Z pera české autorky Zdenky Hamerové vznikla detektivní kniha s názvem Hlídej si svou holčičku!, vydalo nakladatelství MOTTO.

Gitě chybí tři roky do třicítky. Je svobodnou matkou sedmileté dcery Petrušky s jejíž výchovou jí pomáhá přísná matka Jiřina, se kterou bydlí společně v malém panelákovém bytě. Poklidným životem všech tří žen otřese jednoho podvečera vhozený kámen do obyvákového okna. Nic by na tom nebylo divného, když je okno ve vyvýšeném přízemí . Ale onen kámen byl zabalen do papíru a na něm byla napsána výhružka – Hlídej si svou holčičku.

Gita i Jiřina by braly vzkaz jako výstřelek uličníků, kdyby se v dalších dnech nezačaly objevovat další nepříjemné momenty, které se staly vždy kolem Petrušky. Jednou to byl hozený míč neznámým mužem v modré bundě na školním hřišti, jiný den to byl dárek v podobě medvídka také od stejného muže, další moment nastal, když ji babička vedla od kamarádky.

Po několika dnech přímo u dveří jejich bytu zazvonil onen neznámý muž a hledal Gitu. Než se tak ale stalo, Gita vše oznámila na policii. Nahlásila i nepříjemné zjištění, že když odvážela dcerku ráno do školy, měla za autem uvázanou malou panenku. Policie o všem udělala zápis, ale ve skutečnosti nemohla nic udělat, protože vlastně to všechno byly domněnky, které Gita nemohla ničím hmatatelným dokázat.

Gitiným obavám nepřikládal velkou pozornost ani její přítel Martin, který se stále snažil o to, aby obě mohl chránit a starat se o ně, což Gita dlouho odmítala. Ale když neznámý anonym vyhrožoval telefonicky Gitě i v zaměstnání, byla strachy bez sebe o svou dcerku. Petrušku dala na hlídání ke svému otci s pocitem, že se všechno uklidní. Policii oznámila, že přibyly další vyhrůžky, a nakonec i anonym v poštovní schránce, který oznamoval, že ví kde je Petruška.

Když se vysvětlilo, kdo je onen neznámý muž v modré bundě, myslela si Gita i Jiřina že všechno se vyřešilo. Ale vyhrůžky a obavy pokračovaly dál a strach se zvětšoval. Několik dní se pohřešovala Gitina nejlepší kamarádka Mirka, která byla nalezena mrtvá.

Mirčina maminka Helena ukazuje Jiřině, že před pár dny dostala anonym, kde bylo napsáno – Hlídej si svou holčičku. Prve mu nevěnovala pozornost, ale za daných okolností je anonym kamínkem do mozaiky, která má původ v něčem, co se stalo před několika lety.

O autorovi

Zdenka Hamerová se narodila v listopadu 1971 v Mělníku. Žije na Nymbursku a je maminkou tří dětí, nyní na mateřské dovolené. V rámci „duševní terapie“ se věnuje psaní, které je jejím koníčkem. Napsala knihy Zasloužíš si smrt, Příliš tenkej led, Nářek ze tmy a Hlídej si svou holčičku.

Ukázka z knihy

Vracely jsme se s Petrou domů. Nevím, kolik toho pochytala z mé hádky s Martinem, doufala jsem, že sledovala a vnímala jen pohádku. Jenže Petruška je chytrá holka, rozhodně věděla, že něco není v pořádku. Co když s Martinem budeme mít tyhle třenice pořád? Nechci, aby měla Petra pocit, že je jakési závaží. Jsem šťastná, že ji mám, je to moje holčička a vždycky bude na prvním místě, i kdyby se celý svět stavěl na hlavu.

Nažloutlé vějíře paprsků pod ohnutými krky lamp rušily podzimní tmu a osvětlovaly drobné kapky deště. „Mrholí,“ podotkla jsem a zapnula stěrače, které jen rozmazaly drobný prach na čelním skle. Na parkovišti bylo plno, ani jediná skulinka, kam bych svého fiátka mohla vměstnat. Několikrát jsme obkroužily dům jednosměrkou, než jsem hledání vzdala a zajela k vedlejšímu bloku. Jedno místečko se objevilo o dva domy dál, u chodníku mezi dvěma auty. Nejdříve jsem to zkusila popředu, když se ovšem vůz zaklínil mezi auta, metr od obrubníku, a nešlo s ním dál hnout, vyjela jsem celá zpocená dopředu, abych pokusila zaparkovat couváním. Petra už byla netrpělivá, reptala, že je jí vedro, že už v autě nevydrží, odepnula si pás a lepila se mi na záda. Ke všemu se za mnou objevily dva další vozy. Jedno auto v dálce trpělivě čekalo, druhé se mi div nenalepilo na zadní nárazník. „Máš smůlu, hochu, tohle je moje místo, a dokud sem auto nenacpu, nepustím tě,“ zamumlala jsem pro sebe. Zatroubil na mě. Vztekle jsem s námahou odfoukla pramen vlasů, který se mi přilepil na čelo, a kroutila volantem jak šílená. Úplně mě zmátl a najednou jsem netušila, na jakou stranu mám točit. Znovu zatroubil, zřejmě se dobře bavil. Zmáčkla jsem klakson taky. Pochopil a malinko couvl.

„Mě to už vážně nebaví, mami.“

„Petro, dej pokoj, vidíš, jak zápasím s volantem, ten blbec se na mě lepí a ještě ty do toho otravuj!“ okřikla jsem ji. Konečně se mi podařilo zacouvat do skuliny, cítila jsem, jak zadní kola narazila do obrubníku, zatímco „čumák“ auta stále trčel do silnice. Naštěstí však vznikla mezera, kterou mě mohl netrpělivý řidič alespoň objet. Ten druhý trpělivě čekal v povzdálí. Znovu jsem sešlápla spojku, zařadila jedničku, vyjela, dala zpátečku, volant vpravo, volant vlevo… hurá!

Otevřela jsem dvířka, stála jsem asi necelého půl metru od chodníku. „Čert to vem,“ vydechla jsem. Ostatní auta projedou, tak co. Sklopila jsem přední sedadlo, aby Petra mohla ven , vysoukala jsem se z vozu, oběhla ho za ní na chodník, abych ji mohla popadnout za ruku. Nic nejelo, jen druhý řidič, který čekal, až zaparkuji, se pomalinku přibližoval. „Ještě stihneme přejít, pouští nás,“ řekla Petra a táhla mě přes silnici. Vstoupily jsme do vozovky a řidič z nepochopitelných důvodů sešlápl plyn. Uslyšela jsem mohutné zařvání motoru, během sekundy byl u nás. Viděla jsem světla, která se najednou přepnula na dálková, ostrá bílá záře mě bodla do očí a děsivě se přiblížila jako příznačné zvíře. Z krku se mi vydral přidušený výkřik podobný psímu zakvičení, zmateně jsem na pár sekund pohlédla na vůz pohlcený světly. Cítila jsem, že se mi Petra vyškubla a utíkala na chodník. Nohy se mi samovolně daly do pohybu, jako by snad ani nebyly závislé na povelech mozku, ruce divoce máchaly, aby tělu pomohly k rychlému tempu. Než jsem si stačila uvědomit, co se vlastně stalo, skočila jsem na chodník, kolem mě setrvačností proletěla moje otevřená kabelka, jejíž obsah se sypal okolo. Záda mi olízl děsivý proud vzduchu, cizí nepřátelské auto mne minulo o pár centimetrů a dunivě mizelo na konci ulice za zatáčkou. Překvapeně jsem zírala za červenými světly vzdalujícího se vozu, sychravý větřík mi čechral vlasy a studené kapky deště štípaly do tváří. „Mami,“ zatahala mě Petra za rukáv.

Bušící srdce se pomalu začalo uklidňovat, rozechvělou dlaní jsem pohladila Petru po ramenou, kterou zakrývala vlhká bunda.

„Co to bylo?“ zeptala se vyplašeně, jako bych jí snad mohla odpovědět. Poklekla a sbírala vysypané věci z mé kabelky. Jako ve snu jsem dřepla k ní, sebrala technický průkaz, peněženku, hřeben a rtěnku, jejíž křehké víčko úderem o chodník prasklo. Petra mi podala občanský průkaz a balíček papírových kapesníků ušmudlaný od vlhkého chodníku.

„To vypadalo, jako by nás chtěl přejet,“ konstatovala.

„Ano,“ hlesla jsem. Domů nám zbývaly ještě dva bloky paneláků a další jednosměrná ulice.

Popadla jsem Petru za ruku a vlekla ji tichou ulicí kolem malých zazimovaných zahrádek u vchodů.

„Proč nás chtělo to auto zajet?“ přemýšlela Petra nahlas.

„Nevím. Asi zase půjdeme na policii. Něco se děje, Petruško, a já nevím co. Nevím o tom, že bych někomu ublížila tak moc, aby mi to chtěl takhle vrátit.“

„Já taky ne,“ podotkla. Musela jsem se usmát. Ty jsi to, děvčátko moje, ještě za svůj krátký život ani nemohla stihnout. A nejstrašnější je, že se někdo zaměřil právě na tebe, běželo mi hlavou.

Došly jsme k další úzké silnici mezi bloky, bázlivě jsem se rozhlédla, zda někde nečíhá skrytý vůz. „Já se bojím,“ špitla Petra.

„Neboj, ulice je úzká, v mžiku ji přeběhneme . Ke startu připravit…,“ odpočítávala jsem. Nikdo nejel, ulice byla prázdná, přesto jsme mokrý asfalt přeběhly, jako by nás někdo honil.

„Vidíš? Tohle je právě ten důvod, proč se o tebe bojím, proč nechci, aby ses s někým bavila,“ využila jsem příležitosti.

„Myslíš, že by ten řidič mohl vyjet na chodník a honit nás po chodníku?“

„Nevím.“ Představila jsem si vůz, jak brázdí chodníky na sídlišti, já s Petrou zběsile utíkám a lidé uskakují na trávník, překvapeně vrtí hlavami…

„Myslím, že to je jen ve filmu. Nikomu by se nechtělo odřít auto třeba o popelnice nebo o keře podél chodníků.“

Zahnuly jsme kolem břízek a pomalu jsme byly doma. U nás v přízemí se svítilo

„Jdeme domů, nebo na policii?“ zeptala se Petra.

„Půjdeme domů,“ řekla jsem smutně. „Třeba nás chtěl ten řidič jen vystrašit za to, že musel tak dlouho čekat, než se mi podařilo zaparkovat,“ pronesla jsem žertem a snažila se o tom přesvědčit samu sebe.