Že je české lékařské prostředí do značné míry zkorumpované, je bohužel veřejným tajemstvím.

Farmaceutické firmy se nezdráhají použít jakýchkoli praktik až na samé hranici zákona k povzbuzení lékaře/ky, aby si při volbě, který ze tří podobně působících preparátů předepsat, vzpomněl právě na jejich výrobek. Je to divoké prostředí, kde je leccos dovoleno a pod hávem kongresů a seminářů odjíždí každoročně tisíce českých lékařů/ek za peníze zmíněných firem lyžovat do Alp, slunit se na Řecké ostrovy nebo poznávat taje Marocké pouště a veřejnosti nezbyde než si nalhávat, že se na výpravy na velbloudech vydávají jenom proto, že jde o seminář o léčení natřesené kostrče...

Zasahovat lékaři/ce do toho, jaký lék vám předepíše, je přinejmenším nelehké. Při vší úctě ke všem, kteří se na toto pole vrhají, není podle mého názoru téměř možné zorientovat se bez příslušného odborného vzdělání ve všech dostupných lécích a přípravcích. Zkrátka – bez léta studií chemie, biologie, anatomie a diagnostiky si člověk jen ztěží může zcela zodpovědně naordinovat medikament založený na složitých chemických reakcích. A tak i když je třeba protestovat proti nepokrytě korupčnímu chování ze strany farmaceutických firem, dá se souhlasit s tezí, že stran laboratorně vyvinutých přípravků si máme – pochopitelně po předešlé podrobné diskuzi – dát poradit od lékařů/ek.

Existuje však nepřeberné množství přípravků, které jsou volně prodejné v lékárnách, a je tudíž nasnadě, že v nich je schopen se vyznat i člověk, který se na tomto poli nijak zvlášť nevzdělává, a je kompetetní si z nich vybrat. Tady se pak dostáváme na bitevní pole, na kterém se střetávají nejrůznější firmy, které o své zákazníky zcela pochopitelně bojují všemi kalibry jediné zbraně – totiž reklamy. To je v pořádku do té míry, dokud má pacient/ka-zákazník/ce jasno v žánru, ví, kdy na něj útočí z barevného letáku reklama, a kdy mu naopak lékárník/ce radí s výběrem odkašlávadla podle vlastních zkušeností nebo znalostí. Tyto dva žánry se od sebe liší v tom nejpodstatnějším bodě – v pluralitě nabízených řešení.

Nejjednodušší definicí reklamy by totiž mohla být fráze, že reklama je vědomým omezením podávaných informací s cílem upozornit na jedno jediné správné řešení – čímž je pochopitelně prodávané zboží. A nezáleží na tom, jestli upozorňuji na nejintenzivnější odstřeďování nové pračky nebo na jogurt s největšími kousky ovoce… Nebo na nejšetrnější léky proti zácpě... Pokud je sdělení čitelné ve svém žánru, tedy reklamě, není na tom nic špatného – je na každém z nás, nakolik se dáme čím ovlivnit, jak se rozhodneme, čemu dáme přednost. Ač můžou být nástroje reklamy poměrně rafinované, ponechávají nám svobodu nedat se zmanipulovat alespoň tím, že nám otevřeně říkají: „Jsem reklama, říkám ti jen to, co se hodí mně.“ Co je však nepřípustné a ze zákona trestné, je reklama skrytá.

Jak už bylo řečeno, kromě léků, mezi nimiž nejsme dostatečně kompetentní si sami vybrat, existuje řada pomocných přípravků, které si volíme sami. I tak však mnohdy žádáme o radu osoby, které farmacii nebo medicínu studovaly, jelikož k nim máme důvěru jako k odborníkům/cím. Je proto nezbytně nutné, aby se tito lidé nestávali živoucí reklamou a nesnažili se přimět nás ke koupi nějakého výrobku, místo aby se nám pokoušeli poradit a představit plejádu možných řešení a usnadnit tak výběr poskytnutím co nejvíce informací. To platí dvojnásob v situacích, kdy jsme na jejich radu prakticky odkázáni/y. Takto bezbranní/é býváme právě v situaci, kdy se nám nedostává informací, kdy nemáme z čeho čerpat, když se ocitáme před neznámým problémem, když nám chybí zkušenost.

Vetšina prvorodiček se učí, jak se svým miminkem zacházet, v prvních dnech po jeho narození, pod dohledem a za přispění rad dětských sester a vůbec personálu porodnice. Ten novopečené mamince ukazuje, jak je třeba miminko koupat, jakým způsobem ho může uklidnit, ukazuje jí polohy pro kojení, vysvětluje denní režim. Podprahově si však žena z porodnice odnáší nejen tyto znalosti, ale spoustu rad čistě komerčního charakteru, které jí sice většinou nikdo otevřeně nenabízí, ale jsou jí podsouvány všemi reklamními plakáty, zdánlivě radícími techniku kojení. Jejich středem bývá totiž vedle několika obrázků spokojených miminek obrovské červené logo té „správné“ značky odsávaček nebo těch „nejlepších“ vložek do podprsenky. Už tady se ocitáme na tenkém ledě zneužívání autority porodnice, která si místo toho, aby poskytovala co nejúplnější informace, nechá zaplatit, a dává tak prostor hlasu reklamy, která neradí, ale prodává. Dokud se však jedná jen o plakáty a samolepky na židlích, budiž. Jde o nepokrytou, otevřenou reklamu – je protivná, ale legitimní.

Co už ale přijatelné není, je skutečnost, že se většina – alespoň pražských – porodnic dala podplatit a zavalit vzorky jediné firmy, jejíž výrobky jsou podsouvány jako jediné možné. Ani se nedá říci nejlepší, protože o konkurenci se prostě mlčí. Jakmile se poprvé probudíte na oddělení šestinedělí se svým novorozeným miminkem po boku, začnou vás sestry seznamovat s jednotlivými úkony. „Když ji/ho budete přebalovat, chytněte do jedné ruky kotníčky, zvedněte zadeček a otřete ho. A když bude zarudlý/a, tady máte mastičku, tak ho namažte. Jinak ta mastička vám pomůže i na bolavé bradavky.“ Tečka. Žádné jiné metody na bolavé bradavky, palčivý to problém všech nově kojících žen, žádné jiné mastičky na zadeček. A většinu ani nenapadne zeptat se: „A co jiného na ten zadeček?“ Proč taky: „Vždyť to pomáhá...“

A po návratu z porodnice půjde devadesát procent (stálo by to za statistický výzkum) těchto žen do lékárny a řekne si o mastičku stejné značky. Polknou naprázdno, až v lékárně značně odlehčí své peněžence, ale co by přece pro toho drobečka neudělaly, přece na něm nebudou experimentovat, aby ušetřily. Až když přípravek pomáhat nebude, půjdou teprve do lékárny nebo k lékaři poradit se o jiných možnostech. Které, jak s údivem zjistí v lékárně, budou stát osmkrát méně. A bude individuální, který z množství podobných přípravků nakonec zabere, a je to vlastně jedno. I kdyby se nakonec přece jen ukázal jako nejlepší porodnicí podsouvaný přípravek, nelegitimizuje to skrytou reklamu, na kterou tato zdravotnická instituce přistoupila.

Není přijatelné, aby veřejné instituce, které se navíc těší takové autoritě jako třeba soudy, školy, nemocnice nebo úřady státní správy, které jsou stěžejními body důvěry v demokratický systém, byly pod vlivem korupce a pod rouškou služby občanovi/ce tak sloužily zisku komerčních subjektů. Mastičkami na zadeček to začíná...

Autorka Tereza Šimíková je externí redaktorkou gitY.