To zas bylo ráno.Zaspala jsem,autobus měl zpoždění a ještě ke všemu jsem si vzala boty na podpatku a tak se mi dot špatně spěchalo do práce,kde jsem chtěla být dřív než šéf.Nechtěla jsem celý den poslouchat,že jsem měla odbavit kamion už v půl šesté a ne o hodinu později a o tom jak jsem nespolehlivá.Hlavně,že on si ráno spinká a já musím dřív do práce.Kdyby mi dal alespoň volno za ty hodiny navíc,ale to on ne.Tak jsem si už v duchu vymýšlela omluvu pro případ,že dorazím později než on,když tu zastavilo auto a prý:,,Slečno,já vás ten kousek svezu."

,,Jé,děkuji.To jste hodný.Alespoň nedostanu vynadáno od šéfa,že jsem zaspala."Nasedla jsem do auta a zatím co mu vypravuji svoji ranní anabázi,prohlížím si ho.Je to fešák kolek čtyřiceti,vousy jak mušketýr,prošedivělé vlasy,křaplavý hlas.Než jsem se nadála,byla jsem u cíle.,,Děkuji moc",špitla jsem.,,Není zač a kdyby šéf náhodou prudil,pošlete ho za mnou a já ho srovnám.Nashledanou."A než jsem stačila cokoliv dodat,byl pryč.

vyběhla jsem k sobě,rychle se převlékla a šla odbavit kamion.Stihla jsem to,takže když dorazil šéf,seděla jsem už u sebe a ládovala údaje do PC a myslela na svého zachránce z rána.Věděla jsem,že to musí být jeden z těch,co dělají na stavbě obchvatu,protože jsem si stačila všimnout,že autem zajel zadním vjezdem k nám do areálu,kde měli pronajaté parkoviště na ty svoje naklaďáky,na které jsme každé ráno nadávali,protože se nedalo větrat kvůli výfukovým plynům,když všechny ty stroje a náklaďáky nastartovali.

Uběhlo asi 14 dní a já na něj pomalu zapomněla,ale zas mi pomohl den blbec.Šéf měl dovolenou,ale pořád mi volal,co je v práci a tak mi kazil sluníčkový den.O svačině jsem seděla venku na lavičce,vychutnávala si kávičku s cigaretkou,když mi zas volal šéf a řval,že na expedici nestačí zabalit zboží a co tam prý teda od rána dělaj.Tak jsem mu řekla,že tam má vedoucí,ať zavolá jí,že já nemám s expedicí nic společného a že já mám práci hotovou a jdu domů,protože kamion dorazí až večer a tudíž budu muset přijít ho odbavit.Začal řvát,že nikam nepůjdu,že musím dohlídnout na expedici a že tam tedy budu muset zůstat až do večera.To mě tak vytočilo,že jsem hodila hrnkem o zem,zařvala jsem do telefonu,že jdu domů i za cenu výpovědi,zaklapla jsem telefon a šla se převléknout.Při odchodu jsem ještě zašla na expedici,sdělila jim,že jsem dostala vynadáno za ně a ať méně kecají a více dělají a odešla jsem.Prošla jsem vrátnicí a rozbrečela se vzteky a lítostí.

,,Slečno,nějak brzy z práce,vždyť je teprve jedenáct.Kam vás mám odvézt?",ozvalo se z auta mě známým hlasem.Otřela jsem si slzy a když jsem viděla ty nádherně modrý oči a úsměv ,vztek mě přešel.

,,A kam jedete vy,když je teprve jedenáct?"povídám. ,,Já jedu na oběd,ale vy asi sotva,co?Kdo vám ublížil?"

,,Škoda slov a už si nechci kazit den.Tak mě vemte někam do města.To je jedno,kde vystoupím.Trochu se projdu než mi pojede autobus",říkám už v autě.

,,Tak to já vás odvezu až domů.Alespoň přijdete na jiné myšlenky."

,,Děkuji,ale nebydlím tady ve městě."

,,To nevadí.Už tu nabídku nemůžu vzít zpátky.Co by jste si o mě myslela."

,,Jen to nejlepší si o vás myslím.Jste jak můj anděl,který se objeví,když je mi ouvej."Pak jsem mu řekla,kde bydlím a on opravdu otočil auto a vezl mě domů.V autě mu hrála country muzika,kterou já můžu a jak kdyby mi četl myšlenky,povídá:,,Nevadí vám ta muzika?Já jí mám rád,ale kdyby vám vadila,vypnu to."

,,Kdepak,já jí poslouchám ráda.Líbí se mi country a folk." A tak jsme měli téma na povídání a než jsem se nadála,byla jsem doma.

,,Děkuji moc a máte to u mě",povídám.

,,Beru vás za slovo.Mějte se krásně a nashledanou."A než jsem se nadála,vracel se zpátky do města.

Došla jsem domů a přemýšlela,jak se s ním zas vidět.Věděla jsem,že bych ho mohla vidět někdy ráno,než odjede na stavbu,ale toho by si zas všimly kolegyně a to jsem nechtěla.

Asi za týden na to,jsem uklízela ve skladu.Otevřela jsem si nouzový východ,abych si vychutnala sluníčko a na parkovišti stál ON u svého naklaďáku.Neviděl mě a tak jsem si ho mohla prohlížet a pak mě praštilo do očí tel.číslo,které měl uvedené na dveřích auta.Rychle jsem si ho zapsala a šla zas pracovat.Nestála jsem o to,aby mě nachytál šéf u nic nedělání.Celý den jsem měla nutkání,napsat mu zprávu,ale chyběla mi odvaha.Říkala jsem si,co si asi tak o mě pomyslí,ale po dvou dnech jsem to riskla.Ne že bych mu napsala zprávu,ale já mu rovnou zavolala.Srdíčko jsem měla až v krku a když se ozval,zavěsila jsem.Odvaha byla ta tam.V tom se objevil šéf a já musela jít vyřídit reklamaci.Zpátky k telefonu jsem se dostala až odpoledne.Telefon ukazoval nepřijaté hovory a dva byly od něj.Sebrala jsem odvahu a napsala zprávu,že se moc omlouvám jestli otravuji,ale že bych mu ráda splatila dluh,který u něj mám za odvoz domů,že bychom mohli spolu na kafe a že se omlouvám i za hovor,který jsem neuskutečnila,ale že jsem musela zavěsit,že se objevil šéf.Což sice byla lež,ale nemohla jsem mu napsat,že jsem neměla odvahu.Zprávu jsem odeslala a říkala si,že stejně neodepíše,že jsem ze sebe udělala blázna.Než jsem se nadála,přišla odpověď,že nabídku přijímá a mám jen napsat kdy a kde.

Pane jo,co teď!Přemýšlela jsem,co vymyslet a hlavně jakou výmluvu najít doma,aby to manželovi nebylo nápadné.

Jemu jsem odepsala,kde bychom se mohli sejít,on souhlasil a doma jsem se vymluvila na kamarádku.Odjela jsem do města a šla pomalu na smluvené místo a pokoušel se o mě infarkt.Pořád jsem si říkala,že jsem blázen a pak zas,že o nic nejde,že jdeme jen na kafe,pokecáme a tím to končí,ale to jsem se hodně spletla.

Přijel,zašli jsme na to kafe,povídali si a já zjistila,že je to moc fajn mužskej.Po dvou hodinách mě odvezl domů.Rozloučila jsme se klasickým:,,Děkuji za příjemné odpoledne a nashledanou." a rychle jsem vystoupila z auta.Ani jsem se neotočila.Než jsem došla domů,pípnul telefon.Ve zprávě od něj stálo:"Já děkuji taky a doufám,že to nebylo poslední kafe,které jsme spolu vypili."Srdíčko mi bušilo na poplach při čtení a já si říkala,že pokud mě příště pozve ON,určitě neodmítnu.

Druhý den ráno mi poslal zprávu s přáním krásného dne a já mu popřálo to samé.Takto jsme si psali každé ráno a i během dne.

Tykat jsme si začali při druhé kávě a já zjišťovala,že je mi v jeho společnosti moc hezky,ale pořád jsme byli jen kamarádi.Až jednou,asi po čtvrté schůzce u kávy, jsem si dodala odvahy a když mě zas odvezl domů,tak jsem ho na rozloučenou políbila a okamžitě vystoupila z auta.Říkala jsem si,že pokud se ho to dotklo,už nebude žádné kafe a pokud ne,bude těch schůzek ještě víc.

Do večera žádná sms od něj.Myslela jsem,že jsem tedy přestřelila,ale ráno sms dorazila i s poděkováním za polibek. Než jsem se nadála,stavba byla u konce a on odjel.Brečela jsem jak malá holka.Sice sliboval,že se ukáže a že si budem psát,ale věřte chlapovi!Mýlila jsem se.On opravdu psal a volal a když jsem měla narozeniny,pozval mě na večeři.Přijel s kytičkou a s dárkem a já věděla,že je to chlap,který se natrvalo usadil v mém srdíčku.

On je pro mne kamarád,přítel,milenec.Vždy je tu pro mne,když je mi ouvej a to už šest let.Sice jsem vdaná,ale jeho se nedokážu vzdát.