Jsou spisovatelky, které píší o životních osudech žen s lehkostí a přitom dokáží čtenáře zaujmout svým dějem již od první stránky. K takovým knihám patří i titul románu Ráno nepláču z pera oblíbené spisovatelky Kataríny Geillerové, vyšlo v nakladatelství MOTTO.

Martina je ilustrátorkou dětských knížek. Podle rodiny by se měla provdat za svého dlouholetého přítele Fera. Ale jen on sama je přesvědčena, že tento vztah nemá budoucnost a tak chce vše ukončit. Než se tak ale stane, vše změní autonehoda jejího přítele, kterého z povinnosti a ze slušnosti navštěvuje pravidelně v nemocnici. Mezi návštěvami ale vzniká vřelý vztah mezi ní a jejím budoucím švagrem, který naléhá, aby Martina jejich vztah zveřejnila a ukončila tak vztah s Ferem. Nakonec se rozhoduje mezi láskou a rozumem a provdá se za Fera. Narodí se jí dcera a myslí si že, žije spokojený život po boku manžela v Bratislavě, ale jen do té chvíle, kdy ji manžel spolu s její kamarádkou nechává bez sebemenších prostředků a emigruje do zahraničí. Zničená, zklamaná a bez peněz jde o pomoc požádat Ferovu matku. Tou je za všechno obviněna a odchází bez pomoci, psychicky zdeptaná. Musí prodat byt a přestěhovat se na sídliště, začíná ilustrovat dětské knížky, aby měla s dcerou z čeho žít.

Když dostane pozvání na svatbu do jejího rodného města, je rozhodnuta, že ho odmítne, ale na nátlak dcery změní názor. V myšlenkách se ji vrací všechny křivdy, které prožila v mládí a strach z toho, jak bude přijata po několikaleté odmlce nejen otcem, ale i rodinou a spolužáky. Když ji nevěsta představuje svého nastávající muže, poznává v něm člověka s tajnou minulostí a jen ze sebe dostane slova „Toho si nikdy nesmíš vzít!“. Předsvatební radost vystřídají slzy a obviňování, ale jen nevěsta je seznámena s pravou příčinou a ruší svatbu.

Martina netuší, že se o pár dní později setká se svou celoživotní láskou a najde tak mnoho odpovědí na otázky, které nikdy nebyly zodpovězeny. Nalezne i cestu k otci a tím se dostává k příčině tragedie, která celou rodinu poznamenala a rozdělila. Během dovolené u otce prožívá znovuzrození lásky, ale také procitá ze vzpomínek a vrací se zpět do Bratislavy, kde na ni čeká skutečný život.

O autorovi:

Katarína Gillerová se narodila v Kremnici a vyrostla v Žiaru nad Hronom. Vystudovala střední ekonomickou školu. Už tehdy psala básničky, povídky a publikovala v časopisech i rozhlasu. Vystudovala VŠ, je vdaná, má jednoho syna , pracuje jako ekonomka a žije v Bratislavě. V roce 2001 vydala knížku pro děti Moje kamarádka knížka, roku 2002 humoristickou knihu Úžasssná dovolená a v roce 2004 pak vyšel velmi úspěšný román Láska si nevybírá, v následujícím roce další s názvem Dotkni se mě, lásko a nedávno třetí Rano neplačem.

Autorka, která je označována za slovenskou Danielle Steelovou, o své literární tvorbě říká: „Píšu, když mám všechno hotové, po večerech a víkendech. Je to takový můj odpočinek od účetních čísel a neustálých změn daňových zákonů.“

Ukázka z knihy:

Nechápavě jsem se na něj podívala. Bože, nespal se mnou náhodou jenom proto, aby se to dozvěděl? Cítila jsem, jak mě opouštění síly, a zdálo se mi, že každým okamžikem omdlím.

„Ne, aspoň ne finanční, pokud vím,“ zašeptala jsem, „Jen co se týká žen. Já bych s ním ale do žádného spolku nešla.“ Zdálo se mi, že se mu ulevilo. Ale možná že ne, jeho tvář zůstala bez výrazu.

„Pověz mi Viktore,“ oslovila jsem ho tiše, když váhal s odchodem, „miloval jsi mě vůbec někdy, ale upřímně, miloval jsi mě?“

Rázem byl u mě. Sotva jsem dokončila svou otázku, ocitla jsem se v jeho náručí.

„Jak se můžeš ptát, jestli tě miluju? Neumíš si představit, co pro mě znamenáš!“ vyrazil ze sebe. Zoufale mě objímal, až to bolelo, „Toužím po tobě od chvíle, kdy jsem tě poznal. Ne proto, že ses mi moc líbila, ne proto, že jsem tě chtěl přebrat Fedorovi. Chtěl jsem tvoje srdce, tvou něhu, péči, všechno to, co jsem viděl u tebe a v tvé rodině. Vždycky jsem snil o někom, jako jsi ty, o tom, jak si založím vlastní rodinu. Matka na mě nikdy neměla čas, vyrůstal jsem bez otce, a ona se měla co ohánět, aby nás uživila. Byla věčně pryč a já věčně sám. A pak jsem přišel k vám a viděl, s jakou trpělivostí se všichni staráte o nemocnou babičku, jak milujete Jakuba, i s jeho záchvaty. A ty, ty jsi byla uprostřed toho všeho se srdcem plným lásky k tomu malému chlapci, s něhou, kterou jsi mu stále projevovala. Po tom jsem toužil i já, tehdy jsem uvěřil, že s tebou budu šťastný. Chtěl jsem tě právě takovou, jakou tě vychovala tvoje rodina. Miloval jsem tě a chtěl jsem, abys mě milovala jako Jakuba, se všemi mými chybami, bezvýhradně.“

Sklonil se ke mně a vtiskl mi na rty zoufalý polibek. Něžně mi přejel rukou po tváři, prstem setřel slzy stékající po ní.

Potom se otočil a rychle vyšel ven. Slunce mi svítilo do očí, oslepovalo mě a já viděla jen slzami rozmazanou postavu, jak se mi ztrácí v dálce.