Flek na bryndáčku

Milé poutnice životem,

rozhodla jsem se sepsat příběh své pokakané ...lásky... plus několik námětů na činnosti pro zhrzené soudružky. Hehe.

Co je v domě, není pro mě. Asi známe, že? Někdo víc a někdo míň. Představte si tu situaci:

Pohledný kamarád spolužák, spolupracovník, spolu... zkrátka člověk, s kterým se setkáváme téměř denně a prakticky před ním není úniku. Ideální člověk proto, abychom ... teď už bych řekla - si s ním nic nezačínaly. Ale když on je tak přitažlivý, chytrý, hodný, vtipný a vůbec nejlepší!

Tedy zkusme vsadit vše na jednu kartu. Rozjíždí se něco, co by se s jistou dávkou optimismu dalo nazvat vztah. Stihneme se zamilovat az po uši a... to je všechno, protože se náhle objeví něco, s čím jsme absolutně nepočítaly, nebo co jsme přes ty růžové brýle sedící nám elegantně na od přírody bezchybném nosíku odmítaly vidět.

Jako blesk z čistého nebe je tady konec s velkým K, s milióny slz, s opuchlýma očima, posmrkanými kapesníky, nic nechápajícím "bývalým", naopak vše chápajícími kamarádkami, hektolitry s nimi vypitého čehokoliv a napadá mě ještě stopět dalších hesel, kterými ovšem nebudu násilně prodlužovat tento text. Zkrátka "the end".

Běžně užívaná finta "co nejdříve zapomenout" nelze aplikovat, protože HO každý den potkáváme. Snažíme se sice tvářit "jakoženic", ale moc nám to nejde, protože "jak mi to ta bestie mohla udělat", "jak já ho nenávidím", "doprčic, já ho tak miluju", a tak se tváříme mírně řečeno nespolečensky, přičemž takto se tvářící jedinec, zvláště pokud si nový výraz procvičuje hojně, není v kolektivu příliš oblíben, když ještě k tomu většina kolektivu neví, poněvadž přece nebudeme vyprávět každému na potkání, že nás nechce, že.

No a teď to přijde. Aneb jak vyprat pokecaný bryndáček (Pro všechny případy nedostatku štěstí).

Strategie číslo jedna: Nesedíme na zadku a nečekáme, až nám někdo zavolá, protože, jak známo, čím víc na hovor čekáme, tím větší je pravděpodobnost, že nám nikdo nezavolá. Když nám nikdo nezavolá, může se rozběhnout lavina myšlenek na to, že nás vlastně nikdo nemá rád a jsme k ničemu. To je špatně. Nejdřív je třeba se dosytosti vyplakat. Pak přichází chvíle pro činy. Nejlepším odreagovávačem je pohyb. Co doporučuji? Cokoliv. Běh, squash, plavání, fotbálek, volejbal, zkrátka cokoliv, na co máme chuť. Může se zdát, že je to hloupost, protože třeba u běhu nás klidně mohou napadat různé důvody k sebevraždě (samozřejmě vtip), janže když pak oběhneme to takzvané zahřívací kolo a po něm další a další, nemůžeme už myslet na nic jiného, než že už nemůžeme, ale tohle kolo ještě doběhnout musíme. Stejně jako při různých hrách nemyslíme na to, že nás nechal, alébrž na míček přece! No a ty endorfíny, co vám budu povídat. Prostě mně se tato strategie osvědčila náramně. Navíc mám zase jednou pocit, že konečně něco dělám, což je skvělé.

Strategie číslo dvě: Umění! Na světě je tolik krásných věcí! Hrajme na kytaru, zpívejme si, koho zajímá, že třeba nemáme sluch? Hlavní je, že nám to udělá radost. Zpívání smutek z hlavy vyhání. A co takhle třeba vytáhnout ze šuplíku pastelky? Tip: skočte do papírnictví a kupte si kvalitní papíry. Kvalitní papír neználek pozná tak, že se mu moc líbí. Ovšem nesmíme se pak bát na něj tvořit, což znamená, že pokud nejsme příliš movité, necháme drahý materiál umělcům. Z papíru lze vůbec vytvářet spousta krásných věciček, stačí trocha fantazie nebo chytrá knížka. A co takhle malování na hedvábí nebo -trošku z jiného soudku- na skleničky? Je to zábava a navíc jsou takové výrobky krásným a hlavně nápaditým dárkem - a jsme u toho, dělat radost někomu druhému znamená dělat radost i sobě.

Přeji všem kolegyním proplouvajícím přestrašnými hoři hodně štěstí, zábavy, radosti a do budoucna už konečně JEHO! A na závěr - jak říká moje kamarádka:" Hlavně že jsme zdraví a máme se rádi." - hodně zdraví a mějme se rádi.