Mám kamarádku. Skoro by se dalo říci „virtuální“, protože jak se na dnešní dobu sluší nechodíme si povídat do kavárny, ale povídáme si večer na „chatu“ (a už i moje maminka ve svých pětapadesáti letech ví, že opravdu nejezdím každý večer nikam na chatu, ale sedím u počítače…).

Tahle kamarádka si dala nelehký úkol – udělat ze mě ženu! Ne že bych snad v rodném čísle neměla k měsíci narození připočtenu padesátku, ale ve svých skorotřiceti mám prý nejvyšší čas osvojit si základní zásady péče o pleť, zorientovat se v módních trendech a naučit se malé ženské lsti a pasti na muže. Nechápu, proč bych měla těmito pro mě abstraktními a nesmysluplnými činnostmi plýtvat časem, ale protože moje kamarádka se nehodlala vzdát a znepříjmňovala mi každodenní večerní hovory dotěrnými otázkami rozhodla jsem se jí udělat radost.

Já, žena z města, ona žena ze samoty u lesa (jak paradoxní), jsme se pustily do společného díla. A pokud chcete podobnou transformací změny osobnosti projít také připravte se na to, že se vám pěkně provětrá peněženka (nebo bankovní konto)...

Odnepaměti nenosím sukýnky a šatičky všeho druhu, vždycky jsem byla kalhotový typ. Na mojí kamarádku však tato výmluva nezabrala. Sukně, údajně správného střihu, patří k ženě bez výjimek. Já si v sukni připadám jaksi „nesvá“, kalhoty jsou kalhoty, ale co bych pro kýžený ženský pocit neudělala. Prohrabošila jsem šatník a vylovila ze zadních partií skříní dle mého názoru ucházející sukni. Myslela jsem si, že mám vyhráno. Jenže pod sukni to chce punčošky. Jak jsem byla upozorněna svou kamarádkou pro správný ženský pocit se nehodí punčochy, které po natažení končí pod bradou. Jedině „samodržky“ – zněl pokyn z monitoru. Marné byly mé námitky, že mám se samodržkami podivný pocit průvanu v místech, která jindy bývají pohodlně skryta v nohavicích…

Sukní a punčoškami ale téma ženského odívání zdaleka nekončí. Nejdůležitější totiž nejsou ty části ženského outfitu, které jsou všem na očích, ale ty, které zůstávají oku běžného pozorovatele skryty. Zapomeňte na své oblíbené, léty seprané kalhotky s povolenou gumkou v pase a zubem času vybledlými srdíčky – tato středoškolská nostalgie se ke správné ženě nehodí. V obchodě s luxusním spodním prádlem moje jediná platební karta ze sebe vydala co mohla...

Zdaleka jsem však neměla vyhráno. Čekal mě přesvědčovací maratón na téma péče o pleť, vlasy, nehty... Tedy ona se kamarádka domnívala, že to bude sprint, maximálně „čtvrtka“, ale se mnou to fakt není jednoduché. Mé přesvědčovací schopnosti o nutnosti investovat peníze do rozumných věcí nezabíraly a tak jsem vytáhla zbraně nejvyššího kalibru – argument, že moji malí mužové potřebují každý čtvery páry bot zabral a povinný nákup v drogerii se zredukoval „jen“ na tonikum, pleťovou vodu, pleťový krém, masku, tělový krém, řasenku, oční stínny, pudr a make-up. Najdou-li se mezi vámi takové, co po přečtení předchozích slov utíkaly do knihovny pro výkladový slovník uleví se mi, že nás postižených je víc. Nícméně zvažuji oslovit vydavtele odborné literatury s nápadem na obohacení pultů knihkupectví podobným titulem...

Největším úspěchem mé kamarádky je však skutečnost, že mě dokázala přinutit konzumovat jakési pilule krásy. Vážně! Celá krabička čítající čtyřicet kusů skončila v mých útrobách v pravidelných jednodenních intervalech. A to mám problém vydržet pravidelně polykat třebas jen týdenní antibiotika. Gratuluji, sobě i jí!

Blížíme se k poslední, nejnáročnější fázi transformačního procesu. Naučit se používat ženské zbraně – jinak řečeno nejsem nevychovaná osoba vrátivší se právě z desetiletého pobytu mezi domorodci neznámeho afrického kmene, ale jde prý o to přesvědčit o svých půvabech každého muže, i když bych byla největší šereda mezi všemi. Musím zapomenout na všechno co se mi zdá velké či malé, nepevné, sulcovité, staré, nedostačující... Snažím se bránit, že preferuji přirozený půvab a krásu, ne umělou namyšlenost a nafoukanost. Že nepotřebuji být „in“ a korzovat po obchodních centrech s dokonalým make-upem (safryš, jak se tohleto slovo skloňuje?) a posledními módními trendy od hlavy až k patě. Přirozená krása zevnitř, nehraná, nefalšovaná, neutopená pod tunou líčidel, žádná maska... Konečně shoda, kamarádka přitakává, ale ne na dlouho.

Nadešel den „D“ (už to nešlo odkládat, večerní nátlak z monitoru počítače se stupňoval) a já vystrojená a nalíčená dle teoreticky získaných pravidel „správné ženy“ vyrazila do práce. Necítila jsem se, očekávaný ženský pocit nepřicházel, připadala jsem si jako by mě omylem vrhli v kostýmu na jeviště do rozběhnuté divadelní hry. Hlavou se mi honily myšlenky o mých nemožně dlouhých nohou, které v lodičkách vypadají jako kanoe, k tomu ta výška, postava, na které sukně vypadá jako strašák do zelí. Přídáme-li k těmto úvahám skutečnost, že mě trápil již jednou zmiňovaný průvan a s make-upem na tvářích jsem si připadala jako po prvních pokusech nakrmit své děti jemnou kašičkou... Večer jsem své „úžasné ženské pocity“ svěřila monitoru počítače, ten snese všechno! Kamrádka několik dní mlčela, nebyla „on“ a já z toho byla „off“. A pak to jednoho dne přišlo, na začátku každodenní procházky kolem řeky do práce jsem byla „stará já“, na konci žena s velkým Ž. Obdivné pohledy mužů, dokonce od kolegy v práci, uznalé pohledy žen... Věřit sama sobě, mít se ráda a občas si udělat radost, tak málo stačilo k tomu, aby ze mě byla žena. Jindřiško díky!

(Včera jsem si dovezla z Prahy úžasnou soupravu „pod“ a k ní pěkně ladící „samodržky“. Jsem to vůbec ještě já? :-))