Dnešní sobotní výlet jsme nasměrovali s manželem do vzdálenějšího města, abychom dokoupili některé potřebné věci k letošní letní dovolené.

„Konečně máme všechno,“ říkám si v duchu a pozorně sleduji, jak manžel ukládá nadité tašky do kufru auta. Plavky, několik triček a dvě nové halenky a letní vesta jsou zaklapnuty do bezpečného prostoru a já už se chystám otevřít dveře spolujezdce.

„Prosím tě, počkej chvíli u auta, ať nemusím zamykat,“ zaslechnu najednou prosbu své drahé polovičky.

„Skočím si jen do drogerie. Potřebuji něco na holení.“

Zůstanu stát s trochou nevole na parkovišti a rozhlížím se po okolí, jak bych si zkrátila chvíli čekání. Už jsem se viděla doma u kafíčka a teď zase takové zdržení …

Moji pozornost upoutají hemžící se lidé na tržnici, která je za parkovištěm. A je to opravdu jen malý kousek od našeho auta. Ten lidský mumraj mě přitahuje jako magnet. Proplétám se mezi kupujícími a celkem bez zájmu /abych si zkrátila čas/ přecházím od jednoho zboží ke druhému.

„Přísady salátů, zelí a kapusty mě nenadchnou. Všechny ty rostlinky mám doma předpěstované ve skleníku. Muškáty na balkony, petúnky do okrasných truhlíků mám také připravené. Dokonce ï fuchsie přečkala zimu a začíná krásně rašit,“ přemítám, když už se chystám k poslední řadě prodejních stánků.

Najednou spatřím květinku, kterou jsem už tak dlouho neviděla, a na kterou už jsem léty zapomněla. Mezi tmavě zelenými listy se na stonku krčí jedno malé srdíčko – s jemnými zahnutými bílými křidélky po stranách a tenkou bílou čnělkou, visící dolů, uprostřed květu.

Zastavím krok a očima hledám cenovku. Nápis „Srdcovka 35 Kč“ mě láká, abych si dnešní den zpříjemnila malou radostí.

„Musím ji mít,“ mumlám si, „vždyť hrála v mém životě docela velkou roli. A už jsem ve věku, kdy člověk začíná vzpomínat na bezstarostné krásno dětství a šťastné chvíle mládí.“

Otvírám peněženku, beru zabalené potěšení v novinovém papíře a jako zpovzdálí slyším slova prodavače: „Až ji budete sázet, nezapomeňte sundat obal z umělé hmoty! Pořádně zalít a ještě letos vám pokvete.“

Kývnu hlavou a rychle se blížím k autu. Tam mě vítá známá tvář v nových slunečních brýlích.

„Jak se ti líbí,“ ptá se manžel. Ty budu mít jen do auta. Měly by odrážet všechny sluneční paprsky od kapoty.“

„Jo, sluší ti,“ odpovídám pohotově.

„Já jsem si také něco dopřála. Mám další kvítko do zahrádky.“ Usmívám se a spokojeně a opatrně uvolňuji potištěný papír kolem listů.

„Ty srdíčka,“ diví se manžel, ale pak už mlčí. Oba víme proč. Chápeme se.

Po těch mnoha letech manželství se dokážeme i lehce vcítit do myšlenek toho druhého. A proto, když frčíme k domovu, příliš nemluvíme.

On ví, že se vnořuji do svých vzpomínek. Do vzpomínek dětství, ale i počátku našeho společného života ……

A já už se vidím, jak běhám v sandálech po rozkvetlé louce v malé vesničce pod Slunečnou. Prohlížím, kolik letos vykvetlo kopretin, košilek, kohoutků, pomněnek a pryskyřníků.

„Bude přece Boží Tělo a košíček musím mít plný!“

„Vykvetou také zvonečky?“ ptám se sebe sama a hledám v prohřáté trávě jejich poupata.

Pak ještě kontroluji v zahrádce pivoňky, kosatce, hřebíčky. A hlavně běžím k srdíčkům. Ty mám nejraději. Jejich jemná, růžová barva princezen ve mně naladí dívčí snění a touhy. Výhon, obsypaný květy, slibuje něco krásného, zatím nepoznaného. I v dětském srdíčku cítím, že je to láska.

Každé další dětské jaro jsem na louce i v zahrádce tichým hláskem promlouvala s květy: „Krásně jste minulý rok o Božím Těle zdobily cestičky ke kapličkám. A i když jste potom zvadly a bylo mně vás líto, zase jste letos vyrostly – a je vás plno, plničko.“

Pak zaslechnu smutný hlas strýce Jendy: „Letos se , Hanko, nikam nechystej! Boží tělo nebude.“

„Jak to, strýčku, je pan farář nemocný? Ale včera jsme měli hodinu náboženství a nic mu nebylo,“ dodávám překotně, aniž vyčkám na odpověď. Strýc je kostelníkem od té doby, co jsme se celá rodina přestěhovali z Jižní Moravy do drsného prostředí pohraničí. Měl by znát odpověď. Ale teď jen mávne rukou, zapálí si cigaretu a jde chystat krmení pro dobytek. Podívám se tázavě na tetu Fandu.

„Je to tak Hanko, pak farář musel odjet pryč,“ vysouká ze sebe rozpačitě teta, která vždycky tak pěkně vyzdobila kostelíček květinami ze své zahrádky. Chci se ptát – proč? Vůbec se mi nelíbí, že se letos nenastrojím do bílých šatů s volánky, nebudu mít košíček plný květin a nebudu jimi krášlit cestičky k několika kapličkám ve vesnici.

A jak bylo pěkné, když pan farář v nazlátlém rouchu kráčel důstojně pod baldachýnem a můj strýc zvučným hlasem prozpěvoval slova, která jsme s celým zástupem věřících pak opakovali. Také jsem vždycky obdivovala, jak „umí komíhat tou nádobou“, z níž se linula ta nezaměnitelná vůně kadidla.

„O to všechno mám teď přijít? I o zpívání s babičkou, která při průvodu kráčela vždy po mém boku?“ chce se mi najednou vykřičet svou nevoli a zklamání.

Raději ale mlčím a začnu si listovat ve slabikáři. Moje uši však zůstávají nastražené zachytit každé slovo, každý zvuk.

Za chvíli teta s babičkou, maminkou a strýcem zasedají k poradě. Slyším, jak tlumeně vypráví, že pana faráře zatkli policajti a půjde asi do vězení. V duchu si říkám: „Ale proč, copak kradl? To není přece možné, vždyť nás učil že se máme řídit přikázáním – nepokradeš!“

Usilovně přemýšlím, ale žádný jiný hřích, z kterého by mohli pana faráře obvinit, mě nenapadá.

„Po vesnici se šušká,“ špitá teta Fanda,“ že kázal proti zábavám a tancovačkám, které pořádají místní ženy. Prý se mají raději více starat o svou rodinu a hlavně o děti.“

„Hned se také našel „nějaký dobrák“ a udal ho policajtům“, vyhrkl už polohlasně strýc. „Jendo, co teď budeme dělat?“ zaslechnu ustaranou babičku, která si neděli bez kostelní pobožnosti nedovede představit. Celý život chodila pěšky z Trapli až na Velehrad a teď, na konci života, má být bez požehnání?

Tíživé mlčení přeruší rázný hlas jediného muže, debatujícího hloučku u kuchyňského stolu: „Zajedu do Lomnice a poprosím tamního faráře, aby jezdil na Bohoslužby i k nám. Snad se mně podaří jej přemluvit. To víte, do takové udavačské vesnice se nikomu moc nechce.“

„Ale s Božím Tělem se letos rozlučte, to už nestihneme zajistit,“ pronesl nakonec a už se ztrácel někde v temnu chodby.

Celá jsem tenkrát ztuhla, v těle mě něco píchlo a zabolelo. Tupě jsem zírala do rozevřeného slabikáře na písmena, která bobtnala pod přívalem mých slz.

Ten rok zůstaly k mé lítosti všechny květiny na zahrádce i na louce nedotčeny.

Přešla léta, do kostelíku jezdil nový pan farář, ale květinový průvod se už nekonal. Ani nevím, kdo a proč jej zakázal.

Brzy jsme s rodiči začali žít ve větším městě, se zahrádkou bez pivoněk a srdíček. Jen babička s tetou a strýcem zůstali věrni vesničce v zapadlém pohraničním kraji …

Náhle auto prudce přibrzdí před kolonou u křižovatky. Prudkým trhnutím těla rychle vyklouznu z dětských let do přítomnosti. Mlčky sleduji, jak se rušný provoz na vozovce dostává pozvolna do klidnějších dimenzí. Náhle přeruším „bobříka mlčení“ hlasem, který se nezadržitelně dere ven až z největší hloubky mého těla.

„Vzpomínáš, jak jsi mně ta srdíčka přinesl do porodnice, když se nám narodila dcera?“

„Však to byla krásná kytice,“ pohotově odpovídá manžel, jako by čekal na mou otázku. „Vždyť ji vázala tvoje milovaná teta Fanda a tvrdila mně tenkrát, že je máš ráda.“

„K žlutým tulipánům s bílými narciskami se srdcovka opravdu hodila,“ přemítám v duchu a představuji si, jak mi ji můj miláček s velkou radostí a pýchou předával ve dveřích porodnice. Ale já jsem byla v tu chvíli zklamaná …

„Mám ji zanést na pokoj, kde se na každém nočním stolku pyšně pnuly růže a karafiáty, draze zaplacené v obchodech? Vždyť bude jako Popelka mezi naparáděnými princeznami. A jak na mě bude pohlížet všech 15 přítomných rodiček?“

S hlavou, plnou tíživých myšlenek, jsem váhavě kráčela nemocniční chodbou. Zadívala jsem se na křehká srdíčka … Na růžových lupínkách se usmívala rozvážná tvář tety Fandy. Zahradnickými nůžkami stříhala květy a podávala mně svázanou kytici: „To máš za miminko, za dětství, prožité s námi a pro další spokojený život.“

Bylo rozhodnuto. Hrdě jsem tenkrát vstoupila do pokoje, napustila čerstvou vodu do vázy a naaranžovala do ní svou kytici – skromnou, ale bohatou srdcem, láskou a nevšedností.

A teď věřím, že darovaná srdcovka od mé drahé tety Františky, byla pro můj další život dobrým znamením.