Každý zná přísloví "kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem", ale ne každý tuši, že tohle přísloví se může i obměnit - například: "Kolik jídel ti chutná, tolikrát jsi člověkem". Můžu to potvrdit, mám s tím své zkušenosti.

Je známo, že různe národy mají různé stravovaí návyky. Není třeba vysvětlovat, že jídelníček národa přímořského se bude v mnoha věcech lišit od jídelníčku národa, který k moři jezdí jen na dovolenou.

Napriklad my, Češi. Když jsem se, abych využila pozvání přátel z jedné rybářské vesničky na břehu Středozemniho moře, vypravila do Itálie, rozhodla jsem se nenásledovat příkladu českých mamin, které jezdí na dovolenou s igelitkami plnými játrových paštik, loveckých salámů a řízků s chlebem. Já jsem se namísto toho rozhodla, že se stanu znalcem místní kuchyně.

Jak se autobus blížil k vesničce, kde jsem měla strávit příštích čtrnáct dní, vzpomněla jsem na pobyt svých italských přatel u nás, v Praze.

Hned první večer jsem je vzala do pravé české hospody. Nadšení a veselí Italové se rozhodli pro samé české speciality. Čekáni na jejich první českou večeři nám uběhlo v příjemné pohode. Ani to netrvalo dlouho, a jídlo stálo před námi, jen se do něj pustit. "Bon apetitto", pravila jsem vesele a pustila se do řízku, ani jsem si nevšimla, jak si

Italové prohlížejí své talíře, než se také poněkud váhavě nepustili do jídla.

Druhý den dva z Italů zůstali v hotelu. Knedlo-vepřo-zelo jim prý trochu "provětralo" žaludek. Ti zbývající se na pražské pamětihodnosti také nedívali s takovým nadšením, jaké si zasloužili. Asi jim ta husa na másle také moc nesedla. Druhý den jsem se tedy rozhodla, že jim uvařím něco ryze italského - špagety. Když jsem jim to řekla, v tváři se jim viditelně zračila úleva. Radostně se sesedli kolem stolu a čekali. Nemuseli čekat dlouho. Ťestoviny už byly hotové. Nandala jsem jim je na talíře a doprostřed stolu postavila kečup. Chvíli na mne zírali s neskrývaným zděšením a pak ten nejodvážnější ukázal prstem na špagety a opatrně se zeptal: "Pasta?" Přikývla jsem. Pravda,

trochu se rozvařily, ale pořád vzdáleně připomínaly těstoviny. "A omáčka?", zeptal se druhý Ital smutně. Když jsem ukázala na kečup, zesmutněl ještě víc. Třetí Ital si najednou vzpoměl, že mají domluvenou schůzku s někým velmi důležitým.

Třetí den odjeli. Když jsem se s nimi loučila na nádraží, chvilku se na něčem domlouvali, a pak mě pozvali na oplátku k nim, do Itálie. Přitom jim vesele svítila očka, jako by se jim právě povedl skvělý vtip. Vystoupila jsem z autobusu. Italové už na mě čekali. Přivítali jsme se a jeden z nich se mne zeptal, jestli mám hlad. Honem jsem přikývla a těšila se na výtečné italské dobroty. Posadili jsme se do restaurace a mí přátelé objednali samé speciality. Za chvíli už jeden z mých přátel hlásil:" Předkrm! " Přede mnou přistál talíř špaget, v kterých byly zamotané potvory, ktere jsem v životě neviděla. Krabi i s klepetama, jakýsi podivní růžoví červíci, kterým říkali krevety, pootevřené mušle, z kterých na mě koukali jejich obyvatelé. Nejhorší však byly chobotnice. Vypadali jako osmirucí mutanti. Asi jsem srab.

Poslat telegram nebylo těžké. Tedˇ to musím jenom vydržet ten den bez jídla, než mi z Prahy dorazí igelitka s játrovými paštikami, loveckým salámem a řízky s chlebem. Martina Eretová, email: martina_eretova@hotmail.com