Tak jsem zase byla v divadle, tentokrát na pokračování Vagina monologů od Eve Ensler, na představení s názvem Tělo. Bylo to zábavné i dojemné, všechny herečky (Dáša Bláhová, Jitka Asterová a Míša Sajlerová) dokázaly člověka přesvědčit, že jde o témata prožívaná z hloubi duše, srdceryvně, přitom s vědomím grotesknosti... ale přesto: vnímají to české ženy stejně jako Američanky?

Musím přiznat, že Vagina monology jsem na jevišti neviděla, protože jejich tištěná podoba ve spojení s recenzemi (byť pochvalnými) mě odradily. Já totiž v případě potřeby klidně vyslovím slovo „kunda“ i jakákoli jiná slova a fakt to nepotřebuju hlasitě vykřikovat v divadle. Takže jsem tak nějak nabyla dojmu, že jde o kopání do otevřených dveří.

Představení zvané Tělo je o hubnutí, cvičení, plastických operacích, o boji s věkem, a konečně i o té vagíně, respektive o jejích plastikách. Všechny tyhle „vymyšlenosti“ současné západní civilizace docela výstižně kontrastují s příběhy afrických a afghánských žen, což tématu dodává patřičnou perspektivu. Přesto hrdinky hluboce prožívají takové věci jako: hladovím, abych nebyla tlustá, nejím chleba, chleba je jed, dřu se ve fitku a pořád mám břicho… vrším jednu plastickou operaci na druhou, protože matka mi naočkovala pocit, že nikdy nebudu dost dobrá a dost hezká… a podobně. Myslím, že kdybych to neviděla na jevišti (kde je to opravdu sugestivní), ale četla v knize, nepřesvědčilo by mě to. Připadalo by mi to strašně americké.

Na druhé straně film Eriky Hníkové Ženy pro měny, který před pár lety vyvolal velkou pozornost, je přesně o tomhle. Takže ženy, i ženy z mého okolí, se patrně opravdu neustále trápí svou váhou, mladistvostí či povadlostí zevnějšku, velkými či malými ňadry či nosy, pocitem vlastní nedokonalosti. Ale proč? Ono to skoro vypadá, že se potřebují něčím trápit. Že kdyby to nebyl zevnějšek, musely by si vymyslet něco jiného, čím by ventilovaly vnitřní zmítání svého zraněného sebevědomí.

Nebo čím by si jaksi kodifikovaly a definovaly svoji hierarchii, svůj klovací řád v hejnu: tohle rozhodně platí o snahách hubnout víc a ještě víc. Aby bylo jasno, nemluvím tady o tom, když chcete zhubnout z 80 kg na 60 kg – jistě je užitečné zbavit se nadváhy. Mluvím o tom, když vytrvale hubnete ze 60 kg na 55 kg, ačkoli se tomu vaše tělo brání, ale vy chcete mít ten módní vychrtlý zevnějšek, velikost 36, a chcete sklízet závist svých kolegyň. Myslím, že tyto dva typy hubnutí (zdravé a nezdravé) se pořád dost nerozlišují. Anorektičky a baculky se obvykle řeší jedním dechem, jako by ani jiná možnost neexistovala. Přitom není nic těžkého určit si svoji zdravou váhu a té se držet.

Myslím, že s ostatními tématy, hlavně s těmi plastikami, to bude podobné. Všechno je otázka míry.

Eva Hauserová - Spisovatelka, publicistka, editorka v PR agentuře