Ahoj lidi v Zemích českých! Tak sedím u počítače a píšu o svých prvních dojmech z Mexika. Počítač vypadá naprosto stejně jako v kterékoliv české kanceláři, ale klávesnice má španělské uspořádání, což má nepříznivý vliv na množství překlepů, které musím po sobě opravovat. Počítač se nachází v "cubiculu", malinké kancelářičce, opravdu připomínající "komůrku" ve druhém patře Institutu postgraduálního studia Fakulty účetnictví a řízení podniku Mexické národní autonomní university. Asi si teď řeknete: Proboha, jak ses tam dostala? Zcela "jednoduše".

Asi před rokem jsem využila možnost požádat o desetiměsíční stipendium v Mexiku - a ejhle, ono to vyšlo!A tak jsem tady. Tady znamená v Mexico City, nebo, chcete-li španělsky název, v Ciudad de Mexico. Mexičani mu ale říkají DF (čti de efe), což je zkratka pro "Distrito Federal".

První den, nebo spíše večer, jsem z DF neviděla skoro nic. Jsa umlácena ze čtrnáctihodinového letu z Prahy do DF (kdo kdy tvrdil, ze cestování letadlem je navýsost pohodlné?!?!), hodinové fronty na mexické pasové kontrole a hledání kufru (diky bohu, dorazily v pořádku), jsem přenechala veškerou iniciativu svému příteli. Ten sehnal taxíka, naložil kufry, mne i sebe, a už jsme jeli. K tomu taxíku: na letišti je možno zakoupit za 92 pesos lístek na taxíky, které čekají na "štaflu" venku. S tímto lístkem Vás taxikář zaveze, kam potřebujete, nás např. do centra, kde jsme měli zajištěné ubytování. 92 pesos je asi 370 korun! Přes veškerou mou snahu udržet během jízdy oči otevřené, jsem nakonec "zatloukla špačka". Můj organizmus vehementně trval na tom, ze jsou tri hodiny ráno (pražského času) a ne osm večer, jak tvrdily všechny ciferníky kolem mne.

Druhý den ráno jsme vyrazili do ulic. Jakožto stipendistka jsem se musela ohlásit na mexickém Ministerstvu zahraničních věcí a na českém velvyslanectví. O Mexiku a DF jsem hodně četla, ale na to, co nás venku čekalo, jsem rozhodne nebyla připravena.

První dojem z DF byl naprosto ohromující. Ohlušující a paralyzující. Představte si dvacetimilionovou metropoli s šestiproudými třídami. Těmi se s obrovským hlomozem valí nepřetržitý proud aut. Autobusu. Náklaďáků. Motorek. Troubí, houkají, kničí a rachotí. Mezi tím vším se proplétají chodci. Bůhví jakým zázrakem přežívají bez úhony cestu od jednoho obrubníku k druhému!! Občas je odněkud slyšet hystericky pískot. To je místní dopravní policista.

Na okraji chodníku, často až na nebezpečné hranici vozovky, jsou rozloženy stánky: kupte si baterky do walkmana, tkaničky do bot, nebo celého walkmana. Nebo je libo kravatu? Máte hlad, nebo jen chuť? Smaží se tu, vaří, prodává a jí.

Na nárožích, před úřady, bankami, ale i před McDonaldem postávají zarputile se tvářící policisté v neprůstřelných vestách, s karabinami v rukou. DF je proslulé vysokou kriminalitou. Jde mi z toho mráz po zádech... Proplétáme se davy lidí. Křečovitě si hlídám batůžek s tím nejdůležitějším: pasem a dokumenty o udělení stipendia, a ani na okamžik se nepouštím svého přítele, jediného známého bodu v tomhle mumraji.

A večer si říkám: tak na ulici už nevylezu! Věřte - nevěřte, vylezla jsem. Studijní povinnosti mne nutí dnes a denně procházet tímhle gigantickým bludištěm, které skrývá spousty drobných, zlomyslných nástrah, zrovna hotových k tomu, aby věci neznalé české cestovatelce trochu zamotaly hlavu.

Můj první střet s těmito drobnostmi se odehrál velice prozaicky: na toaletě. DF stoji na zasypaném jezeře, nicméně má s vodou problémy. Slabý tlak v potrubí způsobuje, že toalety nejsou s to pohltit papír. Ten se odhazuje do kose vedle. Věřte mi - nepáchne to ani trochu. Koš se pak vynese jako běžný domovní odpad. Na ubytovně, kde jsme bydleli, byla na toaletách dvoujazyčná upozornění. Jenže - myslíte si, že si jich uondaný český cestovatel všimne...?

Další zákeřnost skrývá sprcha: ve většině domů není teplá tekoucí voda, používají se bojlery. Než si ovšem teplá voda prošlápne cestu potrubím k ružici sprchy, nějakou dobu to trvá. Kohoutky nejsou značeny červeně a modře jako u nás, ale písmeny C a F. C neznamená "Cold", jak si mysli americký turista z anekdoty, ale "Caliente" (horký), F je "Frio" (studený). Pokud označení chybí, pak levý kohoutek je většinou od horké vody. Nicméně, vřele nedoporučuji vlést pod sprchu a teprve potom otevřít kohoutek!

Mexická strava je rovněž nevyčerpatelným zdrojem nástrah. Je chutná, vydatná, tučná - a pikantní. Pro Středoevropana až příliš. Mexičanům raději nikdy nevěřte, když tvrdí, ze jídlo nepálí. Ověřila jsem si experimentálně, že platí stupnice:

1.) jídlo "pica poco" (pálí trochu) = pálivý maďarský guláš

2.) jídlo "pica" (pálí) = tak na plivání plamenů

3.) jídlo "pica mucho"(pálí hodně) = raději nezkoušejte ani přivonět.

Rovněž není radno věřit všemu, co člověk vidí. Pokud uvidíte Mexičana, jak si na svou porci lije dvě lžíce něčeho, co vypadá jako kečup, nedělejte to po něm. To, co vypadá jako kečup, je pravděpodobně "salsa roja" a ta je "pica mucho". V jedné restauraci mi nabídli v mističce něco, co vypadalo jako strouhaný kokos a sušené švestky. Obe ingredience miluji, a nebýt pohotového zásahu mého přítele, slupla bych spolu s vynikajícím místním sýrem dvě sušené chilly papriky!

Další drobnou místní zákeřností je vzdálenost: Vzhledem k obrovským, rozměrům Mexika je pro místní všechno "cerquita" (blizoučko). Po třech týdnech pobytu v Mexiku a mnoha solidních túrách, vím, že, pokud je něco "cerquita", čeká mne menší výšlap.

Takto bych mohla pokračovat do nekonečna. Jak ale běží čas, rychle se přizpůsobuji zdejšímu stylu života, a to, co mi v prvních dnech připadalo zajímavé, úchvatné, strach nahánějící nebo jiné, začínám brát jako naprostou samozřejmost. A tak se denně setkávám se spoustou aspektů běžného života, které by mi jako turistovi jistě unikly. Příště napíšu zase o něčem jiném. Třeba o tom, jak se v DF pohybovat. Nebo se chcete na něco o Mexiku zeptat? Tak napište. Zatím ahoj.

Pavlína, pavlina.polakova@post.cz