Vždycky jsem si přála potkat anděla. Protože jsem ale hledala bytost s křídly, dodnes se mi to nepoštěstilo. Ani mě nenapadlo, že je denně vídám kolem sebe. Nemají křídla, nejsou pohlední, mnohdy ani moc čistí, dokonce bývají i mdlejšího rozumu...

Nedávno jsem zapnula televizi ve chvíli, kdy promítali film „Hodina klavíru“. Nějaký navrátilec z protialkoholní léčebny zrovna telefonicky prosil syna svého kamaráda, s nímž v léčebně pobýval, aby tátovi - hudebníkovi koupil piáno.Jinak že do toho zase „vlítne“, tím spíš, že ho mezitím opustila celá rodina.

Když u syna nepochodil, rozhodl se, že si pro záchranu kamaráda vypůjčí u svého nadřízeného, primáře oddělení, peníze a piáno koupí sám.

Protože ale nestihl dluh včas splatit, dostal se sám do problémů, které nezvládl a proto se opět uchýlil k alkoholu. A tak se ocitl v léčebně znovu.

Předtím ale stačil abstinujícímu hudebníkovi zařídit u primáře pravidelné koncerty pro pacienty. Až tam se hudebník dozvěděl, kdo mu piano a za jakých okolností koupil...

Takové lidí potkáváme v životě každý. Jen o tom, že to jsou vlastně andělé, nevíme. Ušmudlaný chlapec, který vám pomůže s těžkou nákupní taškou, žebračka, která vám doběhne přivolat záchranku, když se vám udělá na ulici nevolno, dcera, která za otce zaplatí dluh, aby nemusel do vězení...

Že vy takové anděly nepotkáváte? Ale potkáváte. Jen je nevidíte. Zkuste se zastavit a podívat kolem sebe tak říkajíc vnitřním pohledem. Vcítěním se do problémů druhého. Teprve potom je uvidíte.