Celé sobotní dopoledne při úklidu a vaření přemýšlím: „Tak, kam se dnes vypravím s tím malým raráškem?“

Procházka s pětiletým človíčkem se v dnešní době musí pořádně promyslet.

I v takovém městě, je les doslova za humny a malebná krajina láká téměř na všechny světové strany. A když má navíc nahradit dobrodružství s rodiči v supermarketu nebo napínavou hru na počítači, tak to musí být pořádná bomba a ne máčka /viz slova mého vnoučka, která převzal od starších vnuček/.

Ještě dochutit polévku a za chvíli můžeme vyrazit. Ale stále ještě nemám jasno, kterým směrem se vydáme objevovat nové záhady.

„Babí, kam vlastně půjdeme? Ptá se hošík sotva zhltne poslední sousto z talíře.

Dlouho váhám - , ale pak mě osvítí spásná myšlenka: „Víš co,“ zvyšuji napětí ztichlým hlasem, „dnes se vydáme za obrem.“

Civí na mě trochu nevěřícně. „Za obrem...?“

„No to je taková skála, kousek od Žlebu, tam jsme spolu ještě nebyli,“ snažím se trochu otupit jeho údiv, ale také podnítit touhu po poznání. Ale to není ta, jak jsi říkala, že tam čert nechal kopyto?“ zeptal se, jakoby si chtěl ověřit, jestli jsme tu skalní příšeru přece jen už na svých toulkách nepotkali.

„Ne, ta to není. Ale právě od ní půjdeme ze Světlova spodní cestou lesem a určitě na něj narazíme.“

Při tom obšírném vysvětlování už chystám do batohu jeho oblíbený perník Smolíček, Fruiko, ubrousek, igelitový sáček na odpadky a kapesní nožík. Zkoumavě sleduje mé pohyby a pak ze sebe vyrazí:

„Babí, a na co máš ten nožík?“ „No, co kdybychom našli nějaký hříbek. Očistíme ho a dáme do batohu, bude dobrý do polévky.“ Souhlasně mlčí, protože na hřiby s námi chodí rád a často.

Cestou k světlovské skále moc neřečníme. Tu trasu jsme prošli mockrát, věci kolem jsou známé, bez velkých změn. Jen u zámecké zahrady se pustí do rychlého běhu, aby byl první u starého „pohádkového“ stromu a schoval se mně do velké ztrouchnivělé dutiny.

„Baf, baf,“ výská radostně a pádí kamenitou cestou až ke skále. A pak už začíná tajemno--. Nová, neznámá pěšina, označená dokonce barevnou značkou. Zakryji si oči před sluncem a důležitě mu čtu směrovky: „Dolní Žleb, Horní Žleb, Dálov...jdeme správně.“ Po pár metrech ho zaujaly hromady klád v pilnici, kterou pozorujeme mezi smrčky. Chce vědět, na co jsou tam ty různé stroje a proč zrovna teď nepracují. Co mně zbývá? Trpělivě, babičkovsky odpovídám, vysvětluji. Pak obdivuje stromečkový mech. Lemuje pravou stranu cesty, je měkký jako peřinka a vyvolává představu zdravého hřiba, posazeného v jeho tmavé zeleni. Ale máme smůlu. Je tam prázdno. Každou chvíli pozoruje nějakého brouka, který zrovna leze po hliněné cestě a nebo pavouky, jejíchž sítě se perlí u pařezů i mezi obnaženými kořeny stromů, přímo ve svahu cesty.

Najednou slyším šustění a nepříliš hlučné skoky. „Podívej,“ šeptám vnukovi do ucha, „tam běží srnka,“ Zvedám mu hlavu a naznačuji směr. „Viděl jsi ji?“ „Jo, viděl,“ hlesne a kývá hlavou. Skoro ani nedýchá a sleduje vzdalující se hnědé, skotačivé tělo. Pak hopsá přede mnou, sbírá šišky, háže je do obou stran - trefuje i netrefuje svoje vlastní cíle.

„Jé, babí, to je divná šiška,“ zastavuje se a nastrkuje ruku k mému obličeji. „To se tu krmila veverka. Dívej, jak vybrala semínka,“ ukazuji prstem k jehličí,“ a nechala tu jen prázdné slupky.“

Všechno si pozorně prohlíží a pak se rozběhne menším stoupáním až k ostré zatáčce. „Babíí, babíí, tady je nějaká bílá krabice,“ volá radostně a očima pohání moje nohy k rychlejšímu výkonu. Už se nemůže dočkat, co řeknu na jeho objev. Skutečně--. Něco bílého se povaluje v zeleném mlází, asi tři metry od nás. „Babíí, co je to? doráží malý zvídálek.

„Tak se na to podíváme,“ rozhoduji a oba se pomalu blížíme k záhadnému předmětu. Zůstaneme zaraženi stát, ale klučina první vykřikne: „To je lednička, tam bude možná něco dobrého na pití. „Podívej se babi, já už mám strašnou žízeň!“ Aby mě neviděl, převrátím oči v sloup a v duchu se usmívám nad jeho typicky dětskou úvahou.

Nahlas ale říkám: „Víš, to sem dali nepořádní lidé, ta lednička je už stará a nefunguje. Vždyť vidíš, že není zaplá do elektriky. Ta sem nepatří, ještě do ní v noci mohou narazit nějaká zvířátka.“

Se znalostí kluka, který si doma hraje s dráty, šňůrami a kábly pokyvuje hlavou, ale najednou, jako zasažený bleskem vykřikne: „Tak ji odneseme, když sem nepatří.“

Začne cloumat rozevřenými dvířky, ale z celé snahy má jen zaprášené ruce.

„Je moc těžká, to nezvládneme, musí zatím zůstat v lese.“ Beru ho za předloktí a táhnu zpět na cestu. „Dívej, tam jsou lavičky, odpočineme si, napiješ se, dáš si svačinku a pak budeme hledat obra.“ Nechá si utřít ruce papírovým kapesníkem a s vidinou uhasené žízně pádí k naznačenému místu. Jdu svým klidným tempem v jeho šlépějích. Hlavou se mně honí myšlenky, o pochybných představách soužití některých našich spoluobčanů s přírodou.

„Aúú, aúú“ Výkřiky mě vytrhnou z úvah a já hledím na svého vnuka, jak se válí pod lavičkou v kopřivách. „Prosím tě, co děláš?“ skláním se a pomáhám mu postavit se na nohy. „Aúú, já jsem se chtěl opřít a spadl jsem,“ vzlyká plačtivě. Pohledem na lavičku se mně rozjasní. Utržená deska opěradla se válí v lebedě za cestou a mému mazlíčkovi naskakují známé pupence. Pláč se stupňuje. Rychle vytahuji perník a Fruiko. Pomáhá to. Sedá vedle mě na nepoškozenou lavičku, „dává si do nosu“ a hřejivé sluníčko mu vysouší poslední slzičky. „Už mám dost,“ škobrtne se na zelený trávník a než se vzpamatuji odhodí nedopitou krabičku k hromadě klestí. „Zvířátka budou mít také svačinu, babi! Jsou tam i piškoty a paštika,“ dodává a už si to míří k pomyslné popelnici. Vstávám a zaostřím zrak k odpadkům. Neber tu plechovku, nebo se pořežeš a nemáme s sebou ani obvaz ani náplast.“ Jdu blíž a pokračuji: „Ty bys tomu dal. To by si srnka a veverka poškrábaly jazyk.

Z Fruika by měly bolení břicha a možná i průjem--. Ty nevíš, že zvířátka pijí jen z potoka? Ta srnka, co jsme ji před chvílí pozorovali, byla zrovna pít. Podívej, dole pod srázem je potok,“ dokončuji svůj monolog, chytám ho za ruku a oba nakukujeme k vodní hladině. „Až posbíráme odpadky, tak ti ukážu jez a to už je kousek od obra.“ Podává mě pomačkané papíry a neodpustí si poznámku: „To je nějaký na hlavu, tolik papírů.“ Raději mlčím. Potom přinese ještě plastikovou láhev, kterou objevil ani nevím kde a zaujatě si začne prohlížet pokroucené víčko konzervy. Ta si trůní ve spodu igelitového sáčku, který je ve chvilce zaplněn a posléze uložen v batohu. A pak už spěcháme raději dál - k hučícímu potoku.

Stojíme, držíme se za ruce a beze slov pozorujeme nekonečné padající přívaly vody. Cítím, jak oba vnímáme tu zvláštní, jedinečnou melodii zvuků. Oba, ale každý po svém. „Babi, kdy už bude ten obr?“ Vrací nás do reality. Přejdu na bezpečnější stranu cesty a nasměřuji kroky vpřed. „Už jsme skoro u něj, vidíš tu skálu,“ ukazuji k balvanům vyčuhujícím nad dost vysokým porostem všelijakých keřů. „Babí, já vidím jen jeho hlavu, je to vůbec ten obr,“ ptá se trochu zklamaně a nevěřícně. „Je to on, vylezeme si až nahoru,“ zachraňuji situaci,“ a uvidíš, jak je veliký.“

Prodíráme se ostružiním a spletitými větvemi až k úpatí skály. Trnité šlahouny se nám zaplétají pod nohy a vykonávají své na naší nepřipravené kůži. Klouzáme na orosené trávě, ale nevzdáváme se. Poslední úsek tlačím klučinu před sebou, chvílemi ho táhnu za ruku až na skalní výstup a pak si konečně sedáme na vrchol. „Jé babí, to je výška,“ hledí s úžasem doširoka a přitom se ošívá po celém těle.

A já--? I když mám hřejivý pocit zadostiučinění ze zdolání té rostlinné spouště, přesto mně probleskne hlavou vzpomínka: „Kde se ztratila ta pohodlná výletní trasa do Dolního Žlebu? S čistým, nezarostlým lesem, se zákoutím laviček a několika odpadkovými koši, vykukujícími nenápadně u každého posezení?“

Vnouček spočine unaveně v mém klíně, tře si svědivá místa a žadoní: „Babí, půjdeme už domů, mě bolí nohy.“ Rychle se rozhoduji: „Zpět stejnou cestou už v žádném případě.“ Beru chlapce do náručí a klopýtám vzhůru, kde předpokládám, že narazíme na horní cestu. Prales rostlin pomalu řídne a konečně se dostávám jehličnatým porostem k cíli ----- zpocená a úplně vyčerpaná. „Teď už musíš jít sám,“ stavím ztichlého hošíka na zem, „babička už tě neunese. Ale víš co, načerpáme si na cestu domů sílu.“ Opřeme se oba o hladkou kůru statného buku a já předříkávám: „Stromečku, stromečku, dej nám sílu.“ Cítí zřejmě něco tajemného a vzrušujícího. Několikrát opakuje lesní zaklínadlo a oči mu už zase šibalsky hrají.

Zapomněl na škrábance, modřiny a opuchliny a rozběhl se mezi smrčky. Žasnu, jak rychle zregeneroval síly. Vtom přiběhne s nějakým klackem. „Babí, můžu si ho nechat?“ zeptá se a už s ním rejdí po cestě mezi kameny. Cestou domů se baví sekáním do kopřiv a lopuchů, šťouráním do jehličí, čmáráním do zvlhlé hlíny a všemi klučičími nápady, které my dospělí se snažíme marně pochopit.

„Tak co, jak bylo u obra?“ ptají se rodiče sotva otevřeme vchodové dveře. „Nějak tě poškrábal a začernil.“ „Tatí, on byl zakletý v trní a listí. Ale my jsme ho s babičkou odčarovali, vylezli jsme až nahoru, na jeho hlavu.“

„Jo?“ zeptá se nevěřícně otec. „A, a byla tam i lednička a my jsme ji s babičkou chtěli odnést, ale byla moc těžká.... a já už mám velkou žízeň a hlad.“

Mžikem se rozběhne ke kuchyni a už klapnou dvířka tam, kde se dá vybrat vždycky něco dobrého pro zdravě vyhládlé bříško.