Ať láska ve Vás vždy zvítězí...

Každý by chtěl někdy najít něco nebo někoho u koho by byl rád a s kým by mu bylo dobře! Jenže...Ruku na srdce, komu se to podaří? A když, tak ne vždy na první pokus...Trvá to dlouho, moc dlouho, ale o to je to pak mnohem, mnohem lepší!

Je to již pět let, co jsem někoho takového našla...Byl fajn, a bylo mi s ním moc hezky, tak 3 roky, ale pak se to všechno začalo hroutit, jak hrad ze sirek! Nevěděla jsem, co se s ním děje...Už to nebyl "můj" Kryštof -- začal se z něj stávat zamlklý, náladový člověk, který nemá pochopení pro druhé a vidí jen a jen sebe!

Bylo mi hrozně, to v co jsem věřila, bylo nenávratně v tahu a mě nezbývalo, než se s tím smířit a jít dál! A přece jen mi to nedávalo spát! Kolikrát jsem se ho ptala, co se stalo, jestli si nechce promluvit, ale vždy následovala divoká výměna názorů, anebo mlčení, vyčítavé pohledy a slzy na mé tváři!

Ten den jsem se probudila již v pět hodin a nemohla jsem déle spát! Cítila jsem děsný, přímo skličující pocit, který jsem v životě neměla!

Přesně v 05:44 mi začal slabě zvonit telefon a zvuk stále zesiloval! Znělo to čím dál výstražněji, až jsem se ho bála jít zvednout...Číslo neznámé, kdo to může být (?) Strach mě umrtvoval, ale přesto jsem to dokázala: "Prosím?"

"No dobré ráno" ozvalo se na druhém konci..."Je mi to moc líto, ale musím vám oznámit, že jsme nyní u veliké nehody, která se stala tam a tam a ... Tak to už jsem nemohla poslouchat dál, nevím, jestli si to někdo vůbec dokážete představit, jaké to je najednou ztratit člověka, kterého jste nadevše milovali a který je najednou pryč! Nejvíce mě snad sužoval pocit, že nevím, co s ním tenkrát bylo... Co jsem provedla, nebo co udělal on??? To se ale nyní již nedozvím! Snažila jsem se uhodit do jeho kamarádu, spolupracovníků, potenciálních milenek, ale nikdo, nikdy nic neřekl! Jen mi všichni popřáli "upřímnou" soustrast a dali mi za pravdu, že takový zvláštní poslední dobou opravdu byl...

Nemusíte dávat článek online, jen jsem se potřebovala tak nějak vypsat... Taky bych chtěla všem ženám (ale i mužům) vzkázat, ať nic nenechají dojít tak daleko, jako jsme to tenkrát udělali my! Radši ať se do krve pohádají, hrozí rozchodem, než aby zatloukali a zbytečně se tím trápili... A potom si ještě nic nevyříkali!!!