Rok výroby: 2008

Stát výroby: ČR

Režie: Maria Procházková

Režisérka Maria Procházková se do povědomí české divácké a filmařské veřejnosti dostala už svým debutem Žralok v hlavě. Už při něm si vytvořila svébytný druh vyprávění, kombinujícího hraný a animovaný film a v tomto trendu pokračuje i ve svém druhém filmu, tentokrát určenému rodinnému publiku. Přesněji řečeno, stylem vyprávění a vedením příběhové linie se už téměř dotýká žánru dětského filmu, který v našich zemích díky některým tvůrcům-specialistům dosáhl špičkové kvality a vydobyl si mezinárodní renomé. Bohužel po změně podmínek financování české kinematografie se tomuto žánru přestalo dařit a na dlouhá léta, alespoň v podobě klasických hraných nepohádkových snímků, prakticky vymizel. Procházková se k němu však formou, poučenou zejména vývojem dynamiky vyprávění, vrací a zároveň důstojně oživuje jeho výbornou tradici, přičemž se může směle měřit se zahraniční konkurencí. Filmový příběh nejen pro děti mladšího školního věku, který vychází z reálného života a prostředí, v němž děti tráví většinu času, totiž v mnoha západních evropských zemích, díky systému státních subvencí, utěšeně vzkvétá. Procházková dokazuje, že jí zahraniční dění v hrané kinematografii pro děti není cizí a že z něj dokáže těžit, aniž by při tom zapomínala na specifika české tvorby, jež tvoří především důraz na pozitivní humánní poselství, jemný humor a poetické ztvárnění světa.

Hlavní hrdinkou příběhu, je citlivá a chytrá šestiletá holčička Terezka, která chodí do školky a má moc ráda svého kamaráda Šimona, ale hlavně tatínka a maminku. A také pohádku O červené Karkulce. S Karkulkou se ztotožňuje, zatímco vlk ji velmi děsí. Terezka má i babičku, ovšem ta má do té Karkulčiny hodně daleko. Je to mondénní dáma lehce přes padesát, která se jen těžko smiřuje s tím, že její dcera, nadějná operní pěvkyně, vyměnila slibně se rozjíždějící kariéru za roli matky v domácnosti. Nutno říct, že ani Terezčina maminka není se svým stavem nijak zvlášť spokojená, ráda by se ke svému povolání aspoň částečně vrátila, tatínek, letový dispečer je hodně časově vytížený a tak když se objeví po letech maminčin bývalý přítel Patrik, virtuos na violoncello, situace v rodině začíná houstnout. Terezka si toho samozřejmě nemůže nevšímat a jako jediné vysvětlení pro to, že maminka je teď nějaká jiná nachází v tom, že ji někdo vyměnil. Nejspíš mimozemšťani.

Co se Procházkové obzvlášť daří, je přesvědčivě a nenásilně rekonstruovat svébytnou podobu dětského vnímání, v němž se do určité doby fantazie a realita prostupují. Každá nová situace, které je dítě nuceno čelit, zejména ta nepříjemná, je zápalnou šňůrou, která vede k výbuchu fantastických představ a dojmů. Do tohoto světa vcházíme s autorkou naprosto samozřejmě, vždyť nakonec i v nás jsou ještě zasunuté vzpomínky na tuhle tak trochu magickou dobu. Zmatek a rozrušení, které panuje v duši malého dítěte, když mu nějaká vnější okolnost naruší hranice jeho bezpečného světa, dokáže přitom Procházková zpřítomnit s laskavou poetikou, přitom ale nezamlžuje vážnost situace. Pro některé citlivější děti v publiku to může znamenat zážitek poněkud drsnějšího rázu, proto bych Kdopak by se vlka bál nedoporučovala ke sledování dětem do šesti let věku. Malým školákům, kteří už jakžtakž zvládají kontakt s životní realitou, lze naopak shlédnutí tohoto snímku jen doporučit.

Kromě poutavého příběhu, upraveného adekvátně jejich věku a možnostem a autentických reálií moderního světa, nabízí kultivovanou formu vyprávění, rozvíjející smysl pro poetiku, fantazii a hodnoty, vycházející z tradic, kterých je užitečné se držet. Maria Procházková vytvořila dětský film podle nejlepších receptur: prostý komerčního balastu a kýče, devastujícího dětský divácký vkus, a zároveň nedidaktický, spojující hravou, lehkou formu se závažným obsahem v takovém poměru, který děti může obohatit a dospělé nenudí. Naopak v některých momentech, v druhém plánu přímo oslovujících rodiče, lehce svírá srdce bez přídechu moralizátorství. Samozřejmě nelze vynechat poukaz na výborné vedení dětských i dospělých herců. Tomu pochopitelně dominuje Dorotka Dědková v roli Terezky, absolutně autentická a civilní, bez jakékoliv příměsi otravné rádobyroztomilosti. Stejně sympatický je i Matouš Kratina, malý představitel jejího druha Šimona. Typově přesní jsou i představitelé dospělých, z nichž nejvíc zaujme Pavel Řezníček v pro dnešní děti tolik potřebné a důležité roli starostlivého a chápavého tatínka. O to víc potěší, že dokáže vzbudit v této poloze důvěru i dospělých. Jitka Čvančarová jako maminka je také příjemná a navíc svým typem jižanské krásky s příměsí slovanské živočišností dodává příběhu další zajímavý rozměr. Čtveřici doplňují dva suverénně herecky zvládnutí „nesympaťáci“ – příliš se angažující babička Jany Krausové a zejména nafrněný, povznesený a egoistický „mimozemšťan“ Patrik, ztvárněný Martinem Hoffmanem.

Co dodat závěrem? Snad jen to, že jestli chcete svým dětem ulehčit cestu za rozpoznáváním opravdové kvality od pouze laciného a podbízivého reklamního produktu, poskytnout jim alternativu ke světu hopsajících, žvatlajících, případně střílejících či peroucích se kreslených postaviček, pak česká filmová distribuce stěží nabízí lepší volbu, než je druhý film bezpochyby talentované režisérky.

Zdroj foto: www.bonton.cz