OSUDNÝ SEN

Nenávidím celý svět,

z celého však nejvíc sebe.

Uslyšel jsem hlasy z nebe,

které začly vyprávět:

"Až budeš mít lásku svoji,

pak navštívit nás budeš smět."

Pár takovýchto hrozných vět

nechalo mne v nepokoji.

"Kde mám najít jedno děvče,

co mělo by mne trochu rádo?

Kdepak je to věci jádro?"

Pak dal jsem se až do pláče.

Sic vypadám jak šťastný hoch,

však vskutku smutný velice.

Já snažím se to skrýti více,

cítím, jako bych už nemoh.

Za jedno Tvé pohlazení,

lásko moje vysněná

mnou navždy milovaná,

dal bych vše, i to, co není.

Vím, že tohle není moc,

vím, že tohle není málo.

Kéž bych mohl už hned ráno

zapomenout na tu noc.

Na tu noc, kdy zdálo se mi,

že v náručí Tě objímám.

Od té doby přemítám,

zda jiný vůbec měl jsem i.

Asi už jsem trochu blázen,

moc mi chybíš, moc Tě chci.

Já potřebuji pomoci,

už chtěl jsem z okna skočit na zem.

Už chtěl jsem zničit svoji duši

rozlámanou na kousíčky

rozpuštěnou žárem svíčky

zranitelnou silou muší.

Už chtěl jsem navždy odejít

bez něčího povšimnutí.

Ty sny mě k tomu donutí.

Já nechcí nikdy víc už snít!