Zatloukat, zatloukat a zatloukat - mužského hesla, které platí pro zapírání nevěry se politici drží jako klíště. Paradoxní je, že se tohoto hesla nedrží ani tak při nevěře, jako při politických a korupčních malérech.

Zatímco s nevěrou se po nějakém čase začnou chlubit a vystavovat na odiv svoje lovecké a potentní schopnosti, jakmile vypluje na veřejnost nějaký politický či korupční přešlap, všichni, kteří s ním měli co dočinění, křičí to já ne to on. Přesně tak, jako když malí kluci provedou nějakou lotrovinu, jeden to svádí na druhého.

Žádný z nich si nepřizná chybu, ani když je chycen přitom, jak sahá do cizí kapsy. Ihned má po ruce hloupě dětinskou výmluvu: nevěděl jsem, že je to cizí kapsa, nebo že mu do cizí kapsy schoval peníze nějaký strejda.

Když se objeví v jejich kapse podezřelé množství peněz, opět mají po ruce spoustu absurdních výmluv, jak vystřižených z přiblblé telenovely, kde hlavní roli hrají příbuzní a známí.

Někteří se dokonce ohání svou zázračnou spořivostí a snaží se všechny přesvědčit, že z několika tisícového platu se dají v krátké době našetřit milióny.

Jelikož kultura politiků má úroveň prvního stupně základní školy, považují asi politici občany za úplné pitomce. Anebo se možná snaží hrát na rodičovské city v naději, že jim všichni odpustí.

Jsou to pořád malí kluci, anebo už velcí mazáci, kteří dokáží všechno zamést pod stůl, a proto zatloukají školácky přiblblými výmluvami?

Sázím na ty mazáky, poněvadž jim nahrává i soudní systém, na který se mohou spolehnout. U soudu totiž nejde o pravdu a spravedlnost, ale o prokázání či neprokázání viny. Nezáleží tedy na tom, zda je člověk vinen či nikoliv, ale zda mu žalující strana prokáže vinu. Spravedlnost tedy závisí na schopnosti žalobců a obhájců. A jelikož většina politických případů končí neprokázáním viny, zdá se, že obhájci jsou schopnější než žalobci. Spravedlnost je proto slepá a pravda bezbranná.