Knižní podoba cestopisných reportáží, které byly vysílány před několika lety v České televizi

Autorka se ve své nové knize stává průvodcem nejen po evropských velkoměstech, ale i po zaoceánském New Yorku, ostrovu Rhodos a po střední části Itálie – Toskánsku. Zaměřuje se na osobní zážitky a zkušenosti a v daném městě popisuje místa, ke kterým má určitý vztah. Své toulky prokládá zajímavými historkami, seznamuje nás s tamější kuchyní a na závěr vždy přidává vyzkoušený recept.

ISBN: 978-80-7246-432-6

Váz., cca 184 stran, cca 249 Kč

Má knížka není průvodcem v pravém slova smyslu, není to cestovatelský deník. Nabízím vám své vzpomínky, střípky svých poznatků, fakta, která pro mne byla nová, a taky místa, která by se vám mohla zalíbit.

A proč je název knížky Zanzibar? Protože vždycky když si táta pečlivě vyleštil boty a nasadil klobouk, tak máma řekla: „Kam jdeš?“ a táta řekl: „Do Zanzibaru!“ a máma řekla: „Tak ať jsi do půlnoci doma!“

„Zanzibar“ nebyl pro mého otce jen jménem ostrova v Indickém oceánu, z kterého se vyváží vonné koření, když šel můj otec do „Zanzibaru“, tak šel „do světa“!

Ukázka z knihy:

PAŘÍŽ III

V hospodě mi řekli: „Plav!“

Nebudu psát o Eiffelovce ani o Moulin Rouge, odpustím si dokonce popis míst, kde vznikl kankán a impresionismus, kde psali slavní literáti… Nechci se věnovat ani pařížským hotelům, pro které je typické, že jsou miniaturní, a když měříte víc než metr a vážíte víc jak padesát kilo, tak máte problém vejít se do koupelny. A postele jsou tam většinou široké metr a půl a jsou pro dva, a nejvíc zneklidňující je, že mají jen jednu peřinu, takže přikrytý je buď ON, anebo ONA, anebo se musí mít rádi.

Chci vyprávět, jak jsem bloumala po pařížských uličkách, které protínají dvě hlavní třídy pravého břehu Seiny, bulvár Saint-Germain a Saint-Michel. Právě tady jsem totiž našla Paříž svého srdce. Paříž bez McDonaldů a megastorů, Paříž, kde je každý den trh a kde obchodníci z venkova nabízejí voňavé salámy, v popelu obalené kozí sýry a proutěné košíky tak velké, že se do nich můžete schovat. V rue Bonaparte je České kulturní centrum a nedaleko je restaurace, která se stala mou pozorovatelnou. Když jsem se vtěsnala na maličkou židličku, smetla kabelkou kávu z vedlejšího stolku a když číšník na mě pustil teplomet, mohla jsem sedět na chodníku, pít caffé latte a sledovat libovolně dlouho, jak vypadají pravé Pařížanky

a čím se opravdový Francouz liší od cizince.

Opravdový Francouz má většinou vlasy. Nevím, čím to je,

a zeptám se na to nějakého genetika, faktem ovšem je, že z deseti zhruba padesátiletých mužů jich má u nás pleš nebo polopleš asi šest, ale v Paříži sotva dva.

Pařížané nemají vlasy vylepané na zátylku a vzorně sestřižené na temeni, Pařížanům patky padají do očí, kudrny jim zakrývají uši a plazí se nepořádně přes límec a vítr jim čupřiny zvedá do pankáčských kohoutů.

Typický Francouz většinou nemá kabát, ani když mrzne, tetelí se v saku a kolem krku mu vlaje červená šála.

Většina Pařížanů žádostivě kouká na každou ženu, mrká na ni

a mlaská vzrušením.

Většina Pařížanů je přinejmenším bisexuální. Když jsem v kavárně Café Bonaparte počítala zamilované dvojice, vyšly mi počty 6:4. To znamená šest párů homosexuálů na 4 hetero…

Pařížané jsou relativně(!) tolerantní. Jsou zvyklí na Číňany, Japonce, Afričany, absolutně neochotně s vámi konverzují anglicky, a když se vedle mě posadili dva Němci, tak je číšník dokázal tři čtvrtě hodiny ignorovat.

Z Café Bonaparte vidíte hotel Saint-Germain-des-Prés a kolem něj poskakují tlustí holubi a miniaturní vrabci, kteří jsou tak drzí, že se občas jako kamikaze spustí střemhlav z nebe

a sezobnou vám drobek přímo z talíře. Od kostela Saint-Germain-des-Prés vyjíždějí autobusy na vyhlídkové okruhy po pařížských velkolepostech a bavilo mě pozorovat rodinky turistů, kdy zvídaví rodiče skoro násilím cpali do autobusu své absolutně otrávené děti. Pařížské děti chodí v podkolenkách a já dostala zánět ledvin už jen z pohledu na holčičky, kterým krátká sukýnka odhalovala zimou promodralé zadečky…

Pravé Pařížanky chodí rychle, v botičkách s úzkými špičkami

a podpatky jak jehličky mi připomínaly stádo antilop, které nervózně popobíhá v očekávání šelmy.

Pařížanky milují černou. Milují volány, mašle, puntíky. Milují vlasy po ramena, po pás a mikáda, která se jim třepotají, kdykoliv se otočí. I starší dámy nosí v Paříži účesy z dlouhých vlasů a mají veselé ofiny.

Když si Pařížanka vezme botky balerínky, vyrazí jen ve svetru, když má čepičku vraženou do očí a pepita batůžek, myslíte si, že je jí tak šestnáct, teprve když se posadí vedle vás, zapálí si cigaretu a usměje se na vás, pochopíte, že už by se klidně mohla hlásit o důchod.

Ani jednu Pařížanku jsem nezahlédla v kostýmu typickém pro byznys módu. Jen dvě Pařížanky z deseti nekouří a nikdy se Pařížankám nestane, že by si v polední pauze nedaly oběd

i s dezertem.

Já s kamarádkou jsme si ho taky daly. Bylo to v maličké restauraci hned vedle hlavní třídy, a protože nešlo o žádné honosné prostory, ani nás nezarazily honosné ceny, tak jsme nevěděly, proč personál váhá, zda jsme hodny toho, aby nás vpustil dovnitř. Nakonec jsme obstály a mohly jsme si sednout do místnůstky tak malé, že se v ní asi kdysi odkládaly smetáky. Teď tam byly tři stolky a černá tabule, na které bylo načmárané dnešní menu. Nabídka zněla: Soufflé (nákyp). Soufflé s hříbky, lanýži, ústřicemi, sardinkami, brokolicí, s portským, se sýrem... A jako moučník doporučovali soufflé s čokoládou nebo skořicí anebo s lesním ovocem.

Když jsem chodila na FAMU, obědvali jsme většinou v řeznictví hned vedle školy a ležérně jsme svou studentskou jídelnu nazývali „flaxárnou“. V Paříži jsem byla v „suflárně“! Dala jsem si nákyp s kuřetem a bylinkami a pak jsem měla soufflé s karamelem a růžové šampaňské a požitek z nevídaných chutí mi kazilo jen zrcadlo, které odráželo mou buclatou tvář, a mně bylo jasné, že bych se svým požitkářstvím měla okamžitě skončit.

A pak se mě číšník anglicky zeptal: „Odkud jste?“ A já řekla: „Z Prahy.“ A číšník řekl česky: „Stojí to za hovno!“ A když jsem vytřeštila oči, tak se drsně zasmál a odmítl mi cokoliv vysvětlit. A když jsem ze „suflárny“ odcházela, tak mě lehce postrčil ke dveřím a zvolal: „A plav!“ A já zbytek svého pařížského pobytu pátrala, jak je možné, že v typicky francouzské restauraci, která má tak starou tradici a tak velké renomé, že odmítá jakoukoliv reklamu i nové hosty, že tam personál konverzuje v hovorové češtině. A přišla jsem na to! „Suflárna“ je totiž v domě, kde bydlí český spisovatel světového jména – Milan Kundera! A tak jsem šla do té hospody ještě jednou, že bych třeba panu Kunderovi při předkrmu nějak nenápadně řekla, že ho obdivuju, že v žebříčku prodejnosti knih jsem byla celý měsíc hned za ním na druhém místě a že jsem z Prahy, která je možná krásnější než Paříž. Milana Kunderu jsem bohužel jen zahlédla na chodníku. Objímal svou ženu jak mladý chlapec, šťastně se smál, měl džíny a tenisky

a mě při pohledu na něj napadlo, že s lehkostí teď přece mohu snesitelně žít nejen v Paříži, ale i u nás doma. A tak jsem si hned koupila novou kabelku, stejnou, jako má Kylie Minogue, která stála u pokladny hned vedle mě, a taky jsem přivezla do Čech speciální sýr z francouzských Alp a ten voněl tak pronikavě, že jsem měla strach, že mě letuška donutí z letadla předčasně vystoupit.

Jo! A pařížští psi mají pochopitelně taky šarm. Momentálně jsou labradoři i Jack Russell teriéři úplně out. Paříž ovládli „vestíci“. A ti svými dlouhými chlupy čistí pařížské chodníky líp jak prvotřídní prachovka. Francouzským buldočkům je to fuk. Vědí totiž, že móda se střídá stejně rychle jako dubnové počasí a že oni patří k Paříži minimálně tak jako Eiffelova věž.

Čokoládová pěna

V hrnečku ve vodní lázni rozpustíme čokoládu (180 g) a smícháme s vodou (0,75 dl). Vaříme a mícháme, dokud se nevytvoří hustý krém, pak hrnek dáme stranou mírně ochladit a vpracujeme do krému lžíci másla, 2 lžíce rumu a postupně 3 vaječné žloutky. Z bílků připravíme sníh a přimícháme ho do hnědé hmoty. Poté nalijeme do skleněných pohárků a dáme přes noc vychladit. Podáváme s kopečkem šlehačky posypané strouhanou čokoládou.

Slávky ve víně

Budeme-li u stolu čtyři, koupíme 1,5 kg čerstvých mořských škeblí – slávek. Hezky je očistíme a vyhodíme všechny poškozené a otevřené. Ty ostatní dáme na hodinku do studené vody. Mezitím si připravíme necelý půllitr suchého bílého vína a nasekáme petrželku (aspoň

2 plné lžíce). Víno vlijeme do hrnce, přidáme 4 nakrájené menší cibule (jemnější jsou šalotky), 2 nakrájené stroužky česneku

a přivedeme k varu, poté vsypeme do bublající vody škebličky, přikryjeme pokličkou a vaříme za občasného promíchání 5 minut. Otevřené slávky vylovíme, neotevřené vyhodíme, polovinu vývaru slijeme, do zbytku vmícháme kelímek sladké smetany a přivedeme k mírnému varu. Přidáme postupně malé kousíčky másla (dohromady

3 lžíce), dosolíme, vsypeme petrželku, nalijeme na slávky a přejeme si dobrou chuť!

Králík „Braillon“

Kousky masa ze zadní části králíka silně potřeme dijonskou hořčicí

a vložíme do pekáče na trochu oleje (3 lžíce). Maso ještě trochou oleje pokapeme a 20 minut pečeme v horké troubě, v průběhu pečení dvakrát až třikrát otočíme, opepříme, osolíme a podlijeme čtvrtlitrem bílého vína, snížíme teplotu trouby a dusíme dalších 40-50 minut. Měkké maso vyjmeme a dáme do mísy. Do výpeku v pekáči vlijeme ¼ l sladké smetany a mícháme, dokud omáčka trochu nezhnědne. Králík politý omáčkou se obvykle podává s bílým chlebem a hlávkovým salátem. A samozřejmě s dobrým vínem.