace nebo využívání místních potravin.

Trochu věštění budoucnosti

Prognostické líčení toho, jak by pravděpodobně vypadala budoucnost v globálně se oteplujícím světě, jsem našla z pera Martina Říhy na stránkách STUŽ. Cituji: “Co bychom museli dělat, jestliže globální oteplení skutečně nastane v měřítku, které způsobí tání i pevninských ledovců (ty plovoucí ve vodě hladiny moří nezvednou)?... Hlavním problémem by bylo zastavit na hranicích EU miliony imigrantů, opouštějících rozšiřující se aridní oblasti na jedné a mořem zaplavené pobřežní nížiny na druhé straně. Copak ostrovy v Oceánii, které padnou jako první - to ještě nebude tak velký problém. Tam je obyvatel málo a žijí poměrně skromně. Děsivá představa ovšem je, že by se to týkalo desítek milionů lidí z takového Bangladéše, z Indie, Indonésie a dalších lidnatých států jihovýchodní Asie, z nichž drtivá většina je chudá, ale bude jich strašná síla. A neméně děsivá je představa, že by to zaplavilo i bohatá přímořská města Afriky, Jižní i Severní Ameriky, Evropy i Austrálie, jejichž počet obyvatel je nejen hodný pozornosti, ale kteří navíc jsou uvyklí značné spotřebě!” Dál autor vysvětluje, že v mořských mělčinách a v tropických pralesech se vyprodukuje nejvíc kyslíku, a oba tyto zdroje by se stoupáním hladin oceánu z větší části zanikly a trvalo by mnoho desítek čis tovek let, než by se obnovily v jiných místech. Takže na Zemi by nastal i akutní nedostatek kyslíku.

Radikál James Lovelock

Když už jsme u těchto scifistických (nebo možná bohužel ne tolik scifistických) představ, měli bychom vzít v úvahu i názory Jamese Lovelocka, autora teorie Gaii, podle níž Země připomíná živý organismus a také tak reaguje. O Lovelockovi se ví, že zastával názor, že lidstvo může před tragickými následky globálního oteplování zachránit jaderná energie, ale to teď přehodnotil a má jiný nápad. Ve svých devadesáti letech je osvěžujícně radikální.

Říká: “Většina takzvaných zelených opatření, která se provádějí, je jen gigantický podfuk. Obhodování s uhlíkem, s obrovskými vládními dotacemi, je přesně to, co si přáli podnikatelé a banky. Klimatickou změnu to neovlivní ani za mák, jen to vydělá spoustám lidí hromady peněz a poněkud oddálí okamžik zúčtování. Nejsem proti obnovitelným zdrojům energie, ale dohání mě k šílenství, když se příjemná britská krajina kazí větrnými elektrárnami. Je to naprosto zbytečné a na produkci jednoho gigawattu potřebujete 2500 km2 – obrovské plochy krajiny.”

Pokračuje konstatováním, že ani přechod na jadernou energii už proti změnám globálního klimatu nepomůže. Je příliš pozdě. “Existuje jediný způsob, jak bychom se ještě mohli zachránit, a ten spočívá v masivním pohřbívání dřevěného uhlí. Znamenalo by to, že zemědělci budou všechen svůj biologický odpad, který obsahuje uhlík, měnit v dřevěné uhlí, které nepodléhá biologickému rozkladu, a zakopají ho do půdy. Tak můžete ze systému odstraňovat opravdu podstatná množství uhlíku a poměrně rychle snižovat i hladinu CO2.”

Skutečně by to pomohlo, říká Lovelock: ročně se do biosféry uvolňuje v rámci přírodních koloběhů 550 gigatun uhlíku; my produkujeme pouhých 30 gigatun. Devětadevadesát procent uhlíku v sobě váží rostliny a uvolňují ho zpátky do atmosféry, když se rostlinné tkáně rozloží bakteriálně, nebo je zkonzumují půdní živočichové. Když ale zemědělci spálí přebytky rostlinných materiálů bez přístupu uhlíku (viz tradiční milíře uhlířů), uhlík se z rostlin už do koloběhu nevrátí. A pak stačí, když zemědělci zaorají dřevěné uhlí do polí. Při tomto procesu zemědělci získají také malý podíl biopaliv a ty mohou prodat, takže se jim to vyplatí a nebudou na to třeba žádné dotace.

Lovelock dále prohlašuje: “Myslím, že je omyl se domnívat, že přežijeme oteplení o dva stupně: na Zemi je už teď příliš mnoho lidí. Při oteplení o čtyři stupně nemůže přežít ani desetina dnešní populace. Důvodem je, že nebudeme mít dostatek potravy. Pokles obyvatel země během tohoto století bude obrovský, až o 90 %. Koncem století zůstane na zemi pravděpodobně miliarda lidí, nebo méně. Podobné věci už nastaly, například mezi dobami ledovými byla tvrdá období, kdy přežilo jen 2000 lidí. A teď se to děje znovu.” Depresivní mu to ale nepřipadá: “Nemyslím si, že devět miliard je lepších než jedna miliarda.”

Tak to prostě v přírodě chodí, naznačuje Lovelock. A optimisticky doufá, že třeba tahle selekce pomůže tomu, aby si příští generace lidí počínaly inteligentněji.

Eva Hauserová - Spisovatelka, publicistka, editorka v PR agentuře