Milé dámy, včera jste se mohly seznámit s tréninkovým programem zvaným bootcamp, který vás může během několika málo týdnů dostat do formy a splnit vám sen o vaší postavě. článek je k přečtení ZDE

Dnes vám přinášíme zpověď jedné z aktivních účastnic tohoto tréninkového programu a rozhovor s trenéry.

Stav před – druhá polovina července 2008:

Váha: 55 kg při výšce metr padesát, o deset kilo víc. Příčina? Dlouhodobý stres v práci, rizikové povolání, v němž neexistuje žádná jistota, obrovská tíha odpovědnosti za sebe a za tým. Žádný pohyb a zvýšený přísun kalorií, aby se nervy obalily. Výsledek? Nadváha a nervozita přenášející se do pracovního i soukromého života.

Šťastné rozhodnutí:

Dost, takto už to dál nejde. Chci být v kondici fyzicky i psychicky, chci zase dobře vypadat. Diety odmítám, posilovny nesnáším. Co s tím? Dozvídám se o bootcampu a okamžitě vím, že to je přesně to, co potřebuji.

První měsíc a půl výcviku – srpen – září 2008:

4. srpen, 6,30, sportovní areál Hamr Braník, Praha. Ranní vzduch a letní poklid rozčísne zvuk píšťalky. Pozdní příchody se netrpí. Narušitel pořádku musí příště donést ostatním kilo něčeho k snědku a za trest vyfasuje černou vestu, kterou nosí po celou dobu tréninku. Vybíháme na úvodní, zahřívací kolečko. Po 400 metrech na mě padá hrůza z toho, že to slovo úvodní není úplně na místě a že by se mohlo jednat o kolečko pro mě poslední. Ani slovo zahřívací nevystihuje přesně podstatu. Po deseti minutách dobíhám na místo určení zcela přehřátá, splavená, zničená, sípající, funící, zrudlá, s jazykem na vestě a srdcem v krku. V okamžiku, kdy se vážně zaobírám tím, jestli již mám, nebo ještě nemám, náběh na infarkt, zazní povel k přesunu na rozřazovací testy. Cvičenci se totiž dělí podle kondice do třech skupin – černé, bílé, zelené. Myšlenku na infarkt odsouvám, protože se od mě chce člunkový běh, kliky, lehsedy, angličáky a, jako vyvrcholení testu, běh na 1500 m. Při něm se mi myšlenka na infarkt opět vrací. Co se týče kondice, jsem na tom ještě hůř, než jsem si myslela. Zařazují mě do nejméně výkonné skupiny, k zeleným. Jen tak tak se dobelhám domů. Aspoň si stačím udělat silnou černou kávu, než padnu do postele jako zcela odrovnaný člověk. Poslední věc, která mě napadne, než v devět ráno v důsledku naprostého vyčerpání usnu, je, že tato dobrovolná tortura mě nyní čeká celý měsíc, třikrát do týdne, vždycky v půl sedmé ráno.

Další srpnové tréninky. Tři trenéři, tři stanoviště, na nichž se skupiny střídají, každé s jiným typem tréninku. Nemám čas zaobírat se tím, co všechno mě bolí, vše se děje v rychlém tempu. První tréninky vnímám jako v mlze a zásadně nechápu prostocviky, které mám vykonávat. Skipping, lifting, výpady? To je pro mě španělská vesnice! A tady poznávám skutečnou sílu týmu, který mě nenechá padnout a podrží mě. A taky skvělé trenéry, kteří umí vysvětlit, povzbudit a kteří svým vtipem výrazně přispívají k dobré náladě. Vtipné poznámky a přeřeky jsou ostatně všudypřítomné. Někdy ani nevím, jestli mě tělo bolí od cvičení či od smíchu. Dodneška se musím smát pokynu trenéra, abych do dvou třetin určené kóty běžela submaximální rychlostí a v poslední třetině rychlostí maximální, a jeho údivu nad mou námitkou, že já mám jenom jednu rychlost a jsem vůbec ráda, že kótu doběhnu a nezdechnu uprostřed běhu. Nejvtipnější slovní perly se ale odehrávají při závěrečném protažení na podložkách. Povzbuzování trenérů ve stylu „Cvičte pořádně, kdo se má na vás dívat“ nebo „Dělejte tu kolébku pořádně, abyste vypadali jako lidi a ne jako vorvani“ mají okamžitý účinek: všichni odcházíme do práce s úsměvem a dobře naladěni.

Přelom srpna a září. Kila jdou dolů, má kondička se zlepšuje každým tréninkem. Po rozřazovacích testech na začátku zářijového běhu se přesouvám z kategorie zelení do kategorie bílí. Hurá!

Aktuální stav:

Váha: 50 kg, zpevněné svaly, zformovaná postava, psychická pohoda, odbourání konzumace jídla jako prostředku pro zahánění stresu, celková úprava metabolismu. A k tomu společenský benefit - poznala jsem tým lidí, kteří dokáží na bootcampu vytvořit báječnou atmosféru a na které se pokaždé těším. Takže bootcampu zdar a vše nejlepší k jeho prvním narozeninám!

Pavla Jedličková

Bootcamp očima trenérů: Trénovat něžné pohlaví je velmi příjemné!

„Vy, ženy, jste během tréninků disciplinovanější, a děláte, co se vám řekne. Jako trenér mám u vás větší autoritu a jste navíc i šikovnější, zvládáte i náročnější věci“, říká Tomáš Jelínek, bývalý profesionální hráč ledního hokeje a vicemistr Francouzského poháru. Tomáš Zumr, reprezentant ČR v bobech a mistr ČR v atletice, s ním souhlasí a s úsměvem dodává: „Ostatně, bez remcání o bolavých nohách a absenci posilovacích cvičení na břicho by to ani nebylo ono“. I Vladimír Hladík, který také jezdí závodně boby, nás trénuje rád, i když „z trenérského hlediska jsme věčně s něčím nespokojené a někdy to bereme jako debatní kroužek“.

Všichni trenéři se věnují sportu profesionálně a s tréninkem sportovců mají bohaté zkušenosti. Přesto berou trénink nesportovců, laiků, na bootcampu jako obrovskou výzvu podílet se na něčem, co u nás zatím chybělo: všestranná pohybová aktivita, která se odehrává venku, v terénu. Tomáše Jelínka naučil bootcamp většímu psychologickému přístupu ke cvičencům. „Sportovec ví přesně, čeho chce dosáhnout. Ve vašem případě musím mnohem víc přemýšlet, jak vás motivovat, musím k vám přistupovat individuálně a víc pocitově“. A jaký je rozdíl mezi profíky a účastníky bootcampu podle Tomáše Zumra? „Profíci víc nadávají, účastníci bootcampu zatnou zuby a makají“.

Trenéry zpočátku překvapila brzká ranní doba, v níž jsou účastníci ochotni a schopni trénovat… a ještě s úsměvem. „Bootcamp mě naučil vstávat v nelidskou dobu, i když tím každé ráno trpím“, poznamenává Tomáš Zumr. I Tomáš se během tréninků dobře baví. „Rozesmávají mě drobné narážky v průběhu a závěr, kdy se sejdeme na závěrečné protažení. Tam se většinou nechtěně odehrají různé slovní perly, jako např. povel „vzpažte druhou hlavou“.

Tomáš Jelínek by doporučil bootcamp každému, protože vstávat třikrát týdně ráno, obléknout si tričko s nápisem bootcamps a cvičit venku za každého počasí, to už vyžaduje silnou vůli a velké sebeovládání. „Doporučil bych ho komukoliv, kdo si chce zkusit, co v něm je po fyzické stránce. Zažije pot, dřinu, mdloby, mžitky před očima a za odměnu… endorfiny, a to za to stojí!“, zdůrazňuje Tomáš Zumr.

Trenéry zpovídala Pavla Jedličková