Inspektor Wexford pátrá po pravé identitě dívky podezřelé z vraždy

Vrchní inspektor Wexford a jeho policejní tým řeší záhadnou vraždu světově proslulého koncertního flétnisty Manuela Camarguea. Těsně před jeho smrtí se mu po dlouhých devatenácti letech znovu ozve dcera Natálie a požádá ho o schůzku. Sir Manuel je z jejich setkání velice rozčarovaný – zdá se mu totiž, že žena, jež ho navštívila, se za jeho dceru Natálii pouze vydává. S tímto tajemstvím se stačí svěřit snoubence Dinah, která svou výpovědí rozpoutá složitou sérii výslechů, vyšetřování a pátrání po skutečné Natálii Arnové.

Novinka! Váz., 200 stran, 209 Kč

EAN 978-80-7246-396-1

O autorce:

Spisovatelka (nar. 17. února 1930 v Londýně) debutovala v roce 1964 románem Smrt má jméno Doon, v němž vytvořila slavnou postavu detektiva Reginalda Wexforda. Od té doby vydala přes 50 titulů, přeložených do 25 jazyků, nákladem vyšším než 20 milionů výtisků. Kromě klasických detektivek píše psychothrillery a pod jménem Barbara Vineová tvoří romány o zločinu. Přes 20 jejích knih bylo zfilmováno. Za své dílo získala řadu ocenění, mimo jiné třikrát cenu E. A. Poea, dvakrát Zlatou dýku a v roce 1991 Diamantovou dýku Královské literární společnosti za celoživotní dílo. V roce 1997 byla za zásluhy povýšena do šlechtického stavu. Rendellová patří k nejproduktivnějším a nejprodávanějším současným autorům.

Kritika ji označuje za současnou nejlepší anglicky píšící autorku detektivního žánru na světě. Pěstěná žena s výraznýma očima a skvělým držením těla oslavila letos třiasedmdesáté narozeniny. Nikdo by jí je nehádal. „Královna zločinu“, anglická spisovatelka Ruth Rendellová, je na sebe stejně přísná jako soudci v jejích knihách na zločince. Zdá se, že s tím nemá problémy. „Autor detektivek musí být pedant,“ prohlašuje s přesvědčením. Její knihy se těší u českých čtenářů mimořádné oblibě.

Narodila se v Londýně a vyrůstala v Essexu. Rodiče z matčiny strany pocházeli z Dánska a Švédska. Na jejím smyslu pro odpovědnost se podepsal otec, Angličan, učitel fyziky a matematiky. „Když už něco děláš, dělej to pořádně,“ byla prý jeho oblíbená věta. Otec byl pro ni vzorem muže, právě podle něj prý „vyvzorovala“ svého skvělého detektiva Reginalda Wexforda „tak, aby se líbil ženám“. Chytrý, duchaplný, vtipný, spolehlivý, oddaný rodině. Zkrátka celý tatínek.

K roku 1964, kdy Wexford, ten vzor všech ctností, spatřil světlo světa, však vedla klikatá cesta. Ruth Grasemannová, jak se slavná spisovatelka jmenovala za svobodna, začala po střední škole pracovat jako novinářka v místních novinách v Essexu. Nebavilo ji to. S chutí dává k dobru, jak před nějakou večerní akcí napsala a odevzdala zprávu předem. Černá můra všech reportérů se tehdy stala skutečností: hlavní řečník na akci se skácel mrtev sotva začal mluvit, a všechno bylo náhle jinak. „Nebyla jsem dobrá novinářka, vždycky jsem tušila, že jednou začnu psát knihy,“ říká dnes. Ve dvaceti se však provdala za kolegu novináře Donalda Rendella, o tři roky později porodila syna a skoro deset let z ní pak byla píšící matka v domácnosti. Marně píšící. Zkoušela nejrůznější žánry, ale dokud se víceméně náhodou nepokusila o detektivku, nedařilo se jí prorazit.

Úspěch se dostavil přímo raketově v roce 1964. Do té doby jí listonoš vytrvale přinášel zpátky jeden za druhým celkem šest odmítnutých rukopisů.

Vlastně už ani nečekala, že jí někde něco vydají. Na první příběh Smrt má jméno Doon dostala nepatrnou zálohu pětasedmdesát liber. Ale kniha se líbila, americký nakladatel nabídl zálohu patnáctkrát vyšší, a autorka najednou pochopila, že se psaním nejspíš dokáže uživit. Byl to prý úžasný pocit.

Příběhy k ní přicházely samy, nikdy nehledala inspiraci v černých kronikách novin a časopisů. Něco někde zaslechla, někdy stačila věta, pár slov, a fantazie už pracovala naplno. „Když k vám ale někdo přijde a řekne: Z tohohle by byla, panečku, kniha, je to vždycky beznadějné,“ tvrdí z vlastní zkušenosti. Říká, že víc ji zajímá motivace než zločin sám. Nikdy se nesetkala se žádným policistou – až na čtyři výjimky, když jí čtyřikrát po sobě vykradli dům. V životě nemluvila se žádným zločincem. Považuje to za zbytečné.

I když píše už čtyři desetiletí, vnímá pořád psaní jako cosi velice intimního. „Je to asi hezké, když lidé píšou a čtou úryvky přátelům a diskutují s nimi o tom,“ svěřuje se, „ale já to nedokážu. Kdybych to udělala, celý příběh se mi rozpadne, jako bych ho vynesla na strohé denní světlo, které ho zničí.“ Píše prý lehce, jednoduše proto, že o psaní nepřemýšlí a nemluví, prostě píše. Lidem, kteří se jí v dopisech ptají, co mají dělat, aby se také stali spisovateli, radí: „Přestaňte mi psát a pusťte se do toho.“

Rendellová s věkem vyzrává. Postupně se, podobně jako P. D. Jamesová, vypracovala v autorku, jejíž detektivní romány snesou přísnější literární měřítka. Mimochodem, P. D. Jamesovou obdivuje, zatímco Agathou Christie pohrdá, její způsob psaní považuje za překonaný.

Jak šel čas a neobyčejně plodná Rendellová vydávala knihu za knihou, kritikové se začali předhánět v recenzování jejích děl a nešetřili superlativy. Oceňovali hlubokou psychologickou prokreslenost postav, smysl pro přesně odpozorovaný detail, z kterého mrazí. Její detektivky s inspektorem Wexfordem z městečka Kingsmarkhamu, psychothrillery i romány o zločinu, pro něž si vypůjčila jméno své babičky Barbara Vineová, člověka vtáhnou do děje tak, že nemůže přestat číst. Co lepšího se dá říct o detektivce?

Její hvězda stoupala, ale v manželství s parlamentním zpravodajem Daily Mailu Rendellem to začínalo skřípat. V roce 1975 se rozvedli, ale o dva roky později se zase vzali. Žili pak spolu a se čtyřmi kočkami až do manželovy smrti v roce 1999 v pět set let starém domě u vesnice Polstead v Suffolku.

V roce 1997 byla autorka, ověnčená cenami a uznáními, povýšena do šlechtického stavu. Baronka Rendellová z Baberghu zasedá v Parlamentu a bere tohle své poslání vážně. Zároveň ale s přímo umanutou disciplinou vydává dvě knihy ročně.

Dnes žije sama v třípatrovém domě v Maida Vale a ponechala si i dům v Suffolku. Ráda se stěhuje, od roku 1964, kdy jí vyšla první kniha, už se stěhovala osmnáctkrát. První noc v novém domově je prý vždycky báječná. Teď ale má pocit, že zakotvila. Říká o sobě, že je posedlá pořádkumilovností a patologicky disciplinovaná. Vstává v 6,15, nakrmí kočky (teď už jen dvě) a jde do koupelny jezdit na rotopedu. Posnídá trochu ovoce (jídlo ji prý nezajímá, leda snad v nějaké prvotřídní restauraci), usedne k jednomu ze čtyř počítačů a píše knihu. Odpoledne si dá trochu müsli s ovocem a odchází do parlamentu. Občas cestuje za synem, který působí jako sociální pracovník v Coloradu.

Zdálo by se, že autorka spletitých a napínavých příběhů musí mít i vlastní život nabitý událostmi, ale je to zřejmě právě naopak. Ani samo psaní už po všech těch miliónech slov není tak fascinující jako kdysi. Čtenáře však její detektivky fascinují pořád stejně. Proč je vlastně tenhle žánr tak přitažlivý? Na to má Ruth Rendellová vlastní, poněkud nemilosrdnou odpověď:

„Možná proto, že bychom se všichni rádi dopustili zločinu, a román nám to umožní. Kromě toho máme škodolibou radost z neštěstí druhých. Není to hezké, ale přesto myslím, že je to pravda. A tak sedíme v teple, pohodlí a bezpečí, a nikým netrestáni si čteme o tom, jak se jiným lidem dějí strašné věci.“

(Hospodářské noviny, příloha Víkend 38/2003, Naďa Klevisová)

Knihy Ruth Rendellové v nakladatelství MOTTO:

Družička

Od deseti k pěti

Panenka

Čas všechno zahojí

Na každého jednou dojde

Pod svícnem bývá tma

Kdo si počká

Lhůta pro smrt

Adam a jeho Evy

Pán vřesoviště

Záhada zmizelých dětí

Rotvajler

Svědek má zemřít

Ukázka z knihy:

Dveře, ač zavřené, nebyly zamčené. Wexford je otevřel a všichni vystoupali po příkrých schodech. Natálie vyšla na podestu a čekala na ně úplně nahoře. Wexford na ni myslel tak intenzivně, byl už jí tak posedlý, že si od posledního setkání s ní vytvořil v mysli její obrázek – představu ženy svůdné, nebezpečné, jakési nové Mata Hari, zkorumpované, lstivé a plazivé jako had. Ale realita byla jiná, ty předchozí představy se rozplynuly, protože teď tady před nimi stála roztomilá, hezká žena, k níž neseděl ani jeden z těch pejorativních přívlastků. Černé vlasy vzadu svázané sametovou stuhou jí volně splývaly na ramena. Na sobě měla sukni, kterou tehdy upravovala Jane Zoffanyová, a k ní jednoduchou bílou košili a tmavomodrou vestu. Tenhle úbor hodně připomínal školní uniformu, díky ní v Natálii zůstalo něco ze školačky. Když se sklonila ke Corymu, políbila ho a se slabým nádechem výčitky ho přivítala: „Moc ráda vás vidím, strýčku Philipe. Škoda, že to není za jiných okolností.“

Cory odvrátil obličej. „Jeden musí konat svou občanskou povinnost,“ prohlásil dost ostře.

Se smíchem mu poklepala po rameni. Všichni vešli do malého a skrovného obývacího pokoje, z něhož vedly dveře do kuchyně. Jak moc se tohle prostředí lišilo od Sterries! Nábytek působil dojmem, jako by ho Zoffanyovi zdědili po zesnulých příbuzných, kteří za něj nezaplatili moc, ani když byl nový. Natálie tady zřejmě neměla nic svého, kromě malé police s paperbacky; ty určitě nepatřily Zoffanyovým, jelikož mezi nimi nebyla jediná sci-fi.

Ovanula je vůně kávy a z kuchyně vycházel zvuk připomínající chrápání nějakého obrovského přezimujícího tvora – byl to hlučný kávovar.

„Tak se posaďte,“ vyzvala je Natálie. „A buďte tu jako doma. Na okamžik mě omluvte, připravím kávu.“ Zdála se naprosto bezstarostná a vůbec nedala najevo, že si všimla, co s sebou Burden přinesl. Není uměním, pomyslel si Wexford, najít ve výrazu obličeje stav mysli.

Přinesla kávu, která byla opravdu lahodná. „Tajemství dobré kávy,“ prohlásila vesele, „spočívá v tom, že je silná.“ Zasmála se. „Ale obávám se, že Britové s tímhle nesouhlasí.“

Rozhodně by se nemohla chovat takhle klidně a bezstarostně, kdyby nebyla opravdová Natálie, kdyby se bála nastávající zkoušky. Wexford pohlédl na Burdena, jenž z ní nespouštěl oči a zřejmě studoval její vzhled, možná s pomocí vzpomínek na fotografie v novinách nebo podoby s Camarguem. Poté, co si Cory lokl kávy, do níž si nasypal tři kávové lžičky cukru, okamžitě se jí začal vyptávat. Mohl by se od hodiny postavit za moderátorský pult. Blaise možná své schopnosti zdědil po vlastním otci.

„Vy a vaši rodiče jste se přistěhovali do Shaddough´s Hall Farm, když vám bylo pět. Vzpomínáte si, co jsem vám dal k šestým narozeninám?“

Ani vteřinu nezaváhala. „Kotě. Bylo šedivé, britská modř.“

„Vaši kočku přejelo auto a já vám jako náhradu věnoval tohle.“

„Začali jsme jí říkat Panter.“

To už Cory zapomněl. Ale Wexford si všiml, že teď si vzpomněl a otřáslo jím to. Další otázka už nezněla tak sebejistě: „Kde stál ten dům?“

„Na silnici z Pomfretu do Cheritonu. Budete muset klást lepší otázky, strýčku Philipe. Každý by si mohl zjistit, kde Camargue bydlel.“

Místo odpovědi na ni vybafl otázku ve francouzštině. Wexford jí sice nerozuměl, přesto velmi kladně ohodnotil Coryho vynalézavost. V tomhle staříkovi vězelo něco víc, než se na první pohled zdálo. Odpověděla plynulou francouzštinou, a tak další otázku vyslechla v jazyce, který Wexford odhadl na španělštinu. Tohle bylo něco, nač Symonds, O´Brien a Ames určitě nepomysleli. Ale byla to dokonalá zkouška. Na okamžik zatajil dech, když neodpovídala a na jejím obličeji se objevil zmatený výraz, jaký nasazují lidé mluvící jazykem, který neovládají tak dokonale, jak prohlašovali.

Cory svůj dotaz zopakoval. Burden si odkašlal a mírně se zavrtěl na židli. Wexford zachoval naprostý klid a vyčkával. Uvědomoval si, že každá uplynulá vteřina víc a víc dokazuje, že tahle žena není tím, za koho se vydává, že co nejdřív dojde k jejímu odhalení. A pak, když Cory chtěl zopakovat svou otázku potřetí, vyrazil z ní proud tak překotné španělštiny, že se sám Cory ocitl v úzkých, protože jí očividně nerozuměl, dokud pomaleji nezopakovala, co na něj předtím tak rychle vychrlila.

Wexford vypil kávu a ona mu s trochu škodolibým pohledem znovu nalila šálek. Burdenovi věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů. Dlouhé vlasy jí přepadly dopředu a ve dvou hustých proudech jí rámovaly obličej jako Kleopatře. Byl to mladý obličej, usoudil Wexford, dokonce až příliš mladistvě vyhlížející na ten udávaný věk. A nebyla i ta španělština příliš španělská? Matka Natálie Camargueové byla Angličanka, typická Angličanka, a otec napůl Francouz. Mohla se jejich dcera až příliš podobat jedné z těch Goyových žen? Ale i když se to zdálo dost přesvědčivé, nedalo se na tom stavět. Proč by nějaká podvodnice nemohla mluvit španělsky? Jestli k té záměně došlo v Los Angeles, mohla to být dokonce Mexičanka. Proč by nemohla vědět o tom kotěti a znát jeho jméno, jestli byla přítelkyní skutečné Natálie, ze které se rozhodla vytáhnout události z jejího dětství?

„Na který hudební nástroj jste se učila hrát nejdřív?“

„Na zobcovou flétnu.“

„Kolik vám bylo, když jste začala s houslemi?“

„Osm.“

„Kdo byl váš první učitel?“

„Nevzpomínám si,“ odpověděla.

„Když vám bylo patnáct, žili jste v Shaddough´s Hall Farm a vy jste přijela ze školy na prázdniny. Bylo to v srpnu. Váš otec se právě vrátil z turné z – Ameriky, myslím.“

„Z Kanady.“

„Asi máte pravdu.“ Cory, téměř od počátku pod vlivem Wexfordova názoru, že se jedná

o podvodnici, teď čím dál víc nevycházel z údivu. „Máte pravdu, byl v Kanadě. Bůh ochraňuj mou duši. Vzpomínáte si, jak jsme přišli k vašim rodičům na večeři? Já a moje žena? Vzpomínáte si na ten večer?“

„Myslím, že ano. Neviděla jsem vás asi rok.“

„Před večeří jsem vás požádal, abyste mi něco zahrála, a vy jste to udělala a...“

Nenechala ho dokončit větu.

„Zahrála jsem Bachovu ciaconu ze suity D moll.“

Cory oněměl. Civěl na ni, načež se otočil k Wexfordovi s téměř uraženým výrazem.

„Ten Bach byl ale pro mě příliš obtížný,“ poznamenala jakoby nic. „Sice jste mi zatleskal, ale já sama se sebou nebyla spokojená.“ Výrazy obličejů těch tří mužů jí přinesly dostatečné zadostiučinění. Viditelně se bavila. „Tohle by snad jako důkaz mohlo stačit, ne? Nedáme si něco k pití na oslavu mého návratu?“ Vyskočila, sebrala podnos a odešla do kuchyně. Dveře nechala otevřené.

Možná to byly ty otevřené dveře a slabé bezstarostné popěvování jejich hostitelky, co přimělo Coryho přestat se na Wexforda mračit. Povytáhl své bílé huňaté obočí téměř k tomu bílému chmýří na hlavě, jako by jasně naznačoval, že ho sem přitáhli úplně zbytečně. Nikdo jiný než pravá Natálie nemohl vědět o té skladbě, usoudil Wexford. Nedovedl si představit situaci, kdy by skutečná Natálie sdělovala takovou podrobnost té falešné. Kdyby to tak udělala, předpokládalo by se, že by musela vylíčit každou událost, při níž hrála nějakému příteli, musela by mít seznam přátel a znát každou skladbu, protože by se nikdy nedalo předvídat, na který hudební kousek se jí budou ptát. Že jí Cory položí tuhle otázku, otázku, která ho nepochybně napadla vzhledem k jeho včerejší zmínce o Bachově skladbě, mohli odhadnout pouze ti, kdo byli v tu dobu přítomni – on, Burden a Blaise.

Takže se dalo téměř souhlasit s jejím ´návratem´, jak se vyjádřila, a prohlásit ji za skutečnou Camargueovu dědičku. Prošla úspěšně zkouškou, v níž by žádná podvodnice neuspěla. Ulpěl na ní obdivným pohledem, když se vrátila do pokoje s tácem v rukou; teď na něm stály dvě lahve a nádoba s ledem. Jestli byla skutečně Natálie Arnová, a o tom teď zřejmě nebylo pochyb, jak se mohl Camargue tak splést? Tahle žena nikdy nemohla nesprávně vyslovit jméno v cizím jazyce, který znala. A jestli ji Camargue z toho opravdu obvinil, bylo v jejích silách to přeřeknutí okamžitě opravit, a tak mu podat absolutní důkaz své totožnosti. Wexford teď ani na okamžik nezapochyboval, že kdyby se jí byl Camargue zeptal, byla by mu do nejmenších podrobností popsala každičkou událost ze svého dětství, z rodiny, ze známých domácích zvyků, které nemohl znát nikdo jiný než on a ona. Ale Camargue byl starý člověk, v hlavě už se mu to trochu motalo, špatně viděl a značně se mu zhoršil sluch. Ta únavná žena Dinah Sternholdová je jen obírala o čas, když mu bez ustání opakovala, že pravděpodobně jde jen o jednu z četných paranoidních stařeckých halucinací.

Burden se tvářil, jako by byl už připravený k odchodu. Sklonil se k pouzdru s houslemi u svých nohou.

„Zahrála byste nám teď tu skladbu, paní Arnová?“ zeptal se Wexford.

Jestli si předtím těch houslí všimla, a rozhodně jí nemohly ujít, nejspíš předpokládala, že patří Corymu a nespojovala je se sebou, protože při jeho otázce se její chování změnilo. Odložila podnos a chystala se z něj zvednout ruce, ale ty zůstaly, kde byly, a trochu ztuhly. Obličej se sice nezměnil, ale najednou už nebyla pánem situace a pobavený výraz byl tentam.

„Ne, to bych nezahrála,“ prohlásila.

„Copak, už jste s houslemi skončila?“

„Ne, amatérsky dosud hraju, ale vyšla jsem ze cviku.“

„Budeme na to brát ohled, paní Arnová,“ ujistil ji Wexford. „Inspektor a já stejně nejsme kompetentní posoudit vaši hru.“ Burden na něj vrhl pohled naznačující, že on by asi byl. „Jestli zahrajete na housle tak, aby to uspokojilo pana Coryho, mě uspokojí to, že se Sir Manuel – zmýlil.“

Mlčela. Seděla se sklopenýma očima a zřejmě se rozmýšlela. Pak vztáhla ruku po pouzdru s houslemi a přitáhla ho k sobě. Ale nějak si nedokázala poradit s jeho otevřením.

„Udělám to,“ nabídl se Burden.

Vstala a pohlédla na ten podnos. „Zapomněla jsem na skleničky. Omluvte mě.“

Burden opatrně vyňal nejdřív housle a pak smyčec. Pohled na ně Coryho vzrušil; prstem se lehounce dotkl jedné ze strun. Z kuchyně se náhle ozval řinkot tříštícího se skla, výkřik a pak zvuk tekoucí vody.

„Můžete ten nástroj dát klidně zpátky,“ řekl tiše Wexford.

Vešla s obličejem bílým jako stěna. „Rozbila jsem sklenici.“ Kolem levé ruky měla ovinuto několik mokrých kapesníků, jimiž rychle prosakovala krev, a jak strhla ten promáčený chuchvalec, Wexford spatřil dlouhý, uzoučký rudý řez táhnoucí se přes špičky tří prstů.