Seděli jsme s tátou ve Frankfurtu na letišti. Byl čas, zašli jsme do restaurace na kafe a čekali na let. Pár z těch vzácných okamžiků, kdy nepracoval a vnímal, co říkám. Čas pro seriózní hovor otec – dcera. “A ty teda nechceš vážně mít nikdy děti?,” zeptal se a nebylo to poprvé. „Děti jsou skvělý, fakt!“

Bylo mi dvacet šest a kromě velmi zajímavého a vzrušujícího románku přes ICQ jsem v tu chvíli neměla nic, co bych chtěla nazvat vztahem. Navíc jsem už delší dobu vehementně tvrdila, že mi pobíhající upatlaní řvouni nic neříkají. A myslela jsem to vážně, v ten okamžik. Děti byly něco, co do mého skvostného a svobodného života nepatřilo. Otravné a všudypřítomné bzučení mouchy, co se jí nemůžete zbavit. Přišlo mi, že všude to bylo hezké, dokud to neobsadily děti. Všichni byli příjemní a byla to radost zajít k nim na návštěvu, dokud neměli děti.

Co to plácám?

Viděla jsem, že o mě má táta strach. Co to plácám? Jako bych byla poškozená loutka, co špatně vyrobil. Jakoby mi něco scházelo a nešlo to opravit. Chtěl mi říct, že o hodně přijdu. Tvrdila jsem opak a ve skrytu duše doufala, že jednou se mi uvnitř, tam pod kostmi, třeba něco změní. A já k tomu dojdu.

Přišlo mi to v určitém směru zábavné, protože můj postoj byl výsledkem dlouhodobé psychologické kampaně mých rodičů. Vím, že to se mnou mysleli velmi dobře. Bohužel však neodhadli, jak moc poslušnou a vnímavou dceru mají.

Podle počtu mých lásek, které jsem jim vodila domů (a začalo to už ve školce), si zřejmě mysleli, že otěhotním v patnácti. Proto mi vyprávěli různé příběhy mladých matek, které porodily, vzaly si prvního ňoumu a NIKDY už NIKAM nesměly. Stejným způsobem se mnou rodiče mluvili i o drogách a HIV. Vzala jsem je smrtelně vážně. Byla jsem pravděpodobně ta nejvzornější průkopnice chráněného sexu široko daleko.

Nepamatuju si, že by mi rodiče vyprávěli jediný příběh, kdy někdo porodil a bylo to skvělé. Máma má velmi ráda děti, ale nikdy se jí nepodařilo mi přiblížit proč.

Nikdy, nikam

Dodnes, když na tu dobu pomyslím, slyším ta slova... NIKDY, NIKAM. Děsilo mě to, protože bylo konečně po éře hnusného komunismu a já chtěla cestovat, koupat se v moři, učit se anglicky a italsky, chodit tancovat a poslouchat z kazeťáku pořád dokola soundtrack k Nekonečnému příběhu. Nevr endiiiing stóoory...nanananananananna. Žádné mimino do mé pubertální fantazie rozhodně nezapadalo.

Moje odpovědi, že si dám pozor, asi moc nepůsobily, protože když mě máma jednou asi v sedmnácti viděla, jak si z časopisu vystřihuju nějaké šaty, řekla mi: Ty šaty ti s tátou necháme ušít, jestli nebudeš mít dítě do jedenadvaceti. Ten výstřižek mám pořád nalepený v deníku, lhůtu jsem dodržela a šaty pořád nikde :) Už tehdy mi ale přišlo, že to je lehká výhra a ty šaty bych měla spíš dostat za to, když nějaké dítě vůbec kdy porodím.

V noci jsem se ještě dlouho budila z děsivého snu, že jsem těhotná, je mi šestnáct, jedu rodit tramvají a všude mají plno. Jednou se mi ve spánku dostal nějak na břicho polštář, takže, když jsem se celá vyděšená probudila a chtěla si s úlevou sáhnout na břicho, zažila jsem malý šok.

Logická věc

Dítě jsem tedy vnímala jako nějaký trest za hloupost a neposlušnost a po dvacítce jsem zapomněla přepnout knoflík.

Pak umřel Jiří, otec mého táty a velká, nezapomenutelná osobnost. Člověk, který tu měl být navždycky a moje děti ho měly mít možnost poznat. Tehdy mi to došlo. A cestování, koupání i všechno ostatní se začalo zdát tak nějak stejné. Divné - bych byla přísahala, že se mi to nikdy nepřejí.

V té době jsem naštěstí poznala někoho, kdo se kupodivu vůbec nebál a přes moje psychologické zdi a hradby se bez řečí proboural (doslova). Najednou mi přišlo, že mít spolu dítě je docela logická věc.

Jeďte lanovkou, když chcete, ale já jdu okolo

Dneska chápu, co se mi táta snažil tehdy na letišti říct a jak to myslel, že jinak o hodně přijdu. Ale nechtěla jsem to ještě slyšet. Stála jsem na špatném břehu, bez vlastní schopnosti přejít na druhou stranu. A stejně to má určitě spousta holek i dnes. A mají na to plné právo. Spolkněte proto ty otázky a komentáře: Tak kdy už? Měla bys už dávno...

Jsou totiž určitě z toho druhu žen, které se (pro tu důležitou zkušenost) dobrovolně vydají k cíli tou nejklikatější cestou, i když tak trochu tuší, že z druhé strany asi vede lanovka.

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.. Nyní pracuje jako externí administrátorkou blogu iDnes.