Moje bláhové sny o spravedlivé demokracii, kde pracovité a poctivé lidi čeká růžová budoucnost a podvodníky vězeňská cela dostal vážnou trhlinu, když na ně dopadly následky kuponové privatizace.

Iluze jak tato zázračná metoda zajistí celý národ a státní majetek se rozdělí mezi všechny občany se rozplynula jak dnešní 6-ti až 8-ti tisícový plat při placení poplatků za bydlení a energii. Moje potrhané iluze zápasily statečně s realitou jako akční krvácející hrdina, který se nechce vzdát. Odolávaly zarytě faktu, že poctivci zaplakali a vysmátí podvodníci jim posílají děkovné úsměvy z Bahami a jiných daňových rájů.

Moje iluze vrávoravě ustály i fakt, že víra v politiky bývá po zásluze potrestána. A tak v mrákotách přijaly trest za naivitu v kupónové privatizaci. Mlhavě přihlížely jak prostřednictvím klausových úsporných balíčků všichni platíme za svoji neskonalou blbost. Nejenom za to, že jsme naletěli politikům, ale i za fakt, že jsme si nechali podvodníky rozkrást státní majetek před nosem a ještě jim k tomu přispěli z vlastních kapes.

Mé úpějící iluze se tak chytali každé falešné naděje, kterou nás lakovali naši politici. Ve svém zoufalství se upnuly na akci čisté ruce Zemanovy vlády. S mlhavou nadějí tak očekávaly, že konečně tuneláři skončí za mřížemi a spravedlnost zvítězí.

Chlácholivě si foukaly na své další šrámy, které jim postupně způsobovalo poznání, že se nic nezměnilo a totalitní heslo - kdo nekrade, okrádá svoji rodinu - platí pořád. Stejně jako pořád platí, že kdo krade velkém, tomu všechno projde. Milionové a miliardové krádeže se označí za podnikatelské omyly, anebo důkazy i vinící mizí v záhadné černé díře. Ale běda, když má živnostník v daňovém přiznání padesátihaléřovou nesrovnalost, tak musí absolvovat byrokratické lynčování po úřadech, jako by se dopustil protistátního činu. Po zničujícím poznání, že se změnila jen totalitní rovnice poctivec = blbec na poctivec = totální blbec, se mé tonoucí iluze chytily posledního stébla

- svobodných voleb a svobody slova.

Po prvním povolebním patu při vytvoření pravolevicového mutanta v podobě opoziční smlouvy se však nalokaly politických intrik. Konečně tak pochopily, že možnost občana zasahovat do politického dění pomocí svobodných voleb je nulová. Došlo jim, že páni nahoře se vždycky domluví, aby udrželi si svá výnosná místečka.a o občany mají zájem, jen dokud jim podstrkují předvolební gulášek. Po volbách se jim z oken svých limuzín smějí, jak si utahují opasky, zatímco oni si z jejich daní užívají poslaneckých platů, levného parlamentního bufetu a dalších výhod, které si sami odhlasovali.

A tak mé zalykající se iluze už jen mátožně odolávaly povolební písničce politiků: že před volbami slíbili to, co neslíbili, a to, co slíbili, nesplnili, protože to slíbili splnit, jen když nastanou splnitelné podmínky, takže to vlastně neslíbili.

I po této další skoro smrtelné ráně se však mé iluze snažily držet hlavu nad hladinou naivity a slabě zapípaly a co svoboda slova.

Už jsem je chtěla navždy potopit s argumentem, že svoboda slova je nám k ničemu, když páni nahoře občany dole stejně neposlouchají a slyší jen na své zájmy. Pak jsem ale nechala s touhle jedinou naději plavat jejich hlavu na hladinou.

Svoboda slova je totiž jediný důvod, proč jsem své iluze nepotopila úplně, protože mi dává aspoň nějakou šanci, že nespokojený křik zdola probudí pány poslance podřimující v křeslech a oni si možná vzpomenout, že jsou tady kvůli nám občanům. Já vím, už si zase dělám marné iluze.