Vaše dítě pláče, má horečku nebo ho něco bolí a vy nevíte, co máte dělat? …

Kniha švédského dětského lékaře vám poradí! Autor s humorem a velkou dávkou pochopení pro malé pacienty i jejich rodiče vysvětluje, co mohou jednotlivé symptomy znamenat, jak rozpoznat různé nemoci, jak proti nim bojovat a kdy je nezbytné vyhledat lékaře. Dozvíte se například, jak si máte počínat, když vaše dítě

• pláče

• má horečku

• má vyrážku

• zvrací

• má průjem

• má bolesti

a spoustu dalších užitečných rad.

EAN 978-80-7246-437-1

Váz., 120 stran, 199 Kč

Ukázka z knihy:

VŠICHNI CHCEME MÍT ZDRAVÉ DĚTI

Nemocné děti – to se nám nějak nezdá; není to zkrátka v pořádku. Rýma a občas nějaká ta běžná dětská nemoc – s tím bychom ještě souhlasili, ale dál už „prr“! Tady to má končit. Představa vážně a dlouhodobě nemocného dítěte se nám jednoduše příčí – to musí být nějaký omyl. Cožpak už není touhle dobou lidský tvor natolik „odzkoušený“, aby

k podobným výrobním chybám nedocházelo?!

Na maléry a nemoci se nám nechce raději ani myslet. Onemocnění dítěte pro nás totiž znamená náhlé ohrožení všech jistot, konec bezpečí – závan něčeho neznámého, nebezpečného a hrůzyplného. Někde hluboko uvnitř nás sídlí tupá bolest a strach, že ztratíme to nejdražší, co máme – strach, kolem něhož raději chodíme jen po špičkách. Když dítě onemocní, velice nás to vyleká. Někdo možná namítne, že je to hloupost – ale to by pak museli být hloupí téměř všichni rodiče. Já sám bych přece jako lékař měl být rozumnější – ale když začnou stonat moje děti, jsem z toho stejně jako ostatní rodiče úplně vedle.

Navíc – takové nemocné dítě, to je pěkně nepraktická záležitost. S tím nikdo nepočítal. Člověk sice tušil, že ty rozesmáté baculaté dětičky v brožurách o dětské výživě nejsou opravdové, ale že budou nemocné… A tak často… A zrovna když se chystáme na dovolenou… A že učitelky ve školce budou doslova alergické na každou nudli pod nosem… A že jim nestačí, že jsou nemocné – ještě budou kňourat! Propochodovat celý den s patnáctikilovým chrchlajícím potomkem v náručí, bez šance doběhnout si třeba jen na nákup a k tomu celou noc nezamhouřit oka... Vědět, že to bude vypadat takhle, to by si člověk svůj příspěvek k udržení početního stavu obyvatelstva zatraceně rozmýšlel…

Kdo se svým usmrkaným pokladem v náručí nachodil už kilometry a má za sebou další nezdařený pokus umístit alespoň jedinou nosní kapku tam, kam patří – tomu se začnou honit hlavou prapodivné věci. V takové chvíli nás přepadá pocit naprostého osamocení

a zoufalství. Nikdo nechápe, co prožíváme. Nosní kapky… to se povedlo! Fakt nedovedou vymyslet nic lepšího?! Tak ať si to tedy přijdou zkusit sami!

Tahle kniha je pro vás – pro všechny, kdo své děti samozřejmě milujete, ale přesto máte občas pocit, že vám došly síly – a odvaha.

VZPOMÍNKY NA NEMOCNICI A STRACH Z DOKTORŮ

Moje nejranější vzpomínky jsou spojeny s nemocnicí. Skrze tyčky postýlky vidím skříňku

s loutkovým divadlem, dlouhou, bleděmodře vymalovanou chodbu – a také sestru Soňu. Její obličej už si vybavit nedokážu – vzpomínám si jen na její vřelý, přátelský hlas a cítím jistotu, kterou kolem sebe šířila…

Byly mi tenkrát tři roky a během letního pobytu u babičky jsem dostal černý kašel, který vyústil v oboustranný zápal plic. A tak mě nakonec odvezli sanitkou – daleko, až do dětské nemocnice ve Stockholmu. Maminka zůstala několik dnů ve městě a každý den mě

v nemocnici navštěvovala. Nakonec ale musela odjet domů, kde ji potřebovali moji malí sourozenci. Vím, že se jí neodjíždělo lehce. Nezdálo se jí správné nechat mě tam takhle samotného. „Ale jen jeďte,“ uklidňoval ji lékař. „Lars je stejně z těch vašich návštěv jen zbytečně rozrušený.“

Tak se to tehdy říkalo. Hádám, že v dobré víře.

Když maminka odjela, přejmenoval jsem se, a když mě sestřičky oslovovaly mým jménem, neodpovídal jsem jim.

„Nejmenuju se Lars, ale Pettersson,“ vysvětloval jsem. Nakonec to dopadlo tak, že mi všichni říkali Petterssone, protože to byl jediný způsob, jak se mnou komunikovat.

Z nemocnice mě propustili až po mnoha týdnech. Domů to bylo šedesát mil, a než si maminka zařídila vše potřebné, aby se pro mě mohla do té dálky vydat, bydlel jsem několik dní u tety. Když jsem ji pak uviděl, běžel jsem se schovat. Teta mě našla a já se podezíravě zeptal:

„To je Petterssonova máma?“

Já sám se na to vůbec nepamatuji, ale mamince se už navždycky tahle věta zaťala do srdce jako trn.

Dlouho jsem si myslel, že mě tenhle pobyt na dětské klinice nijak zvlášť neovlivnil. Vzpomínky jsem nevnímal jako jednoznačně nepříjemné, a když maminka někdy vyprávěla

o tom, jak jsem se přejmenoval, připadalo mi to jako celkem zábavná historka. Jenže

o pětadvacet let později jsem se náhle v té bleděmodře vymalované chodbě ocitl nanovo – to když jsem začínal na dětské klinice lékařskou praxi. Jak jsem tam tak stál, okamžitě jsem všechno poznal. Hned jsem věděl, kde je pokoj, ve kterém jsem tehdy ležel – a zároveň mě přepadl hrozivý strach, s nímž se čas od času potýkám až dodnes. Ještě pořád mě totiž budí –

i když čím dál řidčeji – děsný sen: stojím v posteli s ohrádkou, křičím a pokouším se dostat ven. Probouzím se vždy splavený potem a v dlaních ještě cítím chlad kovových tyček. Jsem vlastně za ten sen docela rád, protože mi pomohl se s tím nepochopitelným strachem vypořádat; teď, když už vím, odkud se vzal.

Zážitek s Larsem a Petterssonem mě názorně poučil o tom, že pobyt v nemocnici může v duši i těch nejmenších dětí – tak malých, že se nám zdá nemožné, že by si mohly cokoliv pamatovat – zanechat velmi hluboké stopy. Navíc díky této zkušenosti také lépe rozumím rodičům – mnozí z nich mají někde hluboko v duši uloženy obdobné vzpomínky, které jsou zdrojem všech těch nepříjemných pocitů, které zažívají při každé návštěvě nemocnice. Těch pocitů už se nikdy nezbaví – a někdy může k jejich vyvolání stačit i jen projíždějící sanitka. Teď mluvím o úzkosti a strachu, které nás přepadají pokaždé, když musíme se svým dítětem do nemocnice... Na celé věci je ale nejhorší fakt, že náš strach je nakažlivý a my jej přenášíme na dítě, které by teď ale ze všeho nejvíc potřebovalo cítit bezpečí. Z tohoto důvodu je nanejvýš důležité, abyste své špatné vzpomínky zpracovali – třeba tím, že o nich budete mluvit s rodiči. Nebo se vypravte přímo na „místo činu“.

Ale ruku na srdce – od té doby se toho přece tolik změnilo! Léky dnes mají lepší chuť, injekce už tolik nebolí a lékaři používají úplně jiné formy umrtvení a narkózy. A co je úplně nejdůležitější: potřeby dítěte během pobytu v nemocnici se dnes setkávají s daleko větším pochopením – volné návštěvy, rodiče mohou s dítětem zůstat i přes noc, terapie hrou, škola… Proto se snažte nevnímat situaci ve smyslu:

„Proč musí prožívat to samé, co já?“ Říkejte si místo toho:

„To je škoda, že jsem nemohl ležet v nemocnici za dnešních podmínek!“

O dodnes přetrvávajících nedostatcích všichni víme a musíme se je pokusit společnou rukou odstranit.

DEJ SI POZOR – NEBO SKONČÍŠ V NEMOCNICI!

Většina dětí dnes chápe občasnou návštěvu u lékaře jako samozřejmou věc – k doktorovi chodíme, když jsme nemocní, nebo proto, že rodiče se nesmyslně plaší kvůli něčemu, co nás (děti) nemůže rozházet. Dítě si už od kojeneckého věku zvyklo na pravidelné prohlídky a ví, že návštěvy u lékaře většinou probíhají v klidu a bezbolestně. Najdou se ovšem i děti, které na lékaře pohlížejí s velkým respektem – některé z nich mají dokonce přímo děs. A to z mnoha důvodů. Jeden z nich už jsem zmínil – že totiž rodič na dítě podvědomě přenáší své negativní zážitky. Dalším důvodem může být skutečnost, že rodič dítě někdy v minulosti – z nedostatku lepších nápadů – doktorem, injekcí nebo nemocnicí postrašil.

Vzpomínám si na dvouletou holčičku našich sousedů. Maminka ji ke mně do ordinace vodila na pravidelné prohlídky. Vždycky jsme spolu hezky vycházeli a zažili příjemné chvilky nejen na zahradě, ale i u mě v ordinaci – až jsem si najednou s lítostí všiml, že se mi vyhýbá. Když ji pak maminka zase přivedla na prohlídku, jen mě ta malá uviděla, zarazila se a začala ječet, jako by ji na nože brali. Na můj dotaz se mi od maminky dostalo následujícího vysvětlení:

„Víte, v poslední době si s ní vůbec nevím rady. Pořád se snaží někam zmizet na tříkolce. (To jsem věděl – jednou jsem ji potkal v půli cesty do města a odnesl zpátky domů.) Vůbec neposlouchá. Tak jsem to zkusila s výhrůžkou: Jestli budeš jezdit ven na ulici, přijde doktor Lars a vezme si tě!“

Tuhle chybu se nám časem podařilo napravit – ale trvalo to dost dlouho. Když jsem byl malý, říkával otec:

„Jestli budete zlobit, přijde si pro vás Kdosika Husec!“ Častokrát jsme si lámali hlavy tím, co by to mohlo být za podivnou postavu, ale rozluštit se nám to nepodařilo. Nicméně teď se zdálo, jako bych k těm Kdosikům patřil i já, a hned mi také bylo jasné, že se jedná o nějaké veskrze podezřelé plémě.

Jeden čtyřletý chlapec se jednou rozhodl, že kdybych se na hlavu stavěl a po uších chodil, nenechá se ode mě vyšetřit. To se občas stává a podobné chování je zpravidla jen projevem příjemné samostatnosti. Jenže maminka si z obavy, že se mi u jejího syna nepodaří provést každoroční prevenční prohlídku, neodpustila větu:

„Jestli pana doktora neposlechneš, vezme si na tebe injekci!“

Všichni chápeme, kolik takové neuvážené výroky o vzteklých doktorech a hrůzách nemocnic nadělají škody. Co když nastane taková situace, že dítě do té nemocnice bude muset opravdu jít? Přesto docela dobře chápu, že dostat se do stavu, kdy podobnou hrozbu použijeme, není až tak složité... Dítě se například začne chovat způsobem, který v nás vzbudí obavy z nějaké skryté nemoci. Když náš pětiletý potomek z ničeho nic odmítá všechno kromě rohlíků s kakaem, nejspíš nám brzy dojde trpělivost:

„Jestli nebudeš jíst, tak tě dáme do nemocnice a to budeš koukat, jak rychle se to naučíš!“

K osmiletému dítěti trpícímu nočním pomočováním možná jednoho rána doletí od pračky takovéto varování:

„Tak a teď už s tím zatraceným počuráváním přestaneš, nebo tě to naučí

v nemocnici!“

V podobných případech se nejedná o žádné plané výhrůžky. Tady se zrcadlí naše obavy z toho, že dítěti možná opravdu něco je a nám že nakonec nezbude než vyhledat lékařskou pomoc. Jenže takovouto výhrůžkou na dítě jen přenášíme své vlastní znepokojení: „Začni jíst, nebo… Přestaň se počurávat, nebo…!“

My samozřejmě vyhrožujeme v dobré víře, že to zabere. Problém je ale v tom, že dítě tu hrozbu neumí chápat jinak než jako hrozbu. Nemocnice se pro ně stane trestem, a pokud se kdy přihodí, že do ní bude muset jít, bude očekávat jen to nejhorší.

Nejobtížnější situace nastává ve chvíli, kdy rodič nabyl přesvědčení, že nemocnice už je jediným východiskem. Třeba když má dítě zápal plic a vy bezmocně stojíte s penicilinem

v ruce – dítě tablety vytrvale vyplivuje… To by pak člověk musel mít nervy ze železa, aby neutrousil něco ve smyslu:

„Jestli tu medicínu nespolkneš, tak tě budu muset odvézt do nemocnice. A to ti garantuju, že tě přejde legrace…!“

Nám samotným už to totiž touhle dobou stejně nepřipadá jako nějaká hrozba – je to jen prosté zhodnocení situace. Jenže dítě nemocnici okamžitě pochopí jako něco příšerného: Medicína je strašná – a nemocnice má být ještě strašnější?!

Jak se tedy chovat? Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak je to těžké; stejně tak vím, že člověk se někdy podřekne jen z čirého zoufalství. Přesto se pokuste s dítětem nemluvit

o nemocnici a doktorech jako o hrozbě. Říkejte tomu raději možnost.

„Tak nevím. Když ti vůbec nic nechutná, možná by bylo nejlepší zajít za panem doktorem. On tě vyšetří, zjistí, čím to je, něco mazaného vymyslí a ty zas budeš pěkně jíst.“ (Ne abyste opravdu věřili, že začne jíst – ale takové vyšetření většinou všechny zúčastněné strany uklidní. Rodiče i doktora!)

„Slyšela jsem, že lékaři vymysleli nějaký jednoduchý způsob, jak se děti přestanou

v noci počůrávat. Představ si to; už by ses nemusel bát přespat u kamaráda. Co říkáš, nezajdem za panem doktorem, aby ti vysvětlil, jak na to?“

„Tenhle lék má opravdu hroznou chuť– ale když se ti ho podaří spolknout, uzdravíš se. No a když by ti to nešlo, tak se můžeme poradit s panem doktorem v nemocnici. Tam umějí uzdravovat všemi možnými způsoby.“

Já vím, že se lépe radí než provádí. Ale pokuste se o to! Stokrát. V dobrém se vám to vrátí.

HRUBÉ RUCE, OSTRÉ PŘEDMĚTY A BÍLÉ PLÁŠTĚ

Teď jsem dětský strach z doktorů svedl tak trochu na rodiče, ale také musím uznat, že některé děti se bojí jednoduše proto, že už s nemocnicí nějakou tu špatnou zkušenost mají. Vzpomínky na bílé pláště a na to, jak je někdo pevně držel – pevně a bez pardonu – a jak je píchali něčím ostrým do ucha, do zad či do ramene a že to bolelo.

V některých případech se totiž podobným negativním zážitkům zabránit nedá. Například když má lékař podezření, že by dítě mohlo mít zápal mozkových blan, je naprosto nezbytné odebrat mu mozkomíšní mok. Tento zákrok sice není ani zdaleka tak nebezpečný, jak se mnozí dospělí domnívají – ale nepříjemný na každý pád je. Ne samotný vpich jehly, ale to, že těch pár minut je třeba dítě udržet v absolutní nehybnosti.

Musím ovšem také uznat, že v mnoha případech by k tomu, že se dítě začne bát doktorů, vůbec nemuselo dojít. Úplně by stačilo, kdybychom si my lékaři udělali víc času na to, abychom dětem předem důkladně vysvětlili, jak bude vyšetření probíhat. Rodiče si často stěžují, že se na dítě „vrháme“ bez přípravy, a jistě mají pravdu – důvodem bývá nejen časový stres, ale i fakt, že si to často neuvědomujeme. Týká se to hlavně akutních příjmů na ORL klinikách a v chirurgických ambulancích, kam rodiče přivezou dítě s nějakým zraněním. Na těchto odděleních se většinou pracuje ve svižném tempu, sami rodiče nestihnou dítě na nic připravit, zákrok nebývá vždy bezbolestný – kdyby nic jiného, určitě bude bolet znecitlivující injekce – a personál, který má službu, nemusí být pokaždé zvyklý na práci s dětmi.

Takže pokud nemá vést u dítěte návštěva nemocnice k natrvalo zabudované hrůze

z doktorů, alfou a omegou úspěchu je – dítě na všechno důkladně připravit. Když se přihodí něco akutního, rodiče mívají pocit, že na žádné řečnění není čas. Ale on je. Vzpomínám si na to, jak můj tehdy pětiletý syn skákal tak dlouho na posteli, až se mu podařilo přistát hlavou přímo na radiátoru ústředního topení. Byla z toho celkem slušně krvácející rána, takže mou první reakcí bylo zavolat taxi a honem do nemocnice. Jenomže kluk vřískal jako tur – otřesený nárazem a k tomu zděšený představou, že si na něm někdo jen tak bez přípravy bude trénovat šití. Nezbylo mi než přibrzdit, ovázat mu hlavu ručníkem, vzít si ho na klín…no a po půldruhé hodině se cítil natolik silný, že jsme mohli vyrazit vstříc nastávajícím příkořím. Všechno nakonec zvládl na výbornou – a o moc víc spěchat se většinou opravdu nemusí.

Občas byste si měli s dětmi popovídat o tom, že se může přihodit něco, co si vyžádá urychlený přesun do nemocnice. Popište jim, jak se sešívají rány – že je to velmi mazaný způsob, jak nad tržnými ranami slavně zvítězit, že hokejistům je lékař zašívá v šatně uprostřed zápasu, a že jediné, co na tom bolí, je znecitlivující injekce. Snažte se také využít každé příležitosti, která se naskytne, a seznamte dítě zblízka s běžně používanými lékařskými nástroji. Když si totiž člověk vyzkouší, jak se rozmontovává stetoskop (a pak může sledovat mírně vystresovaného doktora, jak jej zase dává dohromady!), a když si rozsvítí a zhasne otoskop (to je ten nástroj, kterým se lékaři dívají do ucha) – tak se ty až doposud záhadné předměty změní v obyčejné věci

Některé děti dostanou strach už jenom z pohledu na bílý plášť. Důvodem jsou vzpomínky na něco bolestivého, co se jim přihodilo, když kolem stálo takových plášťů hned celé hejno. Neosobnost bílého pláště je důvodem, proč dítě vnímá lékaře a veškerý nemocniční personál jako nějaký zvláštní lidský druh. V některých dětských nemocnicích

z toho důvodu došlo ke změnám a personál používá pláště jiných barev. Někteří lékaři dokonce nenosí vůbec žádný plášť; já osobně jej navléknu jen v situaci, kdy je to nezbytně nutné (odebírání vzorků apod.). Jsem totiž toho názoru, že bez pláště lze s dítětem i s rodiči navázat daleko lepší vztah. A i když tím má lékařská svatozář mírně pohasne, stojí to za to. Jenomže člověk nakonec stejně někoho zklame. Jeden šestiletý chlapec trpěl hrůzou z doktorů, ale protože teď měl kromě toho potíže i s břichem, skončil v mé ordinaci. Byl to jinak neohrožený mladý muž, takže vyšetření proběhlo bez jediného zádrhele. Pak to ale přišlo:

„No tak co je? Kde máte doktora?“

„Doktor jsem tady já.“

„To těžko – bez bílýho pláště?!“

A přestože jsem si ten plášť nakonec oblékl, chlapce jsem nijak zvlášť nepřesvědčil.

Souhrnem: má-li vaše dítě strach z doktorů, snažte se s ním navštěvovat stále stejného lékaře (vím samozřejmě, že to není úplně všude možné!). A napovězte nám – třeba tajně podstrčeným tahákem! Používáme pár dobrých triků, a i když nezabírají úplně pokaždé, přesto je rádi vyzkoušíme dřív, než dítě stihne zapnout poplašnou sirénu. Její vypnutí pak totiž nebývá tak jednoduché.