Karla Kubíková: Rafanda - Komorní vzpomínky ženy z doby od konce druhé světové války do začátku sedmdesátých let o tom, jak se z aktivní ženy velmi snadno pod vlivem společenské masáže stává zatrpklá, o to však odhodlanější prorežimní posluhovačka, postupně ztrácející city, ohleduplnost a soucit s okolím. Hlavní hrdinka není přitom špatný člověk – jen se podobně jako mnoho jiných v pokřivených kulisách doby pokouší hlavně zachraňovat a podporovat vlastní rodinu, která se nezadržitelně rozpadá...

Velmi silný příběh o nepříliš šťastném životě, do něhož vstoupila radost až před jeho násilným koncem.

Karla Kubíková (1948) žije ve středních Čechách. Celý svůj profesní život strávila ve školství. Román Rafanda je její prvotinou.

ukázka z knihy:

Slečna Vitáčková byla na pohřbu i s Leničkou. Obzvlášť nestydaté!

A ještě nestydatější byla její kondolence: „Taky mě to bolí, byl moc hodnej.“

Jak by mohla její lítost přetrhnout nit mé nedůvěry a odporu?

Naše byty dělilo čtrnáct schodů, vyšších než Matterhorn.

Potkávaly jsme se, samozřejmě. Snažila se: „Dobrej den, to máme dneska hezky!“

Mlčela jsem. Teď, teď se snažíš!?

Zachraňovala mě práce. Klášter. Internát. Zachraňoval mě boj s chuligánstvím učňů, s jejich touhou po generačním odlišení,

s pubertální vzpourou.

Množily se nám „máničky“ s vlasy do půl krku nebo na ramena.

„Do školy choďte řádně ostříhaní!“ psala jsem na nástěnky.

Ani s oblečením si nedali říct. Když přišli v texaskách, čekalo je podmínečné vyloučení. A oni klidně přišli. V parku,

v tom tichém parku řvaly kytary. Nechápala jsem rozdíl mezi slovy bigbít a bítls, nelíbilo se mi zbožňování Západu. Trestala jsem nalakované nehty, vytupírované vlasy.

„Proč nás tak pronásledujete, soudružko vychovatelko,“ dovolila si říct jedna učenka.

„Kvůli vašemu dobru, milánku.“

Někoho ale vhodnému chování nenaučíte.