PROČ

Proč poznal jsem,

jak mnoho pro mne znamenáš,

až když mne opustíš ...

Proč poznal jsem,

že ten velký kus mého já,

mého lepšího já, bereš si s sebou,

až když mne opustíš...

Teď vtahuji své ruce někam do prázdna

a marně doufám, že je někdo zahřeje.

Jen déšť omývá zbytky nastřádaných hříchů...

Měl bych se cítit očištěný

a jakoby nově narozen...

tak jsem si to představoval?

Cítím se však nekonečně prázdný.

Jak loutna s přervanými stranami,

chce něco krásného povědět

a sklidí útrpný úsměv.

Jak uschlý strom bez listí,

chce rozdávat radost a život,

však vidí jen soucit...

Jak tulák bez návratu,

bez života...

Nevím už, kolik nocí

hřála mne tvá ruka na mé hrudi

a ty jsi spokojeně oddychovala,

tvář zabořenou do polštáře,

s výrazem nevinného, bezelstného dítěte.

A já? V ten nejšťastnějsí okamžik

trápil svou mysl zbytečnostmi,

které zdají se mi nyní

znesvěcením této chvíle.

Proč člověk nedokáže ocenit lásku,

ve chvíli, kdy ji získá,

ale až tehdy, když ji ztrácí?

Těžko je uvěřit hluchému a slepému,

že bude všechno jako dřív.

Vím. Měla jsi mne málo,

když jsi potřebovala pomocnou ruku,

nebo pouze vypovědět trable všedního dne,

či poradit...

Málo jsem se díval do tvých očí,

které mi kdysi tak přesně,

dokázaly každou tvoji touhu,

každé přání i radost i smutek vypovědět.

Ne, nepřestaly zářit,

jen já oslepl.

A zapomínal jsem...

na první sněženky, symbol naší lásky,

na kopretinu od vlasů...

A ubývalo polibků,

i něžných doteků

i lásky ubývalo.

Ležíš teď vedle mne,

ale nespíš, cítím to.

Divný pocit,

opět jsem začal cítit.

Však cítím i tu obrovskou vzdálenost,

kterou by má ruka musela překonat,

aby se dotkla tvé.

Možná ještě včera,

ještě před týdnem,

ještě před měsícem...

Ale teď...je pozdě.

A já se sám sebe ptám,

kam propadly tím sítem zapomění,

ty preblémy pro mne kdysi tak palčivé.

Proč není tu na světě

žádný cíl a žádný člověk

a nic co by mne zachránilo

před pádem do prázdnoty,

která mne už objímá,

jak věčná milenka.