Předcházející díly najdete ZDE a ZDE, ZDE, ZDE, ZDE

Milé dámy!

Do redakce dorazil příběh pro rubriku ŽIVOT ŽEN jako stvořený. Po přečtení všech čtyř kapitol, které zde uvedeme na pokračování /ať se máte na co těšit/, mi určitě rády dáte za pravdu.

A co víc? Doufám, či spíše jsem o tom přesvědčená, že také Vy samy najdete ve svojí paměti vlastní, neméně zajímavé příběhy.

A že nejste všechny stejně literárně zdatné? To přece vůbec nevadí! Jsem tady také od toho, abych Vaše vzpomínky jazykově

Vaše Jarmila

A přišel ráj

Maria, jak se jmenovala, měla 55 let a byla taky pokojská. Byla hodně v pohodě, prostě úžasný človíček. Jak jsem později zjistila, tak také neměla zrovna jednoduchý život, a možná proto byla tak skvělá. Řekla mi jak to tu chodí, a protože měla zrovna volno, domluvily jsme se, že mi ukáže jídelnu a všechny ostatní potřebné věci. Mezitím už se k nám přimotal další človíček pracující v Blau, tentokrát Špatněl. Bydlel za rohem a začalo seznamování. Vzhledem k tomu, že má španělština byla již na pokročilejší úrovni, mohli jsme si docela bez problémů popovídat - Manolo byl takový typický španělský Mucho, který se samozřejmě předváděl, ale zároveň byl velmi galantní a milý. Jediná nepříjemná novinka byla, že tu nikde není internet a nejbližší je ve 4 kilometry vzdáleném městečku, no budu to muset nějak zvládnout.

Druhý den nastalo vyřizování Permisa a ostatních dokumentů potřebných pro můj pracovní start. Nějak se to celé zmotalo a najednou ze mne udělali servírku. No tak co, říkala jsem si, práce jako práce, a když jsem to zvládala v Čechách, tak proč ne tady. Začínala jsem už ten samý den ve čtyři odpoledne a čekalo mne překvapení v podobě několika Čechů a Slováků, a vůbec to hodně rychle uteklo. Všichni byli milí a v pohodě, ale ta pracovní doba byla hrozná. Po třech dnech už jsem měla odpracováno 42 hodin a v polovině směny se mi najednou udělalo zle a začala jsem zvracet, mé tělo opět vypovědělo službu. Nechtěla jsem skončit jako na jahodách, a tak jsem ráno zašla do kanceláře a požádala o přeřazení na pokojskou s tím, že tohle je fakt na mne náročné a nezvládnu to. Trvalo dvanáct hodin, než mi bylo řečeno, že je vše v pořádku a druhý den ráno nastupuji jako pokojská. To bylo dle mých představ, práce sice také náročná, ale pouze osmihodinová směna, po které následoval vytoužený odpočinek. Dny začaly hodně rychle utíkat.

Ježeček mi volal každý den, držel mě nad vodou ve chvílích, kdy se mi strašně stýskalo po malé, byl se mnou, když se mi něco povedlo a já ho díky telefonátům a smskám poznávala víc a víc a zamilovávala se do něj ještě víc než na počátku. Těšila jsem se na den, kdy přiletí, a počítala dny jak kluci na vojně. A najednou už to nebyly dny, zbývalo pouhých 38 hodin do našeho setkání. Zdálo se mi to až neuvěřitelné. Těšila jsem se na něj a zároveň se bála. Bála jsem se, jestli po tom týdnu tady nezmění své city, jestli i nadále bude chtít být se mnou. Bála jsem se první společné noci, prvního milování, které zákonitě muselo přijít a zároveň se moc těšila, až mě obejme a políbí. Byla jsem neskutečně zmatená.

Tak jsem se konečně dočkala, je 30. června a dnes přiletí ježečekJ. Celou noc jsem se převracela na posteli a po hodině se budila. Nemohla jsem pořádně spát, jelikož jsem se bála, že zaspím. Po snídani jsem vyrazila na bus směr Palma, a pak hurá na letiště. Po čekání, dlouhém čekání plném smíchaných emocí, touhy, nadšení, strachu, štěstí a očekávání, vyšel Vláďa a mně hrozně bušilo srdíčko. Objal mne a pak přišla ta pusa, na kterou jsem tak dlouho čekala. Nervozita byla pryč a já se jen tulila a vychutnávala si ten pocit štěstí.

Přestala jsem myslet na to, co bude až odletí, a rozhodla se užít si těch krásných osm dní, kdy budeme spolu, užít si je co nejvíc, protože ty jsou naše a nikdo už nám je nevezme.

Přesunuli jsme se do Porto Petra a jako první zastávku jsem zvolila návštěvu u Zuzky a spol. Všichni věděli, že přiletí, a já ho chtěla se všemi seznámit a ukázat jim človíčka, který pro mě tolik znamená. Tady se hned projevil jeho přirozený způsob komunikace, jelikož hned všem padl do oka a bylo to jako by zde byl již nějakou dobu s námi. I když asi ano, jelikož jsem o něm neustále mluvilaJ.

Zůstali jsme asi hodinku a poté se přesunuli ke mně do Kábulu, kde už moje spolubydlící, která již nebyla Arabka, ale Španělka, vyklidila taktně pole a nechala nám celý týden pokoj volně k dispozici. Bylo to od ní hrozně moc miléJ

Ukázala jsem mu, kde co je, a pak najednou samo přišlo to, z čeho jsem měla největší strach. Ale bylo to tak neskutečně krásné a spontánní, že nic hezčího jsem v životě nezažila. Poprvé ve svém životě jsem plakala štěstím.

Večer jsme se vydali na pizzu a zbytek strávili ve společnosti mých nových přátel na terase jejich apartmánu. První společný večer, stejně jako ty zbylé, neměl nejmenší chybičku, a já byla neskutečně šťastná. Ráno jsme posnídali na pláži, odpoledne jsem musela do práce, ale to nevadilo, protože pak zas byly krásné chvilky. Takto ubíhaly první společné dny plné krásných chvilek, střídajících se s těmi pracovními povinnostmi. Všichni se mi smáli, že zářím jak sluníčko, ale bylo to takové milé až roztomilé.

V hlavě jsem stále přemýšlela co dál, a jak to tady bez ježečka vydržím, a stále víc a víc se mi stýskalo po malé – v té mé svéhlavé makovičce pomalu dozrávala jedna hodně riskantní myšlenka.

Bláznivá a riskantní myšlenka, která se mi však zamlouvala víc a víc. Jeden večer jsme šli na večeři spolu s přáteli do italské restaurace a ten večer byl tak krásný, že jsem již byla skoro rozhodnutá. Nikdo neměl o mých plánech ani tušení, jen Marek, jeden z kamarádů, něco vycítil. Na závěr večeře jsem objednala úžasný dezert a právě v tuto chvíli jsem se na osmdesát procent rozhodla, že odletím s ježečkem v neděli domů.

A jak jsem se rozhodla, tak jsem také následující den udělala a oznámila to vedení. Vše bylo zařízeno a zbývala poslední party na rozloučenou. Ráno jsme odjížděli do Parmy, kde nám zbývalo prožít spolu nádherné 3 dny jako společnou dovolenou a pak domů, do Čech. Ježeček byl v pořádném šoku, jelikož tohle nečekal, ale jeho jediné gesto, které po mém oznámení udělal, mne přesvědčilo, že dělám dobře. Nehuboval, i když byl překvapen, jen roztáhl náruč a objal mne.

Party na rozloučenou byla úžasná, jelikož dorazili úplně všichni a to i přesto, že mnozí brzy ráno vstávali do práce a někteří šli rovnou z práce, a to ještě v uniformě a přes celé Porto Petro. Bylo to krásné, protože jsem zjistila, že zas někam patřím, že jsou lidé, kteří mě mají rádi, že přišli, aby se se mnou rozloučili. Už teď před odjezdem se mi po nich stýskalo. Po Marii, která pro mne byla rádcem a dobrou duší, po Míše a Markovi – úžasném páru, který se seznámil podobně jako my dva s Vláďou, po Stankovi, jenž měl strašně lásky v sobě a jen musí najít tu pravou osůbku, která si ji zaslouží, po Zuzce a Martinovi, dalších lidičkách, co se mnou prožívali těžké, ale i krásné chvíle, po Romanovi – vtipálkovi a děsném pohodáři, který si život užíval každý den, po Evce, která mi zpočátku přišla jako děsná Barbie a nakonec z ní byla super holčina, po Ester, která, ač neuměla jiný jazyk než maďarštinu a trochu němčinu, se snažila komunikovat a byla vážně skvělou kamarádkou, po Radkovi, jenž byl skvělý kliďas, po Peťovi, který mi pomáhal v den mých narozenin a spoustě a spoustě dalších…..

Všichni mi přirostli k srdíčku, ale táhlo mě to strašně moc domů. Domů k dcerce a začít ten nový krásný život po boku osůbky, která mi dávala tolik lásky až jsem se bála, že ji ani neunesu.

Domů, čekal mne nový začátek a já vím, že teď už ho zvládnu snadno, protože mám lidi, kteří ve mne věří a hlavně jsem zas začala věřit sama sobě.