Den ubíhal jako desítky a stovky jiných. Seděla schoulená v křesle obýváku. Hrníček s modrým ornamentem od kávy stál jako vždy na stole.Byl nezbytným společníkem, když zapnula televizi a zatoužila slyšet v bytě i jiný hlas, než stále jen ten svůj. Na obrazovce se objevily titulky. Vtíravá melodie hlásala konec dalšího dílu seriálu. Podobným pořadům příliš neholdovala, ale občas je sledovala. Krátila si tak čas jednotvárného života důchodkyně. Stiskem ovladače vypnula přijímač. Rozhlédla se kolem. Bylo pozdní odpoledne, do oken se začalo vkrádat šero. Celý byt voněl čistotou, chvojím a vanilkou. Přesto na ni z každého koutu civěla samota a smutek. Narůstala úměrně s klesající teplotou za okny, s prvními vločkami a s vánočním mumrajem v obchodech......

Už zapálila první svíčku na adventním věnci. Zašla do blízkého lesa za městem pro větvičky , nakoupila stužky a nějaké ozdoby. Milovala to období.Vždycky se těšila, jak zkrášlí byt a vytvoří tu pravou vánoční atmosféru. Nikdy se nenechala svést k nákupu nevkusných tretek. Už také napekla perníčky a zázvorky.Ale jak to tak vypadá, kapra se salátem bude večeřet zase sama. Potom si pustí kazetu s koledami a po televizní pohádce zaleze raději do peřin......

Už je to zase tady-----v těle ji zamrazilo, srdcem projel stísněný pocit, nepříjemně ji sevřelo kolem žaludku.

Rychle se vrhla k nákupní tašce, teple se navlékla a vyrazila do ulice. Snad se jí podaří zahnat chmurné myšlenky!

Zamířila k obchodnímu domu, nedaleko sídliště. Vánoční výzdoba s přibývající tmou čím dál víc zkrášlovala fádní prodejnu. Ze všech stran se linuly libozvučné tóny, oslavující narození Spasitele. Lidé se svými starostmi procházeli kolem ní. Jejich oči k ní promlouvaly kupou dárků a bohatě prostřeným štědrovečerním stolem.Pár známých ji pozdravilo, několik k ní vyslalo i svůj úsměv. Nikdo se ale nezastavil na kus řeči, nikdo se nezeptal, jak se jí daří. Tvářila se, že je spokojená a že jí vlastně nic neschází. Rychle vybrala pár rohlíků, kousek salámu k večeři, citrony, aby měla vitamíny do čaje a trs banánů. Regály s ostatním zbožím prošla bez povšimnutí. Dárky pro synovu rodinu má už dávno nakoupené a dcera přijede z Ameriky až v létě. Od obou už dostala vánoční pohled s přáním. Jarek pod něj ještě připsal: „Mami, přijedeme první den po svátcích.“

Jak by ji potěšilo a zahřálo, kdyby místo toho mohla číst: „Mami, přijeď k nám na Štědrý den, čekáme tě.“

Co se syn odstěhoval s rodinou do Čech, vidí vnoučata tak třikrát do roka. A ještě týden si je může užít o prázdninách. To ta druhá babička se s nimi může potěšit častěji.

No nic, nějak ty dny lásky a štěstí přečká. Tak jako těch pět let,co její Arnošt odpočívá mezi kytkami u hřbitovní zdi.

Nenápadně vyklouzla z budovy do tmy, aby nemusela skrývat zvlhlé oči. Zůstala stát nedaleko vchodu a nepřítomně zírala před sebe-------.

Najednou ji zaujal nezvyklý šramot u odpadkového koše. Nějaké vyhublé psisko se hrabalo v pomačkaných, mastných papírech. Chvíli zaujatě pozorovala hafanovo snažení. Kolemjdoucí mu nevěnovali pozornost. Vypadalo to, že ten hladový tulák už dlouho neměl nic v břiše a že je tu sám , bez pána. Ani nedokázala určit, co je to za rasu. Nikdy psa neměli. Arnošt byl zapálen do rybiček. Velké akvárium v obyváku byla jeho chlouba. Starali se o něj s Jarkem, dokud ještě bydleli všichni spolu.

„Vidíš, také asi nikomu nescházíš,“ řekla pološeptem a hodila ke koši kousek salámu. Pes se vrhl na sousto, ale přitom bojácně pozoroval svého „chlebodárce“.

„Aspoň o Vánocích atˇ se máš dobře. Třeba si tě páníček najde,“ dodala s dalším kouskem voňavé pochoutky.

Pak se pomalu šourala k šedivému bloku stejných oken, dveří, výtahů a balkónů. Měla pocit, jako by ji někdo sledoval. Ohlédla se. Cupital za ní ---- toulavý kamarád, kterému zachutnala její večeře.

„Tak co, zkusíme to spolu. Nebudou tě hledat?“ mrkla na něj po očku a prohrábla mu urousané chlupy. Slastí se několikrát olízl, sedl si ji k nohám a šťastně vrtěl ocasem. Dotyk živého stvoření ji zasáhl. Proud energie pohltil celé její tělo. Už nebude sama! Má se o koho starat, má společníka do všedních dnů........

Co všechno spolu podnikli, než se v jejím bytě rozzářil nazdobený stromeček! Alík dostal nejdříve pořádnou koupel. Také mu obstarala teplý pelíšek, vybrala misky na vodu a krmení. No, a pak spolu koupili docela slušný obojek. Ale na procházce parkem jí uštědřil pořádnou lekci. Rozběhl se a táhl ji k nějakému muži, který zrovna venčil psí slečinku. Nezvládla jej „ukočírovat“ Najednou ji přestal poslouchat, nereagoval na její povely.

„Ti naši mazlíci si padli napoprvé do oka,“ navodil řeč překvapený sympaťák, asi tak v jejím věku.

„Copak to máte za rasu?“ zažertoval šibalsky.

„Však vidíte, takovou pouliční směs,“ odpověděla stejnou mincí.

„Jste tu poprvé? Ještě jsme vás tady nepotkali,“pokračoval už vážněji v hovoru. Přitom zálibně sledoval očichávání a dovádění nových čtyřnohých kamarádů.

„S Alíkem jsme se teprve nedávno našli, ale v parku jsme už několikrát brouzdali,“ odpovídala už při společné chůzi zasněženým chodníkem.

„Ale ještě nikdy mně neudělal takovou ostudu!“

„No, no, vždyť se nic nestalo. Lásce se nedá poroučet.“

„Takže je to takový ztracený nešťastník. Ti bývají nejpřítulnější,“ rozumoval nový známý a spiklenecky na ni mrkl.

S Vojtou a jeho Kikinou se pak pravidelně potkávali odpoledne ve stejnou hodinu u stejné lavičky. Stačila mu vyprávět příběh s nalezeným Alíkem, stačila se dovědět, že Vojta je už rok vdovcem. Obě děti se mu nedávno rozletěly bůhvíkam do světa.

„Tak válčíme sami dva,viď,“ dodal vesele a poplácal svou psí kamarádku, která se mu lísala kolem nohou. „Sami si pereme, sami si vaříme a sem tam i něco připálíme. A když nám je ouvej, vyrážíme do terénu.“

Bylo jí s ním dobře. Domů se vracela spokojená, v dobré náladě. Ona i její chlupatý společník.

Na Štědrý den překvapila Vojtu krabičkou cukroví. Na oplátku si odnášela kytičku jmelí a ozdobnou voňavou svíčku.

Večer si dali s Alíkem rybí polévku a pořádnou porci salátu s kaprem. I dárek se pro něj našel pod stromečkem.Pak se stulili k sobě na gauči a u pohádky spolu usnuli.....

„Jé, babi, ty máš krásného psa. Jak se jmenuje a kde jsi ho vzala?“ překřikovali se David s Ondrou, jen co otevřeli dveře. Zapomněli v tu chvíli na pozdrav i na dárky, které na ně už tři dny čekaly pod ozdobeným smrčkem.

„Ježíšek mně ho naložil,“ chlubila se celá rozzářená. Během návštěvy se ti dva raraši nehnuli od Alíka. Syn se snachou se vyptali na její zdraví, rozbalili dárky a pak dlouze mluvili o problémech v zaměstnání. Ani ty jejich bolístky a nářky příliš nevnímala. Šly kolem ní, proplouvaly stěnami bytu a vzdalovaly se jejímu životu.

„Babi, nedáš nám Alíka? My chceme také pejska. Aspoň by ses nemusela o něj starat,“ spustili ti dva divoši před odchodem.

„Kdepak, milánci, já jsem ráda, že mám nějakého kamaráda. Už jsme si na sebe zvykli.viď,“ dodala a podrbala svého mazánka mezi ušima. Pochopil, že řeč se točí kolem něj. Stočil se jí k nohám a vděčně dával najevo, kdo je hoden jeho přízně.

„A navíc, hoši, má tu nevěstu, každý den se potkávají v parku. Už se spolu těší, jak se protáhnou po tom vánočním lenošení. Přece by ji tam nenechal samotnou s cizími psy........

Syn se snachou na sebe divně pohlédli a zaveleli k odchodu. I oni dva s Alíkem už se začali chystat.

Z rozbředlého sněhu u lavičky se na ni zubil Vojta a Kikina radostně kňučela a vrtěla ocasem.