Pár let po svatbě jsme se nastěhovali do vlastního družstevní bytu s pár skřínkami na zeď a na zem, dvěma válendami, křesílky, jídelním a konferenčním stolkem se čtyřmi židlemi...

Později přibyl dětský pokoj se dvěma válendami, psací stolek a skříně po babičce.

Když jsme se po odchodu dětí přestěhovali, nově natřené skříňky s bílým psacím stolem, koupeným za pár babek, putovaly s námi.

No a když jsem se natrvalo přestěhovala na chalupu, bílý nábytek zase putoval se mnou. Proč jsem ty „staré krámy“, jak mi radila dcera, nevyhodila? Proč jsem si nekoupila modernější?

Copak bych, holčičko, na novém nábytku, kromě skvoucí se novoty, asi tak viděla?

Ta tam by byla rýha po synkově autíčku, které zkoušel o svých narozeninách rozjet právě na skříňce?

Zmizelo by i vydřené místo po čištění skvrny od vína k přípitku ke štědrovečerní večeři, kdy vám, dětem, svítily oči nedočkavostí z očekávaných dárků jak vybroušené diamanty.

Židle s rozvrzanou nohou, na které sedával můj táta o nedělních obědech u nás.

Křesílko s prosezeným důlkem po mé korpulentní mamince, o které se z legrace denně přetahovali s vaším tátou.

Neviditelný otisk našich těl na skříňce, o kterou jsme se opírali při rodinném focení.

Můj pokoj není starožitný a pro nikoho nemá cenu. Jen pro mě - dýchá dětskou vůní a nenávratnými chvilkami. Patří ke mně, tak jako vy všichni.

Možná, že některému z mých dětí se zželí kousku nábytku po mamince či babičce a dá si ho třeba do garáže.

Možná...

Nezatracujte staré pro nové. A opatrujte se. L. Č.