Podle ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (ODS) nelze paušalizovat vyspělost dítěte stanovením věkového limitu, který by nebral v potaz konkrétní osobnost a jeho mentální vyspělost. Proto ministr nepodporuje myšlenku, aby od čtrnácti let věku mohlo dítě samo rozhodnout, zda se chce s rodičem (jež je nemá v péči) stýkat, či nikoli.

Ministr není ani zastáncem návrhu zákona o náhradním výživném. Podle jeho názoru by tak stát přebíral zodpovědnost za rodiče. Není ani pro povinné výživné bez ohledu na příjem rodiče. „Jedná se o potřeby lidských bytostí, a o těch nelze rozhodovat paušálně ani ve vztahu k výživnému,“ řekl gitĚ.

Bylo by podle Vás dobré legislativně ošetřit styk dítěte s rodičem, jež je nemá v péči, tak, aby se dítě od čtrnácti let věku mohlo samo rozhodnout, zda o styk stoji, či nikoli? Měl by soud i v nižším věku dítěte brát při otázce styku s rodičem stěžejní důraz na přání dítěte?

Soudy postupují v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, kdy se zohledňuje názor dítěte.  Rovněž se v českém zákoně o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) v § 31 odst. 3 stanoví, že dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů, které jsou spjaty  s podstatnými záležitostmi jeho osoby, a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Nicméně názor dítěte není jediným rozhodujícím faktorem, posuzují se i jiné aspekty, právě s ohledem na fakt, že se rozhoduje o zájmech dítěte, nikoli o jeho subjektivním pocitu.  Je pravidlem, že soud dítě vyslechne,  pokud  je dítě způsobilé  vlastní názor  formulovat, tedy kdy to jeho mentální vyspělost dovoluje. Proto nelze paušalizovat vyspělost  stanovením věkového limitu, který by nebral v potaz konkrétní  osobnost dítěte a jeho mentální vyspělost. Samozřejmě se posuzuje i to, zda jde ze strany dítěte  jen o  přechodný afekt, či hluboké přesvědčení, k tomuto účelu slouží například psychologické posudky . V takových případech bývají psychologem vyšetřovány nejen děti, ale také rodiče, aby soud mohl učinit relevantní závěry o jejich osobnostních kvalitách a výchovných schopnostech.

Podporujete zavedeni institutu náhradního výživného – tento návrh je nyní ve sněmovně?

Ne, s návrhem zavedení náhradního výživného nesouhlasím, stát totiž nemůže přebírat zodpovědnost za rodiče, kteří své povinnosti bezdůvodně neplní.

Podpořil byste návrh institutu povinného výživného, na jehož základě by měl rodič povinnost platit výživné bez ohledu na výši svých příjmů? Zabránilo by se tak kupříkladu tomu, že rodič-podnikatel vykazuje nulové či minusové příjmy a výživné neplatí…

Pokud jde o stanovení minimální výše výživného, je nutné  říci, že při určení výživného soud přihlíží  jak k potřebám dítěte,  tak  i ke schopnostem  a  možnostem rodiče  přispívat na výživu dítěte a na uspokojování jeho životních, sociálních a kulturních potřeb. Při hodnocení těchto schopností a majetkových poměrů  zkoumá rodiče  soud, zda se  takový rodič například nevzdal bez  důležitého důvodu  výhodnějšího  zaměstnání či výdělečné činnosti  nebo majetkového  prospěchu, popřípadě  zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Při změně poměrů, a to ať již na straně dítěte nebo daného rodiče, lze požádat o změnu rozhodnutí o výživném. Stanovení minimální výše výživného by nebylo řešením již proto, že pokud by rodič opravdu nebyl schopen plnit vyživovací povinnost, tato částka by se vymáhala zcela zbytečně. Celý proces by se zbytečně komplikoval a zatěžoval by jak sociální, tak i justiční systém. Nezanedbatelným faktem je i to, že se jedná o potřeby lidských bytostí, a o těch nelze rozhodovat paušálně ani ve vztahu k výživnému. Domníváme se, že jakákoli generalizace by byla v tomto ohledu spíše na škodu.

Autorka Andrea Cerqueirová je interní redaktorkou gitY.