Popíšu další zcela neoriginální zkušenost z oblasti „já – matkou“. Dítě je ve školce. Venku je krásně a já sedím ve své milované kavárně s notebookem. Je to pro mě stav z oblasti sci-fi. Něco, po čem jsem na počátku svého „mateřství“ snila. No, není to vůbec špatný, ale… co asi dělá Anička?

Přistihla jsem se, že, ačkoliv jsem si myslela, že jsem nesmírně originální a že mě některé věci nikdy nedostanou, jsem naprosto klasický přírodou ovlivněný přitroublý tvor zmítaný pudy, které lze myslí ovlivňovat jen do určité míry. A ještě horší je, že v určité chvíli se celé věci začnete poddávat – jenže dobrovolně, s nekritickou a absolutní láskou.

A přitom si dost dobře pamatuju okamžiky, kdy jsem měla pocit, že mi moje milované miminko bere všechno, čím jsem kdy chtěla být. A když se mi naskytla chvíle vypadnout z domu, brala jsem ji všemi deseti. Sice i tak jsem se pořád zabývala tím, jestli je v pořádku, volala a kontrolovala, ale únava, stereotyp a návaly hormonů byly příšerné, takže mi vůbec nevadilo, když mě někdo předběhl v čekárně u doktora nebo ve frontě, protože to znamenalo dalších pár minut „samoty“ bez děsuplných vzlyků, co moje ubohé děťátko při půlroční kolice vydávalo.

Dneska je to skoro tříletá slečna, kterou zbožňuju, už jí víc rozumím, vím, co chce, co má ráda a co ne. A samozřejmě mám (mylný, ale zřejmě přírodou daný) pocit, že nejlíp to umím zajistit a pochopit jen a jen já. Cloumá se mnou strach, co s ní ve školce je, jestli nepláče. Jestli se najedla, jestli ji někdo nestrčil ze schodů, zda jí paní učitelka dala vysmrkat nebo jí zastrčila tričko do kalhot, aby jí netáhlo na záda. Vím, že na jednu učitelku v ČR připadá klidně i 20 dětí a proto nemůže věnovat větší pozornost mému dítěti. Což je škoda. :) Ale nejde to. U nás jsou sice na jednu třídu paní učitelky dvě, ale i tak není čas na nějakou speciální péči.

Půl roku jsem chodila do školky s Aničkou, aby si zvykla, protože jí byly teprve dva roky a já chtěla ten přechod, kdy je někde úplně sama s neznámými lidmi, co nejvíc usnadnit. Ještě, že školky tuto možnost doprovodu a brzkého přijetí na pět dní v měsíci poskytují. Alespoň jsem mohla školku důsledně prozkoumat, zkusit doladit nedostatky a taky Annu naučit to, co se od ní bude očekávat – tedy: sama se musí oblékat, dojít si na záchod a utřít se (nejtěžší část :))), najíst se a napít. (Ano, jsem ta otravná matka, co navštěvuje vedoucí školky a hlásí chybějící zábradlí, netopící topení a špinavé záchody). A naštěstí naše školka to celkem bere v potaz a co lze, vylepšuje.

Slyšela jsem hodně názorů na pobývání s dítětem ve školce a postupné prodlužování času, kdy je tam samotné. Skeptici říkali, že pak Anna neunese můj odchod nikdy a bude čekat, že tam s ní budu pořád, ale není tomu tak. Naopak si tento postupný odlučovací postup nemůžu vynachválit. Viděla jsem děti, které celé hodiny plakaly a nechápaly, kam jejich rodiče šli. Trvalo to i týdny. Jeden chlapeček se každých 60 vteřin uslzeně zeptal: „Kdy přijde babička?“ a znova a znova. Představa, že by to bylo moje dítě, mě drásala. Zvolila jsem postup jiný a zatím se mi vyplatil – viděla jsem, jak to Anna pomalu začíná chápat, jak získává jistotu a vnímá režim, jak se přestává ohlížet, kde jsem. Teď se dokonce do školky těší. Dávám jí tam zatím jen na jedno až dvě dopoledne týdně a doufám, že od září zvládne dopoledne každý den.

Otázka je, zda to zvládnu já, nebo na ní budu voyeursky koukat oknem i na gymplu. Mateřství je strašlivá věc, převrátí vám život na ruby a udělá z vás štěstím cinkající poskoky lásky. Ale to je jednoduše život.

P.S. Psáno v kavárně, to je nááádheráááá

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.. Nyní pracuje jako externí administrátorkou blogu iDnes.