Filosofie surfingu v tučňáčím podání ...

Rok výroby: 2007

Stát výroby: USA

Žánr: animovaný/rodinný/komedie

Režie: Ash Brannon, Chris Buck

A máme tu zase tučňáky. Jenomže tentokrát ekologicky neagitují, jako v oscarovém trháku Happy Feet, nýbrž si jen tak popojíždějí na surfovacích prknech kdesi poblíž slunných kalifornských pláží. Děj je stejně minimalistický – tučňák Cody z mrazivého severu se nadchne pro surfing, který však není v jejich krajích příliš možné provozovat. Ovlivnilo ho setkání s velmistrem surfingu Velkým Zet, jenž v rámci svého promoturné zavítal až do Codyho rodné domoviny za polárním kruhem. A když se po letech objeví „lovec talentů“, čáp Mickey, neváhá Cody ani vteřinu. Odjíždí daleko do teplých moří, aby se tam naučil zacházet s prknem.

Cestou se seznámí se svérázným Kuřetem Joem, vykazujícím výrazné dispozice k surfování, ovšem co se týče mentálních funkcí, spíše indisponovaného. Přesto naváží přátelství. Oba se zúčastní světového mistrovství v surfingu, kde jim hlavním protivníkem bude nafoukaný borec Tank Evans. Cody se však setká i se svým mistrem – zanedbaným obtloustlým Geekem, který se však ukáže být samotným Velkým Zetem, schovávajícím se před svými bývalými fanoušky po jednom prohraném závodě. Ten mu ukáže, jak nejen, jak správně používat prkno, ale i jak žít v souladu se surferskou filozofií, jejíž jádro by se dalo stručně shrnout pod heslem: „Nic neřeš a užívej si jízdu na divokých vlnách.“

Jakoby Divoké vlny byly svébytnou odpovědí na bombastický animovaný velkofilm Happy Feet, kde all-singing/all-dancing tučňáci, seřazení do sevřených šiků masově demonstrují za čistší moře, vzduch a lepší svět. Aniž bych chtěla snižovat bohulibou ideu tohoto úspěšného snímku i angažovanost umění jako takovou, přesto na mě tato hollywoodská naivně ekologická agitka působila poněkud „přeangažovaně“. Tak trochu mi evokovala nechvalně známé snímky, jež plodila v Československu 50. let neblahá komunistická ideologie a v nichž se také ustavičně a za veselého zpěvu za něco masově agitovalo. Nabízí se zde otázka, do jaké míry tu hrála roli opravdová lidská sebereflexe a uvědomění si vlastních chyb, jichž se dopouštíme na přírodě a do jaké míry šlo o další vychytralý hollywoodský kalkul s momentálně populárním tématem. Aniž bych se zde odvažovala hodnotit stav současné politicko-společenské situace v USA, musím říci, že na mě za stávajícího stavu programová „vyklidněnost“ Divokých vln, navíc nápaditě stylizovaná jako dokumentární snímek, působila mnohem lepším dojmem než patetické vyzpěvování tisíců animovaných tučňáčích hrdel. A kde Happy Feet oslavují masovost a objevují estetiku hromadných útvarů (nelze nevzpomenout na Spartakiády) a půvab ušlechtilých ptačích siluet, tam Divoké vlny „podvratně“ kladou důraz na jednotlivce se všemi jeho nedostatky, včetně těch fyzických. Většina hrdinů jsou outsideři, ne proto, že neumí zpívat a okolí je tudíž nepřijímá, ale proto, že se na to všechno můžou prostě vybodnout. Samozřejmě, i tady je přítomen didaktický motiv o tom, že se tučňák, potažmo člověk, nesmí vzdávat, koneckonců diváky budou především děti, ale toto poučení je podáno tak nějak nenásilně a spíše ho lze číst mezi řádky, než by číhalo za každou druhou větou. Pokud mohu doporučit a vaše ratolesti přežijí titulky, nenechte si ujít výtečný hlasový výkon Jeffa Bridgese, který mluví resignovavšího Velkého Zet.

Tenhle pán má pověst jednoho z nejlepších a zároveň nejrozumnějších herců, které Amerika kdy zrodila a jeho výkon, kdy se svojí postavou doslova srůstá v jedno, to jen potvrzuje. Velký Zet má při vší své nedokonalosti a ošuntělosti v sobě nejen jakousi samozřejmou moudrost, ale i u animovaných postaviček zcela neobvyklou vnitřní pravdivost. Může se samozřejmě opřít o velmi inteligentní scénář, který je výjimečný hlavně v tom, že nehodlá z nikoho dělat hlupáky. Dospělé nenutí přihlížet jinak již téměř povinným infantilním „akčním“ scénám a dětem se nesnaží pod rouškou zábavy implantovat jakékoliv, byť sebeušlechtilejší ideologie. Divoké vlny jsou mezi současnou záplavou trojrozměrných animovaných filmů raritní právě svojí nenásilností. Lidově řečeno, netlačí na pilu. Což může leckdo vnímat jako plytkost a pohodlnost, v kontextu ostatní animované tvorby a doby však na ně lze pohlížet i jinak: jako na připomínku toho, že i pouhá existence a zdánlivá neangažovanost je projevem svobody, stejně jako že každé bytí potřebuje vedle období aktivity i období klidu. A že jen opravdu vyrovnaný a sebejistý tučňák/kuře/čáp/člověk si umí dovolit nedělat prostě NIC. A teprve pak, když se zbaví napětí a neklidu, vycházejícího z vlastních ambic a chtění, které jsou ovšem nekonečnému oceánu naprosto a dokonale šumafuk, pak teprve – možná – mu může přijít ta správná „divoká vlna“, na niž v údobí své „aktivity“ marně čekal.

Zdroj foto: www.falcon.cz