Rozumím, holčičko, to víš, že rozumím. Ženská ženské? I beze slov a poslepu!

Sedm let jsem ji pak neviděla. Jenom jsem se od svých známých doslechla, že se vdala, porodila krásné dítě, chlapečka, a je nevýslovně šťastná. Z hloubi duše jsem jí to přála.

Když pak jednoho večera nečekaně zazvonil na mém pracovním stole telefon a moje dávná známá mě požádala o pár minut mého vzácného času, byla jsem si jistá, že krátce předtím, než zvedla sluchátko, hodně plakala.

Jsem tak ráda, že jste mě neodmítla. Jsem v koncích. Břetislav, můj nynější manžel, je velmi vzácný člověk. K mým synům přilnul jako by se znali odjakživa. Co už může být pro matku v mojí situaci důležitějšího, že? Když se narodil Kubík, naše štěstí dosáhlo vrcholu. Život mě obdaroval vším, co mi v prvním manželství upíral. Obklopená láskou ze všech stran jsem si připadala jako v romantickém filmu. Opečovávaná a hýčkaná. Moje nejmilejší kamarádky po setkání s mým novým mužem, tak pozorným a plným něžností, podrobovaly pečlivým analýzám všechny svoje dosavadní vztahy a zvolna začínaly nabývat ztracenou víru, že jedině chlap je člověk, se kterým stojí za to žít, a manželství nejlepší vynález všech dob.

Jestliže byl můj první muž laděný spíše živočišně, byl Břetislav jeho pravý opak. Jestli se však styděl dát mi v přítomnosti třetí osoby třeba jen pusu na ucho, Břetislav nevynechal jedinou příležitost k okázalému předvádění, jak moc mě miluje. Nikoho na světě bych bývala nepřesvědčila, že jeho něžné dotyky nikdy nevyústí v noční maratón těch nejúžasnějších erotických představ. Milovala jsem svého muže a intimní sblížení pro mě bylo naprosto přirozeným vyjádřením této lásky. Kubíkovu početí však podle mě žehnaly všechny hvězdy, co jich na nebi svítí, jinak by se snad ani nenarodil. Za bílého dne nejšťastnější z žen, pod přikrývkou noci osamělá a ubrečená, cítila jsem, jak z mého těla i duše pomalu, zato naprosto cíleně, odchází život. A v mojí těsné blízkosti dva urostlí dospívající synové a překrásné batole, které mě prozatím potřebovalo ze všech nejvíc. Pud sebezáchovy to způsobil, že jsem začala usilovně prosit Boha o trochu síly k přežití. V mém životě tak pozvolna počalo ubývat pláče, lítosti a vzteku a přibývat zaprášených vzpomínek:

Kristián.

Do postele jsem se po dlouhé době znovu začínala těšit. Ne, ne tak, jak si teď myslíte. Těšila jsem se do ní jako do kina. A byly to krásné filmy – dávno známé i podle nových scénářů. Užívala jsem si jich tak plně, že to vážně nemohlo vyústit v nic jiného, než v silnou touhu fyzicky naplnit jejich obsah. Vnitřní boj, s nímž jsem se pak musela potýkat, byl zpočátku dlouho vyrovnaný: Střídavě jsem podléhala i vítězila. Dostatečně posílená jsem se v těch vítězných chvílích několikrát pokoušela nebezpečnou krizi, jíž naše mladé manželství procházelo, řešit s Břetislavem. Nedokázal a nechtěl mi věnovat dostatečnou pozornost. Moje slova a nářky zcela jistě slyšel, ale nikdy nezasáhly jeho srdce. S lítostí jsem se začala vyhýbat jeho důvěrným dotykům a projevům blízkosti. Vždyť jsem si s ním připadala jako na divadelních prknech: Jen se všichni dívejte, jak dokážu tento romantický kousek prvního milovníka dokonale sehrát!

Ve chvíli, kdy si konečně uvědomil, že ztrácí dosavadního spolehlivého protihráče, přešel do útoku. Idyla krásného a spokojeného manželství byla pojednou tatam a nejmilejší kamarádky se zklamaně vracely ke svým původním modelům vnímání manželského života. Nic už mě nemohlo zastavit před rozhodnutím, že najdu Kristiána.

Všechna jeho telefonní čísla jsem však zničila v době po našem rozchodu, když jsem se nemohla zbavit nutkavé potřeby zavolat ho zpátky. Nevěděla jsem, kde začít. Myšlenky mi vířily hlavou jako na podzim vrtule z javora a chuť znovu se smět dotýkat jeho nahé kůže byla den ode dne silnější. Dnes už nevím, co pro mě tenkrát bylo těžší přežít: Nedávné pozvolné umírání či tuto znovunalezenou touhu po životě?

Přesto pro mě telefon do jeho vlastního bytu zůstával tabu. Když už jsem pomalu ztrácela naději, že ho ještě někdy potkám, přišel mi dopis od kamarádky z Ostravy s logem České televize. Úplně jsem zapomněla – Patricie tam přece působí jako dramaturg! Při svém pracovním vytížení se však dostane k pár řádkům sotva dvakrát do roka. To pak popadne první lejstro, které jí přijde pod ruku a narychlo naškrábe další fragment svého pestrého curiculum vitae. Považovala jsem to za dar shůry, znamení osudu, poslední a jedinou příležitost. Nebyla to náhoda. Patka mi obě čísla sehnala – mobilní i do kanceláře. Celý týden jsem obcházela telefon se zcvrklým žaludkem a zatajeným dechem.

Tolik let! Vzpomene si ještě? Co mi řekne? Jak se zachová? Představa, že si budu připadat trapně, až se vzájemně přivedeme do rozpaků, mi komplikovala každý pokus zvednout sluchátko. Nebylo to ani trochu snadné. Stála jsem v cíli, ochromená panickým strachem. Překročit cílovou čáru mě stálo bezmála tolik sil jako zvládnout v extrémních podmínkách výstup na střechu světa. Až jednoho rána, kdy mi záchvěvy z příjemného snu přivodily výjimečně radostnou náladu, jsem nalezla ztracenou odvahu.

Nikdy nepochopím, jak se to stane, že dva lidé od první vteřiny naváží přesně v tom bodě, ve kterém před mnoha lety skončili: Jako by nás jen něco na okamžik vyrušilo uprostřed věty, kterou jsme teď mohli dokončit. Celou moji bytost zaplavila lavina potlačovaných citů, stejně jako když sto let spící sopka s ohromujícím přetlakem vyvrhne svoji lávu.

Nedosahujeme denně a na každém svém kroku takové extáze.

Když jsem vzápětí ve sluchátku zaslechla známá slova: „Kdy za tebou mohu přijet?“ myslela jsem, že se doslova zalknu samým štěstím. Moje nové manželství se mi v tu chvíli zdálo být spíše výhodou – konečně byla naše skóre vyrovnaná. Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že se bojím. Výčitky, které v mé mysli ostražitě vystrkovaly růžky, jsem eliminovala s přesvědčením, že i já mám právo na vlastní volbu.

Břetislav příjezd vzácné návštěvy kupodivu akceptoval jen s nepatrnými výhradami – zřejmě správně pochopil, že už nemáme na vybranou.

Když se pak Kristián o pár dní později skláněl nad postýlkou mého nejmladšího spícího syna, aby mohl jeho matku ubezpečit, jak je krásný, pocítila jsem zvláštní, byť nepatrnou lítost. V minulosti jsem si často kladla otázku, jestli toužím po jeho dítěti. Netoužila. To jediné vím naprosto přesně. Jeho vztah k dětem, jak jsem ho z vyprávění znala, nezdál se mi dost silný pro moje dítě, které jsem byla připravená zahrnout bezpodmínečnou láskou svojí i jeho otce. Teď to ale najednou bylo docela jiné: Sedm let, kterých nás od sebe dosud dělilo, v tu chvíli úplně ztratilo na významu. Zároveň však zcela protichůdně umocnilo moje někdejší city a já jsem ve zlomku vteřiny tak silně zatoužila vrátit čas a potichu říct: Tvůj syn.

Chápu, že pusa, kterou mi při loučení dal, si příliš nezadala s pusou otcovskou.

„Trávit společný čas v přítomnosti tvého muže, na to vážně moc nejsem. Chci být s tebou sám“, to byla jediná intimnost, jíž se toho večera dopustil. Sedm let, tři sta třiatřicet kilometrů. Příliš jsem se nebránila: „Víš, co je na tom všem nejhloupější? Mám skvělou a spokojenou rodinu, muže, který mě miluje a hýčká jako v bavlnce, vůbec nic mi neschází.“ Jako ostrým nožem pod žebra mi zasadil dvě slova: „Jenom já.“

Byla sobota a po ní druhá nejdelší neděle mého života.

Nečekala jsem, že ještě někdy něco dokáže Břetislavovi připomenout fyzickou lásku. Stalo se. Nevím, jestli tenkrát vytušil, že už jsem se svými myšlenkami daleko?

„Musíme se domluvit na nějakých pravidlech“, vysypal na mě Kristián hned v pondělí ráno, sotva za sebou zavřel dveře svojí pracovny a usedl k telefonu. „Byl bych s tebou rád aspoň jednou za měsíc, častěji to stejně nebude možné.“ Představa, že opouštím svůj domov, abych se na pár hodin ztratila v náruči muže, kterého, jak jsem si uvědomila, moc miluji, mi přece jen poněkud naháněla hrůzu: Jak tohle jednou skončí?

Naše po letech první společná noc byla dlouhá, vášnivá a něžná. Žádná z těch dalších, minulých či budoucích, se jí už nikdy nemohla vyrovnat. Přiznávám, dříve jsem neměla v Kristiána přílišnou důvěru, ale teď, když byl konečně zase zpátky, s tak samozřejmou lehkostí, s ubezpečením, že to, co cítím, je oboustranné, neměla jsem nejmenších pochyb, že jsem v dobrých rukách. Netušila jsem, jak černá mračna se nad námi stahují.

Alkohol, kterému v celkem hojné míře po léta holdoval, stres z náročného povolání, manželské a rodinné problémy a možná i částečně nezřízený intimní život způsobily, že se do našich dalších setkání vloudila zklamání, rozmrzelost a nedůvěra. Spadla klec, ve které jsem zčistajasna zůstala uvězněná jako v pasti.

Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že je po všem dřív, než mohlo cokoliv krásného začít. Stále častěji byl ke mně Kristián hrubý a neurvalý. Chtěla jsem znát odpovědi na spousty otázek, ale on jen zarputile a vytrvale mlčel. To mě pozvolna přivádělo k šílenství: K čemu mi mělo být setkání s člověkem, který mě využil, zneužil a jehož přítomnost v mém srdci tak smrtelně bolí? Ne, tomu jsem nemohla a nechtěla uvěřit. V naprostém odloučení, odkázaná jen na občasný, zpravidla jen velmi neosobní telefonní rozhovor, jsem nepřestávala doufat, že ještě není všemu konec.

Abyste mi dobře rozuměla, vůbec mi nešlo o to sdílet pouze společnou ložnici, ale moci co nejlépe poznat jeho chlapskou duši a jakýmkoliv možným způsobem sdílet společný život. Týdny a měsíce se dál nepředstavitelně vlekly a odnikud nepřicházela pomoc.

Až jednou ...

V jejich přepychovém bytě na pražské Malé Straně se za ta léta vůbec nic nezměnilo. Snad jenom palma se rozrostla a povytáhla do výšky a oba páni kluci nosili už o pár čísel větší tenisky. Na stole voněla čerstvá bramborová večeře a v lednici se chladilo ředěné červené víno – v tropických vedrech tohoto léta jediný příhodný nápoj. Zatímco si Kristián listoval v mojí připravované knize, já jsem si prohlížela tu jeho, která právě v posledních dnech vyšla. Jak jsem na něho hrdá! Fotky z domácích alb jsem si mohla ušetřit, třebaže potvrdily moje nesčetné domněnky: Děti, děti, samé děti – rodina, jako když ji vymaluje. Myslím, že jsem pochopila, kde je jeho pravé místo. A-dur zpívá, A-mol pláče – stačil mě se svojí stařičkou kytarou v klíně poučit pro můj příští život dřív, než se rozhodl prožít se mnou svůj „nejkrásnější“ erotický zážitek: „Jsi zvrácená, ale to jediné se mi na tobě líbí. Jinak už vůbec nic.“ „Zvrácená? Takovou mě vidíš? Taková doopravdy jsem?“ „Chceš vážně poznat, jaká jsi doopravdy? Není to příliš škodlivé ani návykové. Jediné silné vdechnutí několikanásobně zesílí tvé pocity. Je to jako nekonečný orgasmus. Extáze. Za patnáct vteřin poznáš samu sebe, přesně takovou, jaká jsi až na samém dně vlastní duše.“

Chci poznat, jaká jsem, samozřejmě, že chci. Ale začala jsem se bát. Ne o sebe, o něho – o Kristiána. Když mi nakonec otevřenou lahvičku přece jenom přistrčil k nosní dírce, vdechla jsem. Stejná vůně jako odličovač na nehty. Či spíše stejný smrad. Ucítila jsem, jak mi od konečků prstů začíná stoupat teplo celým tělem vzhůru, srdce se rozbušilo a do hlavy začala tlouct kladiva. A najednou to všechno skončilo. Bez poznání, bez extáze.

„Víš, jak se tomu v bibli říká?“ vyštěkl na mě otráveně Kristián: „Neházejte ...“ „ …perly sviním“, dokončila jsem za něho známé přísloví. „Správně. Málo ses nadechla, to je zbytečné plýtvání. Víš, kolik to stálo? Jdeme spát.“ Hlavou se mi nepřestávaly honit myšlenky, že tady už je asi každá rada drahá. Dřív než usnul, pokusila jsem mu zašeptat do ucha: „Ještě nerozumím všemu, co děláš, ale doufám, že jednou mi snad bude dáno pochopit. Teď vím jenom to, že i bez čichání čehokoliv zažívám nesmírně krásný pocit tím, že jsem s tebou. A věř mi, že mi vydrží daleko déle, než těch pouhých patnáct vteřin.“ Jediná pusa na dobrou noc pro mě v tu chvíli znamenala daleko víc než dlouhé hodiny prázdného sexu. S dlaní na jeho nahé paži jsem toho večera pomalu a nekonečně dlouho usínala. Přesvědčená, že Kristián výjimečně také.

Ráno nás oba zastihlo v nepříjemném napětí. Nebylo mi příliš do smíchu. Další promarněná příležitost: Sedm let a tři sta třicet tři kilometry! Vzpomněla jsem si na svoji nevydařenou extázi a najednou jsem měla pocit, že jsem se přece jenom nadechla tak akorát: Odpověď ze dna duše se nakonec dostavila – poznala jsem, že žádné drogy do mého života nepatří. Že si dobrovolně do svého těla nevpustím žádné větší svinstvo, než je pouliční smog, alkohol, nikotin a sperma nemilujícího muže.

Tak, teď už o mně víte snad úplně všechno. To je celé.

Jak ráda bych ji celou objala a přitiskla její ztrápenou hlavičku na svoje rameno – nám oběma teď z unavených očí už hodnou chvíli stékají smuténkové slzy. Z řídnoucích řas odplavují mascaru a barevné oční linky, a na rozmáčených tvářích zanechávají černozelené skvrny. Téměř jednohlasně smrkáme do hedvábných papírových kapesníčků.

Co všechno o tom vlastně člověk ví, kam až ho touha zjitřelého srdce může dovést? Celé dlouhé dny i noci usilovně přemítá, zda čirou náhodou nezaměňuje lásku za závislost a naopak. Jak jinak je možné, že je schopen snášet, když se někdo druhý snaží pošlapat jeho lidskou důstojnost?

Každý útok prý je voláním o pomoc. Kristiánova rozvrkočená duše prozatím jen potichounku škemrá, ale my dvě už ten její slabý hlásek slyšíme naprosto zřetelně. Pouze Kristián se tomu dosud zarputile brání.

Víte, tu psychologii jsem nakonec nevystudovala, takže jsem teď na velikých rozpacích - vůbec netuším, co bych v tuto chvíli měla udělat, co říct. I když – mezi námi: Ta studia by mi v tomto případě byla stejně k ničemu.

Je to totiž můj vlastní příběh.