Mladá žena očekávala narození dvojčátek. Jednoho dne, už krátce před porodem, se najednou začaly obě děti mezi sebou dohadovat:

„Věříš v život po porodu?" „Určitě" říká druhé a pokračuje: „Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak." „Blbost!" namítá první: „Žádný život po porodu není! Jak by vůbec mohl vypadat?"

„To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou." „No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou - to je úplně směšné. Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený, pupeční šňůra je přece moc krátká."

„Ba ne!" dál odporuje druhé dítě: „Určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než si myslíme a než na co jsme tady zvyklí."

„Ale nikdo se přece po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí" dál trvá na svém první dítě: „A stejně ten náš život je podivný: ve stísněnosti a temnotě." „No, já přesně nevím" opět přemýšlí druhé dítě: ,jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará."

„Máma? Ty věříš na mámu?" diví se první: „A kde má jako ta máma podle tebe být?"

„No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli!"

„Tomu nevěřím!" trvá na svém první dítě: „Žádnou mámu jsem nikdy nevidělo, takže je jasné, že žádná není!"

„No, ale někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslech­nout, jak si zpívá, nebo cítit, jak hřejivou rukou hladí náš svět. Víš," nedá se zviklat druhé dítě: ,Já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom..."

(Námět k přemýšlení o posmrtném životě od neznámého autora)