Bylo to někdy v říjnu, když se David Marek marně snažil dovolat na jakousi záhadnou firmu, která ho neustále bombardovala upomínkami za literaturu, kterou si ani neobjednal ani neobdržel. Zlostí celý bez sebe vytáčel ono nešťastné číslo už asi po dvacáté, když konečně zaslechl dlouhý tón a ono kýžené cvaknutí zvedaného sluchátka.

„Tady Marek, vážení už toho mám dost s vašimi idiotskými urgencemi. Žádný rybářský lexikon jsem si u vás neobjednal...“

„Promiňte, ale to musí být omyl“, přerušil ho klidný ženský hlas, „tady je soukromý byt.“

„Éé–vá-žená , vy nejste...“, koktal.

„Eva i žena jsem, ale nejsem vydavatelkou rybářských lexikonů, jsem pouze narozená ve znamení ryb a nehodlám být lovena!“ Sametový hlas té ženy snížil hladinu adrenalinu v jeho krvi a on začal vymýšlet způsob, jak prodloužit tento příjemný omyl. Po několika rozpačitých větách vysvětlování, zjistil, že ta žena, snad z dlouhé chvíle, nemá nic proti delšímu povídání si po drátě. Od ryb se stočil hovor na hudbu, literaturu a malování a než se nadáli byla půlhodina pryč a oni si stále měli co říct. Nakonec David, s ohledem na svůj telefonní účet, musel nerad rozhovor ukončit dotazem, zda-li ji může zavolat opět někdy jindy.

„Ano“, souhlasila Eva, „až budete mít zase potřebu někomu vynadat, obraťte se s důvěrou na mne. Můžeme si pak třeba něco povídat o zarámovávání čtyřdimensionálních obrazů.“

Od tohoto dne si telefonovali velice často a dlouze. Jejich filozofování je oba natolik fascinovalo, že ztráceli pojem času. Někdy hovořili až do dvou hodin v noci. Diskutovali spolu o divadle, o politice, o mezilidských vztazích, o lásce, prostě o celém životě. David se párkrát pokusil přemluvit Evu, aby se už jednou konečně setkali osobně, ale tato záhadná žena mu neustále uhýbala a vždy mile, ale neoblomně argumentovala: „Davide, prosím, nekažte to kouzlo našich rozhovorů a nesnažte se se mnou sejít. Už jednou jsem něco podobného prožila a vím, že bychom byli asi oba zklamáni a tento krásný vztah by skončil. Ponechte naší fantazii volná křídla.“

Davida napadlo, že je Eva třeba nějak tělesně postižená a proto se vyhýbá setkání. Během dalších dvou měsíců téměř každovečerních telefonátů, se mu postupně podařilo, sestavit si ve své obrazotvornosti jakousi mozaiku jejího vzhledu. Přestože nikdy sama o sobě nemluvila, z nepřímých dotazů zjistil, že není ani slepá, ani po úrazu, ani jinak postižená, ba dokonce, že je asi velmi hezká, patrně blondýnka. Když se jí ale přímo zeptal, zda-li je blond, odpověděla: „Nebojte se, vlasy na hnědo si nebarvím.“

„To jsem nepochopil, nemám přece nic proti barvení vlasů.“

„To měl být vtip“, Eva se rozesmála, „umělá inteligence přece je, když si blondýna dá hnědý přeliv!“

David si začal skicovat její obličej, měnil a přizpůsoboval každičký detail jejího vzhledu, o němž se kdy zmínila. Protože věděl, že by mu sama o sobě nic konkrétního neřekla, musel informace, které potřeboval, získávat rafinovaným způsobem tak, že během jejího vyprávění se jakoby mimochodem zeptal jsou-li její řasy tmavé, dlouhé či nenápadné. Příště zavadil o tvar jejích rtů, zda jdou plné jako má třeba ta a ta herečka nebo naopak drobné srdíčkovité. Eva, soustředěná na téma o kterém právě mluvila, ani nepostřehla, jeho nenápadné vyzvídání.

Někdy v polovině prosince měl už její portrét nakreslen a vystínován jako černobílé policejní fantom-foto, čímž jeho nedočkavost uzřít ji "in natura" a možnost porovnat ji se svou fantazií, nabývala vrcholu. Navrhl jí, že by rád koupil vstupenky a rezervoval stůl na jeden silvestrovský večírek s hudbou a programem v luxusním podniku, který mu byl doporučen jeho dobrým známým. K jeho překvapení Eva tentokrát prvně souhlasila:

„Vidím, Davide, že jste vytrvalec na dlouhé tratě, ale je to na vaši plnou zodpovědnost! Jestliže tím skončí naše nekonečné krásné debaty, bude to mít pro mne, a věřím že i pro vás, pouze jedinou výhodu: ušetříme na telefonních účtech. Ale náš život se ochudí. “

Dva dny před Silvestrem, když se spolu domlouvali, kde a kdy se sejdou, zeptal se David rádoby ležérně: „Evi, jak vás vlastně poznám, vím jenom, že jste blondýnka a těch tam bude zaručeně spousta!“

Eva byla naopak snědá bruneta, takže se zarazila: „Jak jste přišel na to, že jsem blondýna, nikdy jsme se o tom nebavili?“

„Ale ano, mluvili jsme o tom, asi jste to už zapomněla“, triumfoval David.

Eva nevěděla co má na to říct a raději pokračovala bez komentáře: „Je mi už šestadvacet, jsem dost vysoká, štíhlá a budu mít na sobě vínový kabát s kožešinovým šálem.“

David se popsal už ve svých dřívějších rozhovorech jako vysoký štíhlý pětatřicetiletý muž a teď jen doplnil, že bude mít na sobě šedý zimník s novinami napůl v kapse.

„Kostky jsou vrženy“, pomysleli si oba shodně po odložení sluchátek a začali zpytovat svá svědomí. David si vyčítal, že vlastně tu dobrou duši Evy oklamal, že se zachoval zbaběle, protože nebyl vysoké, ale spíše střední postavy, na věku si ubral pět let a vůbec se nezmínil o svých již prořídlých a na skráních částečně prošedivělých vlasech. Eva zase litovala, proč mu nevyvrátila jeho představu zářivé blondýnky, proč si ubrala šest let a proč mu třeba nikdy neřekla, že nosí brýle? Vždyť na tom přece vůbec nic není!

David vyhledal svého nejlepšího kamaráda Vlastíka, jenž byl typem sportovce, a na nějž se Davidův popis hodil mnohem lépe. Požádal ho o pomoc: „Hele, Vlasto, jestli jsi můj fajn kamarád, tak to vezmeš za mne, víš přece všechno o mých telefonátech s tou záhadnou Evou, stačí jen říct, že jsi já – já to pak přijdu nenápadně zkontrolovat a když se mi bude líbit a nebude o hlavu větší než já, tak jí vše vysvětlím jako silvestrovský žertík.“

„A co když se ti líbit nebude?“, chtěl vědět pro jistotu Vlasta.

„Máme různý vkus, třeba se bude líbit tobě.“

„A co když se ti sice líbit bude, ale projeví zájem o mne“, vrtal dál do hloubky.

„Tak holt budu mít smůlu a coby moudřejší ustoupím“, pokrčil rameny David, „pak se třeba vezmete, budete mít děti, a tak...“

„No, tak to bych teda nemoh‘!“, protestoval rozhodně Vlastík.

David ho uklidnil: „Nené, tady jde o to, že hrála basketbal, to znamená, že je asi větší než já – a to je můj komplex. V tom případě se jí ujmeš, já zaplatím šampáňo a brzy se oddrolím.“

„Ruku na to, gentlemanská dohoda!“, plácli si a připili na oboustrannou spokojenost.

Eva začala být také nesvá, byla již téměř rozhodnuta schůzku odvolat, když zadrnčel telefon. Byla to její mladší sestra Helena: „Představ si, na poslední chvíli mi vybouchnul Silvestr, mám vztek, chtěly jsme jet s holkama do Špindlu a sešlo z toho!“

„Helén, to je nápad, vždyť ty jsi skoro blondýna a nechtěla by ses dát ještě odbarvit na platinovo?“, předla svou nit Eva.

„To jsem už udělala, kvůli Lukášovi, ale jakou to má proboha souvislost se Špindlem?“

„No, to je bezva! Přijeď okamžitě ke mně, musím s tebou nutně mluvit právě ne téma Silvestr!“, rozhodla Eva rezolutně. Tak vznikla sesterská dohoda, že Helena převezme roli Evy, tato přijde o něco později a počká před vchodem až jí sestřička sdělí, jaký ten David je, jak to probíhá a jestli neprokoukl jejich sesterskou rošádu.

Na Silvestra se tedy sešli před vchodem do budovy Vlastík s Helenou ve fingovaných rolích coby David a Eva. Když usedli ke stolu a objednali si pití, začali oba s oboustranně opatrným "oťukávacím" rozhovorem.Ve výhodě byla lépe a do detailu informovaná Helena.

Kritická situace pro Vlastíka nastala, když orchestr začal hrát známou Měsíční serenádu od Glenna Millera. Helena věděla od Evy, že to byla Davidova znělka, kterou jí pouštěl do sluchátka na konci jejich nočních telefonátů. Řekla proto: „Poslouchejte co nám to hrají!“

Nevědoucí Vlastík reagoval zcela chybně: „Není to něco od Ježka?“

Helena žasla a začala nebohého Vlastíka provrtávat dalšími zvědavými odbornými dotazy, na něž on nemohl vědět správnou odpověď: „Davide, když jste takový angličtinář, jak bych si měla správně přeložit název Ellingtonovy skladby Mood indigo?“ Musel to vzdát a kápnout božskou, že je pouhým náhradníkem za Davida. Helena se rozesmála a přiznala, že ona je též jenom Evou nastrčená figura.

„Víte, co“, řekla šibalsky, „teď obrátíme tu kartu proti Davidovi a Evě tak, že budeme hrát naše role dál, a navíc se budeme tvářit velmi zamilovaně, ať si oba trochu zažárlej – vždyť to jsou takoví dva ňoumové!“

„Jsem pro, takováhle role mi vyhovuje líp“, oddychl si Vlasta.

Načež došla Helena pro Evu ke vchodu: „Evino, neboj se, pojď dál, David je moc fajn, jen se nespleť, Eva jsem zatím já.“

Sotva usedli všichni tři ke stolu, zahlédl Vlastík přicházejícího Davida a zvolal: „Nazdár, Vlasto, kde se tu bereš? Sedni si k nám, je tu volná židle. Dámy dovolte, abych vám představil svého nejlepšího kamaráda Vlastíka. To je slečna Eva“, a ukázal na Helenu, „a zde její sestra Helenka“, a pokynul rukou k Evě. David jen zamumlal něco jako, že ho těší a přisedl.

Vlastík s Helenkou na sebe mrkli a odešli tančit, aby ponechali Davida s Evou samotné u stolu. Pro ty nastala zcela zvláštní situace: ocitli se jakoby v cizí kůži, zatímco jejich domnělé spřízněné protějšky spolu flirtovaly na parketu. Zábava vázla a ticho řvalo. Konečně ze sebe David vypravil: „Požádal bych vás rád o tanec, ale jsem asi menší než vy.“

„Ne, to mi nevadí, mám jen vyšší podpatky, ale stejně nemohu tančit, mám namožený kotník“, vymýšlela si Eva.

„Máte opravdu krásný sametový hlas, Elén, smím-li vám tak říkat?“

„Děkuji, jste milý“, řekla a zdálo se jí, jakoby slyšela Davida.

Oddechli si, když se druzí dva vrátili ke stolu, ale i potom byla zábava dosti nucená. David s nelibostí pozoroval, jak Vlastík dobývá jeho plavovlasou Evu zcela buranským způsobem: „Chtěl bych vám něco pošeptat do ouška, kdybyste si mi na chvilku sedla na klín.“ A ona na to dvojsmyslně koketně: „Ó ne, to nejde, víte já nerada sedím na měkkém, chi-chi-chi...“

To bylo na Davida příliš: „Tohle přisládlé tokání se nedá poslouchat“, otočil se na Helenu, „Evo, jak je možné, že jste při vaší inteligenci nepřišla na to, že tento Don Juan nejsem já! To prostě nechápu, vždy jsem si vás představoval jako dámu, jako lady, asi jako zde vaši sestru!“

Helena se rozesmála: „A jak to, že jste vy, při vaší inteligenci nepoznal, že já nejsem Eva! To já, hloupá husička, jsem vašeho kámoše Vlastíka prokoukla už za pět minut!“

David zůstal přimražen, otočil se na pravou Evu, ale ta byla stejně překvapená jako on! „Davide, ano, já jsem Eva“, polkla na prázdno, „to všechno je moje vina, já jsem věděla, že se vám líbí blondýny a tak jsem zaváhala a poslala sestru, nehledě na to, že jsem vám lhala, ubrala jsem si šest let a – teď je to venku“, vydechla zhluboka a s ulehčením dodala, „ale proč vy jste měl stejně hloupý nápad jako já a nepřišel sám, to nechápu.“

„To nebylo hloupé, to bylo dobře“, protestovali Vlastík i Helenka.

David řekl pokorně: „Já jsem taky nebyl fair, Evo, ubral jsem si pět let, ale to není to hlavní, já jsem si přidal na výšce a teď vidím, že jsem menší než vy, o pleši ani nemluvě.“

„Davide, my oba jsme stejně velcí, ale zakomplexovaní blázni! Jen tak mimochodem, ty inteligentní kouty nad čelem se mi moc líbí...“, Eva trochu rozpačitě sklopila oči.

„A já zas trpím na brunety, mnohem víc než na blondýny!“, trumfoval David.

Vstali a postavili se těsně proti sobě. David se našponoval: „Ano, máte pravdu, jedná se zde skutečně jen o nějaké kramfleky!“ Eva si jazykem navlhčila rty: „Sice není ještě půlnoc“, a nabídla mu svá ústa k nekonvenčnímu polibku.