Kvalita českého porodnictví je stále vyzdvihována jak samotnými lékaři a lékařkami, tak odbornými společnostmi. Zdůrazňuje se nízká perinatální úmrtnost i špičkově vybavené velké porodnice. Existuje ale vůbec přímá souvislost mezi kvalitou a moderním vybavením? Jsou české porodnice opravdu bezpečné?

Možnost výběru značně omezena

Je absurdní, na jak nedemokratickém principu je porodnická péče v českých nemocnicích založena. Při pohledu na vyspělé země západním směrem vidíme obrovský rozdíl (podobně, jako když jsme těsně po revoluci vyráželi za hranice a styděli se) – české ženy ve srovnání de facto nemají možnost volby.

Možnost volby není přitom v žádném případě v rozporu s bezpečím při porodu – existuje dostatek dat pro srovnání. Doporučení pro péči v průběhu normálního porodu založená na závěrech vědeckých výzkumů shrnuje např. WHO (Světová zdravotnická organizace). Hlavním doporučením je zachovat normální průběh porodu – „při normálním porodu by pro zásah do přirozeného procesu měl existovat opodstatněný důvod“. (WHO: Péče v průběhu normálního porodu, česky vydalo MZČR 2002, celý text najdete na http://iham.cz/old/dokument_ostatni.php)

V současném českém porodnictví vnímáme dva základní rozpory: praxe a platná legislativa, praxe a dostupné výsledky vědy.

Odborné společnosti zdůrazňují na prvním místě nízkou perinatální úmrtnost – ta ovšem mnohdy s rigidním přístupem k porodu nesouvisí. Zahraniční odborné společnosti poukazují například na fakt, že míra umělého přerušení těhotenství ze „zdravotních důvodů“, tj. z důvodů pozitivních výsledků testů na vývojové vady při vyšetřeních perinatální diagnostiky je v ČR mnohonásobně vyšší než v jiných vyspělých zemích (18% u nás oproti 1 – 3% v dalších zemích EU). Rozdíl vzniká také jiným pojímáním mrtvorozenosti, která se oproti zahraničí stanovuje minimální váhou plodu 1000g. Děti narozené mrtvé třeba v 30. týdnu jsou tak v ČR považovány za potrat a nikoliv za mrtvě narozený plod.

Dalším často se objevujícím imperativem je nutná přítomnost co nevýše vzdělaných specialistů při porodu (druhoatestovaný gynekolog/gynekoložka, neonatolog/neonatoložka ad.). Jen oni údajně dovedou zhodnotit stav rodící ženy a narozeného dítěte.

Důkazy pro tato tvrzení ale u nás stále chybějí – dosud například nikdo řádně nezpracoval porovnání péče porodních asistentek a lékařů/lékařek, ať už v těhotenství či při porodu a po porodu. Zahraniční výzkumy, kterých je velké množství, přitom jednoznačně ukazují, že nejvhodnějším poskytovatelem péče pro zdravou, tzv. nízkorizikovou ženu je porodní asistentka. (zdroj: WHO: Péče v průběhu normálního porodu, vydáno česky v roce 2002 MZČR).

Je důležité připomenout, že i náš právní řád, podobně jako legislativa dalších vyspělých zemích, nařizuje poskytovat péči především v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (tzv. Evidence Based Care). Ženy tedy nejsou povinny podřídit se vnitřním řádům jednotlivých porodnic, pokud by byly v rozporu s jejich právy.

/Zákon 20/1966 o péči o zdraví lidu:

§ 11 Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.

Místo podpory strach

V důsledku rutinních postupů vzniká velmi klasický český paradox:

Žena přijde do nemocnice, je na ni doslova „proveden porod“, zdravotníci postupují nikoliv individuálně, ale podle zažitého scénáře, kdy žena sama je vlastně odsunuta mimo, „pracuje se“ jen s orgány a plodem. Zásahy plodí dalsí zásahy, porod mnohdy končí za dramatických okolností a hlavní pocit, který si v takovém případě žena nese a sděluje svému okolí, je – „nebýt pana doktora..!“ případně: „to bych byla byla při porodu doma umřela já i dítě!“ To přispívá k stále převládajícímu přesvědčení, že jediné bezpečné místo pro porod je nemocnice a jediným zaručeným poskytovatelem péče lékař/lékařka. Hnutí za aktivní mateřství by rádo v budoucnu iniciovalo výzkum v českém prostředí, který by přinesl skutečné důkazy o bezpečné péči.

Duly – tiché svědkyně

Dula je speciálně vyškolená žena, která ženu (a jejího partnera) při porodu může doprovázet. Během porodu rodičce poskytuje především psychickou, ale i fyzickou podporu. Neposkytuje zdravotnické služby ani zdravotníkům nezasahuje do jejich kompetencí. Provází ženy porodem, má tudíž příležitost sledovat atmosféru porodního sálu a práci zdravotníků. Někdy bývá svědkem náročného prosazování normálního porodu v praxi. V českých porodnicích totiž stále ještě bývá do průběhu porodu rutinně zasahováno, i když probíhá normálně. Ženy, které si rutinní zákroky nepřejí, je musejí odmítat – většinou jim totiž nebývají nabízeny, ale automaticky prováděny.

„Hodně záleží na konkrétním zdravotníkovi, na zvyklostech v porodnici a na tom, jestli má žena např. dobře a vstřícně připravený porodní plán či porodní přání. Jako velký problém vidím třeba řízené tlačení, předčasné přerušování pupečníku, oddělování dětí od matek či neumožnění kontaktu matky a dítěte kůží na kůži. Jinak mám jako dula zkušenost, že se splněním některých jiných přání rodičky nemusí být problém“, popisuje Vlasta Jirásková.

Císařské řezy na běžícím pásu

Možnost volby pak paradoxně existuje tam, kde by neměla: pokud si přejete místo normálního porodu přivést dítě na svět „císařem“ a máte „svého“ (rozumějte řádně zaplaceného) lékaře, většinou vám vyjde vstříc. A to přesto, že tato náročná operace u nás musí být vždy indikována ze zdravotních důvodů. Stejně tak ženy, které si přejí porodit v epidurální analgezii, bývají uspokojeny. Paradoxně tak u nás získal podporu porod lékařsky vedený, s mnoha nadbytečnými a rizikovými zásahy, které WHO nedoporučuje.

Počet císařských řezů u nás stoupá, i když ne tak závratně jako v některých dalších vyspělých zemích. Ovšem podle mnohých svědectví stoupá počet těch „zbytečných“. Roli hraje netrpělivost zdravotníků, nedostatek podpory normálního porodního procesu, někdy i zcela absurdní důvody – například blížící se dovolená „našeho“ porodníka..

„.Nárůst plánovaných operací je důsledkem přání žen. Odhaduje se, že až polovina císařských řezů je na přání rodičky. Ačkoliv většina porodníků popře, že je ovlivnitelných, praxe je taková, že přibývá žen ochotných udělat cokoliv, aby se vyhnuly spontánnímu porodu. K uvolnění a zbavení se strachu a zábran nepřispívá bohužel atmosféra porodního sálu ani chování personálu, “ říká k tomu lékařka Helena Máslová, která pracovala na porodnickém oddělení.

„Celosvětové rozšíření operativních porodů si zaslouží více pozornosti, neboť nepotřebné zásahy jsou škodlivé pro matku i dítě.“ WHO: Péče v průběhu normálního porodu

Světový týden respektu k porodu

Světový týden respektu k porodu vyhlašuje každoročně AFAR – Frankofonní aliance za respektovaný porod. Již čtvrtým rokem se připojuje i Česká republika.

Hnutí za aktivní mateřství s dalšími spolupracujícími organizacemi v rámci letošního Světového týdne respektu k porodu připravují:

Informační festival o těhotenství, porodu a rodičovství UMĚNÍ PORODIT

HOMO ECOLOGICUS – přírodě i člověku šetrné prostředky nejen pro rodiče a děti

Veřejnou debatu týdeníku RESPEKT a České ženské lobby na téma práva žen během péče v těhotenství, při porodu a v šestinedělí (v rámci cyklu kulatých stolů, pořádaných Českou ženskou lobby, více na www.czlobby.cz)

Diskusi časopisu Proměny na téma Nárůst počtu císařských řezů – medicínské, společenské a psychologické souvislosti

Premiéru filmu Porodní plán, režie: Kateřina Kačerovská, Gabriela Kontra

a další doprovodné programy, které naleznete na www.respektkporodu.cz

18. - 24. května 2009, Kino Perštýn, Praha

Souběžné akce v dalších městech ČR – každoročně se připojuje mnoho dalších organizací, zejména mateřských center. Jejich seznam i nabídku programu najdete na www.respektkporodu.cz

Oficiální záštitu nad touto převzalo Hlavní město Praha.