Poslední sonet rozervaného básníka

Co dělám každý večer, než jdu spát?

Pokud mě netrápí žízeň ani hlad?

Skládám své básně, zrovna tyhlety,

ráno z nich pracně lepím sonety.

V poledne si je s hrůzou přečtu znova.

Zděsí mě jejich myšlenková hyperbola.

Ten výtvor nesmí spatřit světlo světa,

po dobrém jménu by bylo jistě veta.

Je tu večer, rychle přišel zas,

a v hlavě veršů pěna, kvas.

Na papíře opět prázdno. Zas.

Snažím se, píšu, rvu si vlas,

rým k rýmu dávám zas a zas.

Proklatě. K čertu. Vem to ďas.

Dodatek: Konečně! Smích šaška na chvíli zhas