Bývala jeptiška Christine Bennettová odkrývá rodinná tajemství stará šestnáct let …

Šestnáct let uplynulo od doby, co byla zavražděna Iris Grodniková. Její podivné zmizení během velikonoční večeře a následná vražda se stala rodinnou tragédií a zároveň neodbytnou noční můrou všech pozůstalých. Bývala jeptiška Christine Bennettová se Irisině rodině zaváže, že najde vraha. Postupně zjišťuje, že někteří příbuzní neříkají pravdu. Po nálezu staré kožené kabelky se její nejčernější předtuchy o smrti Iris Grodnikové začínají naplňovat.

ISBN 978-80-7246-436-4

Váz., 280 stran, 229 Kč

O autorce:

Lee Harrisová, vlastním jménem Syrell Rogovin Leahy, píše romány již přes dvacet let. V roce 2001 získala za svůj přínos detektivní literatuře dokonce cenu – Career Achievement Award.

Je autorkou dvou detektivních sérií. Hrdinkou té první je bývalá jeptiška Christine Bennettová, půvabná mladá dívka, která v rámci jednotlivých knih prodělává velice zajímavý vývoj. Poprvé se Christine objevila roku 1992 v knize Vražda na Velký pátek (The Good Friday Murder). Její román Vražda na Den smíření (The Yom Kippur Murder) je v pořadí druhou knihou s Christine Bennettovou.

Pro všechny romány této řady je typické, že se vražda nebo klíč k jejímu řešení skrývá v minulosti a že se zločin udál v nějaký významný den či svátek. Všech dosavadních šestnáct knih této série se nakladatelství MOTTO chystá postupně vydat v českém překladu.

A kdo se skrývá za jménem Lee Harrisová? Sama slavná autorka o sobě říká, že je nudný patron, který sedí za psacím strojem sedm dní v týdnu a píše o světě, jenž se někdy zdá skutečnější než ten skutečný. A proč právě na psacím stroji? Prý je z těch, co zkrátka potřebují vidět svá slova na papíře. Každé ráno, než začne pracovat, si přečte, co napsala předešlý den, a tužkou vyznačí úpravy, případně pomocí nůžek a lepicí pásky vloží nový text. Na stránku, kterou ten den začíná, si napíše datum. Když dokončí hrubou verzi, přepíše ji do počítače a v rámci toho ji ještě jednou koriguje. Ale rukopis se svými poznámkami a změnami a barevnými lepicími papírky označujícími začátky kapitol a nejasná místa – to je prostě její. Tento hrubý text je pro ni celistvý; má svoji vlastní historii.

Ačkoli psaní zbožňuje, je ještě celá řada jiných věcí bez nichž si Harrisová neumí svůj život představit. Například v létě chodí každé ráno plavat a patřičně si to užívá. Miluje také dobré jídlo a údajně ho vždycky sní spoustu. Cestuje. V posledních letech se zamilovala do Jihozápadu a od té doby tam tráví několik měsíců ročně, většinou když zbytek země opanuje zima.

Tituly vydané v nakladatelství Motto:

Vražda na den Sv. Patrika

Vražda na Den smíření

Vražda na Velký pátek

Vražda na křtinách

Vražda o stříbrné svatbě

Vražda o Vánocích

Vražda na Den díkůvzdání

Ukazka:

Seděly jsme v obývacím pokoji a víceméně jsme se zotavovaly z právě prožitého šoku. Kabelka skutečně patřila Iris Grodnikové. Uvnitř byla její francouzská peněženka plná peněz a kreditních karet, dále pak pero a tužka, rtěnka, šikovné elegantní zrcátko a pudřenka.

„Musela ji odložit do šatníku, když přišla, jen ji trochu odsunula stranou, aby nebyla tak na očích,“ uvažovala Marilyn nahlas. „Nikdo by si jí nevšiml, kdyby nehledal právě ji. Vidíš, a já bych byla přísahala na to, že všechny kabelky byly v chodbě.“

„Znamená to, že měla v úmyslu se vrátit,“ podotkla jsem. „Nejednalo se tedy o žádné náhlé rozhodnutí jít domů a neodešla ani proto, aby si něco koupila, protože peníze nechala tady. A neobstojí ani Sylviina verze, že ji někdo zničehonic chytil, když otevřela dveře, protože měla oblečený kabát.“

„Počítala, že se na pár minut vytratí, aby se s někým sešla,“ navrhla Marilyn jednu z možností.

„Nebo potřebovala na chvíli ven na vzduch.“

„Na to zapomeň. To by neudělala. Tohle je to, cos hledala, Chris. Tohle je důkaz, že Iris zavraždil někdo, s kým se setkala podle předem domluveného plánu. A museli se sejít před domem, jinak by nechala kabát ve skříni.“

„Marilyn, Sylvie řekla, že ten muž, s nímž Iris dlouhé roky chodila, Harry, bydlel nedaleko odtud. Myslím, že teď je velice důležité zjistit jeho příjmení a pak se modlit, aby byl stále naživu, abychom s ním mohly promluvit.“

„To že řekla Sylvie? Že Harry bydlel pár kroků od tátova bytu?“

„Tak mi to alespoň tvrdila.“

„Já bych teda přísahat nemohla, jestli jsem vůbec kdy věděla, kde bydlí. Ať jsem ho viděla kdekoli, byl s Iris, a to mohlo být tady nebo u Iris doma. Proč jen si krucinál nemůžu vzpomenout, jaké bylo jeho příjmení?“

Vytáhla jsem zápisník. „Potřebuju si ujasnit pár věcí. Kde Iris bydlela v době, když zemřela?“

„Kips Bay. Měla krásný byt.“

„Slyšela jsem o tom místě, ale teď si přesně nevybavím, kde to je.“

„Na východní straně, tam co jsou Třicáté ulice, přímo na jih od budovy Organizace spojených národů.“

„Takže ona také bydlela ve východní části.“

„Ano. A jeden z důvodů, proč si vybrala právě tohle místo, byl, že to odtamtud měla pár minut k tátovi. Byla ráda, když měla rodinu blízko sebe.“

„Kdyby nám dneska zbylo trochu času, ráda bych se podívala tam, kde žila. Ne že bych doufala, že se něco nového dovím, ale pomůže mi to vcítit se do Irisina vnímání světa.“

„Můžeme tam zajet po obědě. Ještě něco?“

„Nikdy jsi mi neřekla, kde bylo nalezeno Irisino tělo.“

„Ach ano, samozřejmě,“ Marilyn se odmlčela, jako by pouhá vzpomínka na to byla stále živá a bolestivá. „Bylo to strašné místo, Chris. Nahoře na severním konci Manhattanu jsou skladiště ropy. Našla bys je asi blok od Broadwaye, nedaleko od stadionu Baker Field, kde Columbia hraje domácí fotbalové zápasy. Obrovské nákladní lodě tam přivážejí ropu, a kde se skladuje, dokud ji nepřečerpají do cisternových kamionů, které ji pak dopraví na místo určení. Nikdy jsem nevěděla, že takové sklady vůbec existují. Bohužel právě tam se našlo tělo ubohé Iris dva dny po jejím zmizení.“

„To je strašné,“ řekla jsem. Rychle jsem si poznamenala maximum informací o místu, jak ho Marilyn popisovala. „To ale znamená, že Irisin vrah musel mít auto.“

„Všechno tomu nasvědčuje. Vypravili jsme se tam s mužem asi týden potom, co našli Iris, jen abychom si udělali představu, kde vrah pohodil její tělo. Celý prostor je obehnaný drátěným plotem, který je ale na mnoha místech odchlíplý od země, takže tam vznikla spousta děr, kudy můžeš při troše šikovnosti nepozorovaně prostrčit i mrtvolu nebo tam podlézt sám. Ale pochybuju, že by se našel takový blázen, který by po tom toužil. Plot byl po celé délce porostlý plevelem, všude kolem ležely poházené odpadky. Byla to hrozná, deprimující podívaná.“ Na chvíli zmlkla.

„Co je za tím plotem?“

„Většinou cisterny na ropu, jedna malá bouda, kde strážní nejspíš po nocích klimbají, staré nepoužívané kabiny od vyřazených náklaďáků. Předpokládám, že se tam budeš chtít podívat.“ Podle tónu jejího hlasu ji tato vyhlídka žádné nadšení nepřinášela.

„Ne, pokud by to pro tebe mělo být bolestivé.“

„Každá smrt je bolestivá. A Irisina smrt mě zasáhla ještě mnohem víc. Kdo jen mohl mít to svědomí, že ji odvezl na tak nehostinné odlehlé místo, Chris?“

„Někdo, kdo chtěl dosáhnout toho, aby byla nalezena co nejpozději, někdo natolik zvrácený, že byl schopen zavraždit jiného člověka, někdo – o tom není sporu, – kdo měl

k dispozici auto.“

„Jo, to je jisté, že musel mít auto. Taxíkem by ji tam vezl těžko.“

Mrkla jsem na hodinky. „Musíš mít určitě hlad. Už je to pěkně dlouho, co jsme odjely z Oakwoodu.“

„Dáme si někde oběd. Tady kolem je spousta míst, kde se může člověk docela dobře najíst. Zvu tě.“

„Díky.“

„Ještě moment, vezmu si kabelku. Tu Irisinu si odvez domů a pořádně ji prohlédni do posledního záhybu látky. Možná narazíš na něco, co policie neví.“

„Na to vezmi jed, že udělám vše, co bude v mých silách.“

„O nic víc tě ani nežádáme.“

„Až tady skončíme, vezmu auto a pojedeme dolů na Kips Bay. Souhlasíš?“ navrhla Marilyn.

„Víš, dneska byl docela náročný den a už se cítím trochu unavená. Můžeme tam s Jackem zajet o víkendu. On mi zatím zjistí, do jakého okrsku ta oblast patří, a já se poohlédnu po detektivovi, který měl ten případ na starosti.“

„Myslíš, že tam stále slouží? Šestnáct let je dost dlouhá doba.“

„Pokud ne, bude pravděpodobně někde jinde ve městě. Tak jako tak, Jack mi slíbil, že opatří kopii spisu. Doma si k ní potom spolu sedneme a důkladně ji prohlédneme.“

„To vám teda nezávidím. Musí to být dost nechutná práce, pročítat pitevní protokoly a studovat odporné fotografie zkrvavených obětí.“

„To teda je. Ale aspoň tě může těšit vědomí, že ti ta řezničina může pomoct najít vraha.“

„Vraha krásné drobné ženy, která vážila sotva pětačtyřicet kilo. Nikdy se nedokážu smířit s tím, co se jí stalo.“

„Jak zemřela, Marilyn?“ zeptala jsem se. Byla to otázka, na niž jsem potřebovala znát odpověď, ale ona by s ní nikdy dobrovolně nepřišla, a mně bylo nepříjemné se ptát.

„Byla ubita k smrti,“ zašeptala Marilyn nešťastně. „Myslím, že ten parchant jí zlomil vaz.“

„To je opravdu hrozné,“ řekla jsem nahlas a v duchu jsem dodala: Tohle nebyl případ náhodného násilníka. Vrah svou oběť nenáviděl.

Když jsme dopily kávu, nasedly jsme do Marilynina auta a vyrazily po Second Avenue podél Sedmdesátých ulic dolů k Třicátým. Pár zatáček a ocitly jsme se před honosným činžovním domem s nádherným výhledem na East River.

„Je to tu hezké,“ poznamenala jsem uznale. „Iris si vůbec nežila špatně.“

„Měla slušný plat a neměla manžela. Svobodné ženy si mohou dovolit spoustu věcí, na něž si vdané musejí nechat zajít chuť. Nákladné byty mezi takové výsady rozhodně patří.“

„Mel se pochlubila, že se sestřenicemi zdědily po Iris nějaké peníze.“

„To je pravda. Iris pamatovala na závěť. Byla na svůj věk velice moderní žena. Rozdělila své peníze spravedlivě mezi své praneteře a prasynovce. Ale moc toho nebylo. Bavíme se

o stovkách, ne tisících nebo dokonce desetitisících.“

„A co její další věci? Musela mít přece spoustu šperků.“

„To jistě, a také nádherný kožich. Myslím, že většinu z toho jí věnoval Harry. O víkendu jsem se na to ptala táty. Tyhle věci připadly jejím bratrům a sestrám. Mám dojem, že Sylvie dostala právě ten kožich.“

„Takže tvá generace nedostala nic?“

„Nepotřebovali jsme to. Před šestnácti lety jsme všichni teprve roztahovali křídla k rozletu do života a takové věci nás vůbec nezajímaly. Hledáš snad motiv uvnitř rodiny?“

„Hledám motiv, kdekoli je možné ho najít. Co muži, s nimiž chodila? Dědil někdo z nich?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Máš kopii její poslední vůle?“

„Nemám. Já jsem mezi dědice nepatřila, takže mi nic neposlali. Ale Mel by ji měla mít, protože byla jednou z dědiček.“

„Ano, mluvila o tom.“

„Stačí ti, cos viděla?“

„Myslím, že jo.“

„Takže to bychom pro dnešek měly.“