Vánoce. Svátky klidu, míru, pohody, porozumění, lásky... Ovšem jak pro koho. Existují i lidé, kteří to prožívají naprosto opačně. Jako například já. Není to předvánočním stresem, ani starostmi co komu koupit za dárek. Je to samotou. Už od mých osmi let trávíme svátky jen já, mamka a sestra. Letos to bude jinak. Letos budeme jen já a mamka. Tak moc bych chtěla mamce udělat krásné Vánoce, jenže mám strach, že na to sama nestačím. Tak moc bych si přála dát jí dárek, po kterém nejvíc touží, ale tátu bohužel vrátit nedokážu. Chtěla bych, abysme se s maminkou na Štědrý den obě upřímně usmívaly. Ale tak jako každý rok se budeme snažit být silné, ztěžka zamáčkneme slzu a nahodíme rádoby šťastný úsměv, který by se měl podobat pocitu štěstí. Jako každý rok prostřeme pro čtyři, i když u stolu budeme jen dvě. Nebudeme o tom mluvit, ale v myšlenkách budeme o pár let zpátky. V době, kdy nás u stolu bývalo víc jak čtyři.. Vánoce pro mě nejsou obdobím úsměvů a radosti, ale smutku, vzpomínek a melancholie....