V médiích stále ozývá křik některých poslanců, že stát je zadlužený, na nic nejsou peníze a žijeme na úkor příštích generací.

Jako hlavní viník z jejich křiku vycházejí sociální výdaje, čímž falešně hrají na strunu mladé generaci i všem pracujícím, kteří odvádí do státní kasy nemalé částky nejen na daních, ale i na sociálním a zdravotním pojištění.

Slovo nezaměstnaný pak vyvolává v této atmosféře obraz nemakačenka a příživníka, který jen natahuje lačnou ruku ke státní pokladně, aby žil z práce jiných.

Přestože takový lidé bezesporu existují, nelze všechny nezaměstnané psát tučným písmen na černou tabuli příživníků.

Z křiku poslanců se totiž jen velmi zřídka ozývá fakt diskriminace na trhu práce, který znemožňuje některým lidem sehnat práci.

A nejedná se jen o ženy s dětmi ale i o věkovou diskriminaci, a to směrem dolů i nahoru.

Lidé nad 40 let a nejvíce na 50 let jen těžko seženou zaměstnání, jsou už neperspektivní. Narození v roce 1967 a níže, znamená na pracovním trhu handicap. A zcela se ignoruje i skutečnost, jak ponižující je pro lidi nad 40 let, kteří chtějí pracovat, stát frontu na úřadech práce. Cítí se méněcenní a nepotřební. Často pro tyhle ročníky, kteří už mají dospělé či odrostlé děti, se práce stává jedním z hlavních smyslů života.

Na druhé straně jsou nežádoucí i mladí absolventi středních škol bez praxe. Jistě mohou vzít i nějaké zaměstnání, které neodpovídá jejich úrovni vzdělání, jenomže kde potom mají získat praxi?

Pravda o prázdninách mají možnost najít si brigádu ve svém oboru. Jenomže zde se situace opakuje, sehnat si brigádu je stejně těžké, jako sehnat zaměstnání bez praxe.

A co tedy má pak motivovat děti, aby studovaly, když stejně potom nemohou sehnat práci v oboru ?

Na černé listině samozřejmě nechybí ženy. Jejich diskriminace při přijímacím řízením stále vesele kvete, i přesto, že zákon zakazuje, ptát se ženy: „Máte děti?“ A nejenom matky jsou nežádoucí pracovní síla, ale i mladé dívky, které představují pro zaměstnavatele riziko jako budoucí matky.

Vina diskriminace však neleží na bedrech zaměstnavatelů, ti jen zcela logicky brání své zájmy. Vina je v systému potažmo v politicích, kteří danou situaci systémově neřeší. Pohodlnější je házet všechny nezaměstnané do černého pytle nemakačenků.

Podle přísloví, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, se používají sociální výdaje a potažmo sociálně potřební: nezaměstnaní, důchodci i mladé rodiny s dětmi jako obětní beránek, na nějž lze svádět veškerá zadlužení státní kasy.

A tak zatímco o nich zní stále silnější politický křik, o miliardových výdajích za vytunelované banky, prohrané arbitráže, nevýhodné státní zakázky atd. se křik z úst poslanců ozývá pouze v případě politických bojů, kdy jedna strana vyčítá druhé, která vláda více probendila. Co miliard stála naše zdravotnictví už jenom kauza Diag Human. A nikdo ze zasvěcených nenese žádnou odpovědnost a daňoví poplatníci cálují jak mourovatí za jeden neuvážený výrok jednoho bývalého ministra zdravotnictví.

A co senát luxusní odpočívadlo pro odložené poslance?

O něm se také neozývá politický křik, co nás stojí peněz.

A zatímco škrty v sociálních výdajích za velikého křiku přibývají, s nimi potichu stoupají i platy poslanců.

A zatímco poslanci zvesela rozhazují a milióny a statisíce při tzv. porcování prasete, aby si vylepšili své image ve svých volebních obvodech, nová zdravotní reforma zavádí poplatky za recept, návštěvu lékaře apod.

A zatímco páni poslanci potichu rozhazují, lidu se předhodí k pranýřování obětní beránek. Koza zůstala celá a vlk se nažral.

A tak mě napadá neměli by začít škrtat i daňoví poplatníci, kteří platí pány poslance ze svých daní? Vždyť jsou vlastně jejich zaměstnavatelé.

Tak proč by nemohli určovat výši jejich platů, či se svobodně rozhodnout, zda si chtějí vydržovat senátory?