Ukládám děti ke spaní, když zvoní kamarádka, že ji musím zachránit. Je známá svou přehnanou čistotou. No a když přišla odpoledne z práce a šla se osprchovat, tak si namočila své bílé kalhoty a žluté tričko a nezapomněla do vody přidat trochu sava. Večer, když chtěla oblečení vyprat, uviděla své flekaté dílo, které mělo daleko k nošení mezi lidi.

„Musíš mě zachránit“ a v ruce měla dvoje staré riflové kalhoty.

„To půjde asi těžko, ukládám děti ke spaní a v kuchyni mám nádobí a žehlení“.

„To nevadí, děti si ulož, nádobí ti umyji a udělám co bude třeba, jen mi prosím z těch kalhot spíchni sukni, jinak bych musela jít v teplých kalhotách a to uznáš, že při těch vedrech nejde“ žadonila kamarádka.

Protože má velmi nesouměrnou postavu a nemůže nosit konfekční oblečení, tak jsem zasedla k šicímu stroji a vytvořila sukni. Délka sukně, aby zahalila co nejvíce sahala až ke kotníkům a tak nezbytný musel být rozparek, aby mohla vůbec udělat krok a také nastoupit do autobusu. A právě ten rozparek kamarádka odmítala. Nakonec povolila jen malý rozparek. Snažila jsem se jí vysvětlit, že se ji v sukni bude špatně chodit, ale jinak nedala.

„Víš co, když se nebudeš moct v té sukni pohybovat, tak si pamatuj, že buď si ji budeš muset vyhrnout, nebo udělat trhnutím pořádný rozparek. Ale to si potom nestěžuj, že jsem tě nevarovala.“

Když jsem kamarádku druhý den odpoledne potkala, měla rozparek pomalu až ke kalhotkám a smála se, že si na má slova vzpomněla hned ráno. Přišla k autobusu a když chtěla elegantně nastoupit a dávala nohu na první schod autobusu, tak si tou nohou díky úzké sukni podrazila druhou nohu a rozplácla se na zemi jako placka a zaklela do pr…. To už se ale všichni i s řidičem v autobuse hlasitě smáli. Když ji přišel řidič na pomoc a zeptal se ji, co že tam hledá, jen pronesla „Jak blbá, tak placatá“ a uchopila sukni a trhla jí tak, aby se zvětšil rozparek. Potom bez problému nastoupila.

Dlouhou dobu to byla její nejoblíbenější sukně.