Nevím, jestli to spolu nějak souvisí, ale už od ranného dětství mě provázejí samaritánské sklony (jestlipak si ještě vzpomeneš, Libuško Klidešová, z kolika školních diktátů jsi ode mě opsala správnou gramatiku vyjmenovaných slov či v matematice výsledků slovních úloh, anebo ty Zbyňku Glanci: přišli ti někdy na to, kdo ti pravidelně podepisuje žákovskou knížku?). Znáte to – v dospělosti člověk pak často nabývá stále silnějšího přesvědčení, že on jediný je povolaný spasit svět, neboť široko daleko nejlépe rozumí neprobádaným zákoutím spletité lidské duše, tudíž jako jediný přesně ví, jak na to.

Zdá se mi, že právě odtud pramení můj celoživotní zájem o psychologii. Paradoxně jsem však svoje vysokoškolská studia zaměřila pro tuto zálibu zcela nesprávným směrem.

Když už se mi zdálo, že svůj koníček nejspíš nikdy nedokážu rozvinout ve svou profesi, setkala jsem se s touto zvláštní ženou, prapodivné okolnosti jejíhož života mě usadily v pomyslné křeslo profesionálního terapeuta. Lidé prý si mají umět naslouchat. Tedy naslouchám:

Nebyla bych tady, mít jinou možnost, věřte mi. Neříká se mi to lehce, ale sama už tu tíhu nezodpovězených otázek prostě neunesu.

Potkali jsme se asi tři léta po mém rozvodu. Patnáct let manželství – to už člověk prožije vážně ledacos. Děti vychová. Já měla tenkrát dva syny na samém prahu puberty a malého rozkošného jezevčíka. Děti mi, díkybohu, zůstaly po manželovi, štěňátko do naší „nové“ domácnosti přibylo, a pověstný „pláč nad rozlitým mlékem“ snad až přehnaně dlouho nemínil přestat jitřit moje bolístky bolavé.

Naše první setkání mě zastihlo již v poněkud příznivější kondici. Miluji svoje děti nade všechno na světě, jenomže, a vy mě zajisté pochopíte, já potřebovala ke svému dalšímu životu ještě jedno dítě: to velké, silné, dospělé dítě, které si už od plenek nechává říkat CHLAP.

Bylo to na jednom velkolepém podnikatelském večírku v luxusním hotelu někde na severní Moravě. Doprovázel tehdy velmi známého českého herce coby jeho osobní manažer a ochránce. Když mě touhou rozechvělá kamarádka Jolka vyslala pro umělcův podpis, zahlédla jsem ho úplně poprvé. Když si pak přece jen dodala odvahy a vyzvala mistra k tanci, trávili od té chvíle celý večer téměř výhradně spolu. Zatímco jeho „pravá ruka“ či „druhé já“ útrpně očekávalo závěr, sprchu, postel a odjezd. Navlas stejně jako já: kluk, co se mi tam líbil, musel odejít předčasně – bylo mi to líto.

Když konečně típnul v souvislé řadě několikátý nedopalek a zvedl se od svého stolu, byla naléhavost navštívit toaletu tohoto pohybu nejspíš jediným důvodem. Dá se říct, že jsme o sebe doslova zakopli někde v půli cesty. Jeho vizitka se jakoby jen tak mimochodem ocitla v mojí ruce. Pozvání na panáka jsem přijala téměř s vděčností – aspoň nějaké vzrůšo, než to tady všechno skončí.

Ukázal se být velmi zvláštním společníkem.

Někteří vám toho nakecají, až člověka rozbolí uši, hlava i duše. Ne tak Kristián: Zvolil zcela obrácenou strategii ? téměř nemluvil, a když, tak jen sem tam ledabyle utrousil nějakou nezáživnou poznámku, ze které by se člověk beztak na tuty podělal, třebaže by měl zadek už po léta zarostlý pavučinou. Když jsem pak konečně spatřila šťastnou a rozchechtanou Jolčinu tvář, bylo to pro mě vysvobození. Na chvíli. Umanula si totiž, že přijmeme mistrovo pozvání do soukromých apartmá a necháme se po vlastní ose odvézt domů nejdříve následující den ráno. Po několika sklenkách whisky, kterou mě ten večer Kristián naučil pít, bylo vážně poněkud nesnadné nepodlehnout tomuto lákavému pokušení. Nicméně – zvítězila ve mně dáma – jede se domů! Poslední taneček a startujeme. Nesnáším rock´n´roll, ale tenkrát s Kristiánem mi poprvé a naposledy v životě připadal úžasný.

Celou dlouhou cestu domů v pohodlném autobuse jsem na něho musela myslet: Stejně jak už od věků žena na muže myslívá. Na potenciálně „svého“ muže. V kabelce vizitka, v hlavě plán.

Celý příští týden jsem si pak na kousky papíru útržkovitě zapisovala poznámky k nadcházejícímu telefonnímu rozhovoru. Nic jsem nechtěla ponechat náhodě: Nevyplašit! Lapit! To bylo hlavní. Potom už se uvidí, jakým směrem se začnou věci vyvíjet dál. Strategickým tahem, že se mi jedná především o uzavření partnerské smlouvy na reklamu, jsem bez potíží dosáhla souhlasu k obchodnímu setkání. Jupííí! Ovšem neuvěřitelný bonus – pozvání na jistý firemní ples – mi téměř vyrazil dech.

Dá se říct, že jsem v tu ránu ztratila zájem o jakýkoliv obchod. Zběsile jsem se začala přehrabovat v šatní skříni. Moje máma jenom nevěřícně kroutila hlavou: „Toho pána bych, Vladěnko, vážně ráda viděla. Musí to být móóóc velký zázrak, aby ses kvůli němu málem přerazila. Pamatuj si: žena má pobláznit muže, a ne naopak. A vůbec, je svobodný? Doufám, že ano, jinak tam radši ani nejezdi.“

Svobodný? O tom jsem neměla nejmenší potuchy, ale vím, že to tenkrát bylo moje nejzbožnější přání. Bylo mi právě sedmatřicet a on se v mých očích jevil o pár let starší. Bylo celkem nabíledni, že už má taky cosi za sebou. Nasadila mi brouka do hlavy: Svobodný – to už bude v jeho věku určitě nějaká úchylka, uvažovala jsem. Rozvedený – co je to za prevíta, když ho žena nechce? Ženatý - bože, nedělej mi to, spínala jsem ruce k nebesům.

Vzpomínám, jak jsem v recepci toho starého hotelu s žaludkem až někde v krku a s bušícím srdcem vyslovovala jeho jméno.

Nakonec to byl docela hezký večer, když si odmyslím ty nepříjemné otazníky v hlavě, které mě neustále nepřestávaly obtěžovat: Za celou dobu nepadla jediná zmínka o jeho soukromí, abych měla konečně jasno. V hotelové „ložnici“ jsem statečně nedávala najevo, že se cítím jako nějaká coura. Uklidnilo mě teprve jeho následující, současně však první a poslední, vyznání: „Víš, v tom telefonu jsem tě hned nepoznal, myslel jsem, že mi volá ta malá drzá, ale když jsem tě tady uviděl, byl jsem rád, že jsi to ty. Ty dny před plesem jsem si to přál.“

Vítězství!!! Vítězství? Nemyslete si, že to bylo tak jednoduché. Slova, do nichž 90 % mužů a žen vkládá něhu a cit, zněla z jeho úst jako výroční zpráva o hospodaření s investičními prostředky. Když mě následující ráno odvážel domů, konečně se cestou trochu rozpovídal: Řídí teprve dva roky, zato k smrti rád. Silné vozy jsou jeho vášeň. Miluje rychlou jízdu, jeho žena ne, bojí se. Ovšem se svými dvěma malými syny je v tomto ohledu vzácně zajedno. Od té chvíle jsem si začala připadat jako coura ještě víc než předešlého večera. Když mi pak u domovních dveří dával pusu na rozloučenou, v hlavě se mi objevily první známky jakési zvláštní schizofrenie: Ještě! Už nikdy!

Moje máma byla celou noc jako na trní: „Tak co, jaké to bylo? A už víš, jestli je svobodný?“ „Není.“ „Tak to se na něho rychle vykašli. Ty potřebuješ chlapa bez závazků. A nejlépe bezdětného, aby měl rád tvoje děti.“ V hlavě mi hučelo jako ve včelím úle. Má pravdu. Až na ty děti ? když nebude mít zkušenost s vlastními, kde se naučí mít je rád? Dědek nerudný to bude!

Usilovně jsem se snažila nemyslet na něho. Úplně blbá strategie, horší už bych nedokázala vymyslet.

Že nezavolá, to nebyly pochyby, ale téměř stoprocentní jistota, ačkoliv mě ubezpečil, že to je přece samozřejmé. Následující volná neděle byla tou nejdelší nedělí mého života. On ji trávil se svojí rodinou na venkově u rodičů, já doma s dětmi a ustaranou matkou. Nechtěla jsem ji poslouchat, nechtěla jsem s ní o tom vůbec mluvit. Nikdy by mě v tomto směru nepodporovala. Když konečně odcestovala domů, ulevilo se mi, byť jsem jí za hlídání dětí byla nesmírně vděčná. Sama jsem měla vůči sobě milión dvě stě tisíc výhrad, ale odmítala jsem je akceptovat. Byla jsem šíleně zamilovaná.

V pondělí dopoledne zavolal. V úterý dopoledne zavolal taky. Ve středu dopoledne znova. Potom, myslím, až v pátek. Zvykla jsem si na jeho hlas snadno a rychle. I na vědomí, že telefonní spojení Praha – Hořkohrátky jde zcela jistě hodně do peněz, ale on na to má. Muž s velkými přednostmi: Krásný, úspěšný, bohatý a především svůj. Víte, já potřebuji ke svému životu, i přes tu jejich chronicky známou zranitelnost, silné muže. Je to logické, myslím, že jsem také v jádru silná žena. A Kristián je silný muž. Vím to. Cítila jsem jeho sílu a sebejistotu každou buňkou svého těla. Přitahoval mě k sobě tak mocně, že jsem byla ochotná tolerovat i jeho občasnou nadutost, ješitnost, agresi – což byly v té době atributy, za něž body paradoxně získával.

Sbližovali jsme se pravidelně, v průměru jednou za měsíc. Jezdil za mnou z Prahy a pokud se dostal občas i hodně blízko pracovně, tak já za ním na hotel. Měli jsme takový zaběhnutý rituál: Večeře v nóbl restauraci, v pozdní noci láhev whisky v „jeho hotelové“ nebo mojí vlastní ložnici. To proto, aby už kluci spali. Nehledali k sobě cestu. Věděli, že se jim tento muž náhradním otcem nikdy nestane, a Kristián to věděl také. Byly dny, kdy mě z takového stavu věcí bolívalo srdce.

Později jsme restaurační zátiší vyměnili za večeře u nás doma, opět však výhradně ve dvou. A mě srdce bolelo zase o trochu víc. Když jsem si pak ještě později uvědomila, že už dál nechci celé dlouhé dny vyhlížet jeho nejisté návraty, ale každý večer s ním usínat a každé ráno se vedle něho probouzet, bolest srdce se nadále stupňovala. Potlačované napětí nás zcela nepozorovaně, tudíž velmi zákeřně, počalo vhánět do slepé uličky. Ne, takhle už to prostě nemohlo dál fungovat. Věděla jsem, že mi nestačí den, měsíc, rok. Chtěla jsem s ním prožít celý svůj život. Starý rok se sešel s novým a já jsem cítila, že následující setkání bude současně naším posledním. Moje děti a máma si mnuli ruce, že už k nám ten nepříjemný chlap nikdy nepřijde. Nechtěli mu odpustit jeho nevěru.

„Ty jsi se do někoho zamilovala?“ byla jeho první, poněkud překvapivě chladná reakce, když jsem konečně sesbírala všechnu svoji sílu ke zpovědi: „Ne, to ne, ale jednou to udělám. Nedokážu milovat muže a přitom trávit celé týdny sama. Potřebuji úplnou rodinu. Problém je v tom, že tě nechci ztratit, mám tě až příliš ráda.“

Kristián téměř nehnul brvou: „Neztratíš, když nebudeš chtít. Jenom pravidla hry pak určuje ten, kdo vztah končí. Když zavoláš, přijedu.“ Násilím jsem potlačovala špatně utajované slzy: „Budeš mi chybět, budu tě chtít.“ Ani na okamžik nevypadl z role: „Na tom se vždycky můžeme domluvit. Nikdo o tom vědět nemusí.“ Blázínek, jak málo se o mně stačil dozvědět. „S jedním mužem žít a s druhým spát? To nedokážu“, opáčila jsem a náš rozhovor byl v tu chvíli u konce. Přes to všechno byla naše poslední společná noc tou nejkrásnější. Srdcem jsem toužila vyřčená slova vzít zpět, rozumem už nesměla. Vy mi zajisté rozumíte...