Nízká porodnost není jen problémem České republiky. Podle posledních propočtů OSN se předpokládá, že od roku 2050 by měl začít počet obyvatel Země prudce klesat. Dosavadní trend byl opačný, na začátku 20. století žilo na Zemi 1,6 mld lidí, o sto let později šest miliard, za padesát let by to mělo být 9 mld. Někteří demografové ale předpokládají, že to bude jen 7,5 mld a v roce 2150 5,3 mld lidí, tedy méně než dnes. Může se ale také stát,. že porodnost bude klesat ještě více a za 150 let nás budou jen 3 mld.

Je to způsobeno hlavně změnou v chování žen – rodiček. Tim Dison z London School of Economics tvrdí, že „uzavírat sňatek a mít děti už není (pro ženy) tak důležité jako dříve“ a domnívá se, že ženy se této nové svobody, kterou získávají menším počtem dětí nebo bezdětností, už nevzdají.

Je to pouze dalším dokladem toho, že mít dítě, tj. porodit ho a několik dalších let se o ně starat 24 hodin denně, je pro dnešní ženy méně atraktivní, než budovat kariéru, vydělávat peníze, cestovat, vzdělávat se … Mužům „získání a vlastnictví“ dítěte v těchto aktivitách brání ve výrazně menší míře anebo vůbec ne. Současná, nejen nutně česká společnost také více oceňuje toho, kdo „chodí do práce“ než toho, kdo je „doma s dítětem“, možná ještě lépe řečeno, toho druhého potom už celoživotně ve větší nebo menší míře diskriminuje. A kdo by si přál žít většinu života v diskriminaci, že?

Ženy, tedy ta část společnosti, u níž se předpokládá, že alespoň nějaký čas bude „doma s dítětem“, proti této diskriminaci bojují tím, že odmítají zdroj své diskriminace (nemají děti) a tak se vlastně stále více přizpůsobují mužskému světu, v němž žijí (jsou nuceny žít) a stále dokonaleji přejímají jeho žebříček hodnot. Pro ženu je jednodušší vyhnout se diskriminaci tím, že ona sama nemá dítě (děti), než bojovat za změnu společenského klimatu a společnosti tak, aby „vlastnictví dětí“ bylo přinejmenším stejně atraktivní, ne-li atraktivnější, než budování kariéry, vydělávání peníz, cestování, vzdělávání se … Anebo aby alespoň nebyla na těchto aktivitách ona sama krácena více, než považuje sama za únosné a nediskriminující.

Problémem samozřejmě zůstává vysvětlení faktu, proč touha po vlastním potomkovi není vždycky u ženy natolik silná, aby dokázala „přebít“ všechny její ostatní touhy, a proč péče o vlastního potomka automaticky u pečujícího nevyvolává tak silný pocit zadostiučinění (odměny), že se dokáže přenést přes život v sociálním a ekonomickém ghettu, v němž se díky tomu ocitá. (Kdyby toto nebylo faktem, neřešili bychom problém klesající porodnosti.)

Nutnost pomoci tomu, kdo „je doma a pečuje o dítě“ tak, aby „vlastnictví dětí“ nepovažoval za diskriminaci, bude pravděpodobně v Evropě během příštích let jedním z hlavních politických témat. Podle Petera McDonalda z Australské národní univerzity budou muset stády, vlády i jednotliví muži převzít v této věci větší díl odpovědnosti, než tomu bylo dosud. Bude-li muž chtít mít dítě, bude proto muset v následujících letech udělat (obětovat?) více, než dosud.