S šibalským úsměvem se rozhlížím po třídě malých předškoláků, jako bych ani nevnímala jejich štěbetání a brebentění. Jsem si jistá, že za chvíli upoutám jejich pozornost bez jediného slova.

Pak se skloním nad černým futrálem a prsty jemně pohladím jeho zdrsnělý, lety vybledlý povrch.

„Cvak, cvak,“ zarachotí malé zámky a hlásky capartů se ztišují. Prsty jedné ruky zabrnkám na struny a druhou rukou si připravuji smyčec. Všechna očka se okamžitě otočí po zvuku a s napětím očekávají, jakou píseň housle vyloudí. Kdyby tak věděla, před kolika lety jsem je držela poprvé a jak slavnostní to byla pro mě chvíle …

Bylo nás jen málo vyvolených, kteří se mohli v padesátých letech v malé vísce pod Slunečnou těšit touto výsadou. Znamenalo to mít obrovské štěstí na zapáleného učitele školy, který obětuje svůj volný čas malým začínajícím muzikantům, chápavé rodiče, a mít také v sobě alespoň špetku hudebních předpokladů a schopností.

„Jsi bystrá, zpívat umíš, tak to s tebou zkusím,“ rozhodl táta, který vyrostl na slováckých písničkách a sám hrál ve vesnické kapele na klarinet. Za dva dny přivezl z blízkého města Bruntálu vytoužený nástroj. Radostí jsem nemohla ani mluvit. Zpočátku jsem se na něj bála sáhnout, jen jsem si jej s láskou prohlížela a hladila očima.

A pak jsem dvakrát týdně kráčela z posledního domku ve vesnici po klikaté dlouhé silnici opět do školy – „do hodiny houslí.“

Pilně jsem cvičila a pilně, s trochou pýchy, jsem zdolávala kilometry. V hřejivém sluníčku, v podzimních lijácích i v zimní chumelenici. Zkrátka za každého počasí. A to bývalo pořádně drsné, hlavně v zimě. Jeden takový mrazivý den se stal pro mě, a hlavně pro mé housličky, málem osudný.

Bylo to koncem února. Závěje u silnice mně sahaly až k hlavě, fičel studený severák a tvořil sněhové jazyky na vozovce. Zachumlaná až po nos jsem spěchala jako obvykle do hodiny houslí. Ale vítr obrovskou silou narážel do mého těla a ještě více do černého pouzdra, které divoce rozkymácel v mé zkřehlé ruce. Jeho tlak i mrazivost se stále zvyšovala, jako by za svůj výkon žádal trofej – můj milovaný nástroj.

Ani já jsem se však nechtěla vzdát. Jednou rukou jsem pevněji stiskla ucho futrálu a druhou jsem přitlačila k tělu modré papírové desky s notami. Přes navátý sníh jsem se s velkým úsilím drala vpřed. Vtom mně uklouzla noha. Upadla jsem a instinktivně chránila pouzdro houslí tím, že jsem jej nadzvedla oběma rukama. Složka s notami se tím pádem ocitla ve sněhu, nárazem vichru se rozevřela a listy s notami se rozlétly po silnici.

„Co teď?“ blesklo mně hlavou. “Jak bude bez not hrát,“ přemítala jsem, „a co řekne pak učitel Klásek?“

Ve své dětské osmileté naivitě, že je určitě dohoním a chytím, jsem položila housle na okraj cesty a rozběhla jsem se za vlajícím papírem. Větru se hra s notami očividně zalíbila. Než jsem k nim stačila přiskočit a zachytit je, odvál Ševčíkovy stupnice na louku. Vrhla jsem se do závěje a snažila se vyhrát nad vichrem. Ale ten se jen bavil. Honil mě sněhovou plání až k potoku. Tam jsem mu konečně pár listů ukořistila, ale pak jsem boj s ním začala vzdávat. Najednou jsem uslyšela blížící se zvuk motoru. Po silnici se „k mým housličkám“ řítilo nákladní auto (tenkrát jich jezdilo pomálu, méně než koňských povozů).

„Snad si houslí nevšimne,“ drmolila jsem u zamrzlé Bystřičky a snažila jsem se co nejrychleji dostat zpět k silnici. Ale nešlo to. Bořila jsem se čím dál více, vlastně jsem byla stále skoro na místě.

Najednou jsem ztuhla! Auto zastavilo, řidič vyskočil – a ta hrůza, něco nesl do auta. Začala jsem mávat a křičet, ale hučení severáku mě přehlušovalo. Vytryskly mně slzy, roztřásla jsem se neblahou předtuchou a zesláblá jsem se drala vpřed bílou pustinou. Moje housličky byly nenávratně pryč …

Do školy jsem dorazila úplně vyčerpaná, ubrečená, s pomačkanými papíry, které se jen málo podobaly etudám a stupnicím.

„Tak, a mám po hraní,“ bušilo mně v hlavě celou cestu domů. Rodiče určitě nebudou mít peníze na nové housle!“

Ale otec, i když se „na oko“ zlobil, prohlásil: „Pokusím se ti sehnat nějaké starší, ale musíš být opatrnější.“

Slib dodržel, avšak já jsem stále vzpomínala na ty první, ztracené. Všechno na nich bylo hezčí – tvar, zvuk strun i žíně na smyčci se tolik netrhaly. Stále jsem myslela na to, kde moje housličky jsou, kdo na ně asi teď hraje, jestli se o ně dobře stará, nebo leží někde zapomenuté v koutě.

„Zdenko, mám pro tebe překvapení,“ volal jednou otec vesele od branky, „honem se pojď podívat!“ Venku už tenkrát hřálo slunce, kolem se zelenala tráva a u Bystřičky kvetly pomněnky. Vyběhla jsem na schody a zírám na tátu – v ruce nesl moje ztracené housle.

„Představ si, že ten řidič je odvezl do Lomnice policajtům a tvrdil, že je našel na silnici.“

Ještě teď cítím vlnu radosti a štěstí, která rázem polila mé tělo …

Najednou jsem měla místo jednoho nástroje dva. Samozřejmě jsem používala nejvíc své první, zamilované housle. A ty druhé jsem si pojmenovala jako Rezervní … Dostaly svou příležitost, jen když na těch „mých“ praskla struna a zastupovaly jen do té doby, než jsem si obstarala novou a ty „moje“ byly opět v pořádku. Náhradní housle byly menší kvality, a tak už dávno zmizely někde ve víru života.

„Tak housličky, ještě pár let a jdete se mnou do důchodu,“ přemítám už zase v reálné přítomnosti. Utáhnu smyčec, dám nástroj pod bradu. Netrpělivým hlavičkám jen špitnu: „Kdo pozná moji hudební hádanku? Kterou písničku zahrají moje housličky?“

Za chvíli se „maloši“ rozprchnou po třídě ke svým hračkám. Já polaskám housličky pohledem, prst, a uzamknu své dětství. Ale ne na dlouho, jen na pár dní. Potom zase rozzáří očka, tak jako mnoha předešlým generacím předškoláků a mně dají zažít ten krásný pocit dětské lásky, vděčnosti a smysluplného naplnění života.

Za to máte, mé housličky, velké poděkování!