Předcházející díly najdete ZDE a ZDE, ZDE

Milé dámy!

Do redakce dorazil příběh pro rubriku ŽIVOT ŽEN jako stvořený. Po přečtení všech čtyř kapitol, které zde uvedeme na pokračování /ať se máte na co těšit/, mi určitě rády dáte za pravdu.

Vaše Jarmila

Španělsko - moje láska

Barcelona je hrozně zvláštní město, buď Vám ukáže všechny své krásy co má a dá Vám poznat svou lepší stránku, anebo vás úplně vysaje z energie a sebere vám vaši chuť do života. Je zvláštní, že jeden den už si myslíte, že vše půjde hladce a druhý den stačí malinký okamžik a jste zpátky na dně.A přesně tohle potkalo i mě. Ráno jsem se vydala na úřad vyřídit si N.I.E., číslo, pod kterým ve Španělsku můžete pracovat, s tím že ho vyřídím a bude vše lehčí. Jenže ouha, už od 8 hodin ráno tam stála pěkná řádka lidí, fronta se vůbec nehýbala, lidí za mnou přibývalo, no prostě opět děs a hrůza. Po čtyřech hodinách už jsem byla šestá před budovou, kam jsem se nutně potřebovala dostat, když ten človíček co rozdával pořadová čísla zavolal, že poslední tři a další až zítra. Nejdřív jsem myslela, že mu špatně rozumím, pak že špatně slyším, ale přede mnou stál nějaký kuk s holkou co mluvily anglicky a když mi řekli, že rozumím dobře, šla jsem do kolen. Čtyři hodiny stojíte ve frontě na úřadě, který má otevřeno do dvou a oni vám v jedenáct řeknou, že už nikdo, protože došla čísla. Jste zas na začátku a musíte znovu ráno vstát a doufat, že tentokrát se konečně dostanete dovnitř. Zdá se až neskutečné, že toto je v tak vyspělé zemi možné, ale je to realita. Nikoho nezajímá, že to nutně potřebujete, a že díky jednomu hloupému číslu nemůžete začít pracovat, že vám docházejí peníze a vy musíte něco dělat. Je to chvíle kdy rozmýšlíte co dál, jste u konce svých sil, nebo ještě vydržíte? Přemýšlíte proč vlastně chcete zůstat, co vás tady tak drží?

A do tohoto stavu si toužebně přejete, aby se Vám aspoň někdo ozval, někdo kdo Vás uklidní, pohladí, otře Vaše slzy, které už se tu staly denní záležitostí, ale nikdo takový tu není. Nikdo, nikdo, nikdo! Jste jen vy a vy sami se s tím musíte poprat a rozhodnout se co dál. Jenže vy sami už nemáte sílu nad něčím přemýšlet a chtěli byste, aby někdo za Vás rozhodl, jenže jen vy sami se musíte rozhodnout. A tak sedím v parku na lavičce, okolo mne chodí lidé a každý z nich někam směřuje a má jasnou cestu kam chce jít, jen já tu dávám na pomyslné váhy své pro a proti a přemýšlím, co bude dál.

Vyspáno a rozhodnuto, jedu domů!!!

A protože jsem úplně bez peněz, v kapse mi cinkají asi 2 eura, nezbývá než se pokusit dostat domů stopem. Miriam mi zjistila odkud asi, a teď už to musím zvládnout sama, jen já a bez pomoci. Vstávaly jsme asi v půl šesté a z telefonu se na mě smála smska, byla od Edina. Ach jak mě teď mrzelo, že jsem spala. Tolik jsem ho chtěla slyšet a vyplakat se mu na rameno a nechat se uklidňovat a hlavně se s ním před odjezdem pořádně rozloučit. Jenže osud nám to nepřál. Zkusila jsem mu ještě ráno zavolat, ale bylo hodně brzy, tak jsem mu nechala hlasovou zprávu a hurá do boje, chci jet domů tak to musím zvládnout.

Vlakem jsem dojela až do La lacoste a s tou těžkou taškou hozenou na spálených ramenech šla hledat silnici ven z města, nebylo to tak těžké, protože byla jediná. Stoupla jsem si k cestě a nevěděla pořádně co dělat, jelikož jsem nikdy nestopovala, cítila jsem se neskutečně trapně jak na mne všichni koukali, ale nikdo nezastavil. U cesty stály dva kamiony, tak jsem zkusila toho, co už byl vzhůru, a zeptala se ho, zda náhodou nejede do Francie. No jak jinak, samozřejmě ne a ten druhý ještě spal. Chtělo se mi řvát, jak bezmocná jsem se zas cítila. Šla jsem si tedy na nedalekou malou benzinku koupit vodu a už z dálky jsem viděla, že ten druhý se probral. Div jsem k němu neutíkala jak jsem se bála, že mi ujede. Byl to typický Španěl, trošku kulaťoučký, ale hrozně moc milý a ochotný, snažil se vymyslet, jak mi pomoci, když jsem mu vylíčila své starosti, až nakonec přišel s nápadem, že mě tedy odveze na nejbližší benzínu pro kamiony, protože on sám jezdí jen Španělsko. Byl strašně moc ochotný, pořád mi nabízel vodu, cigarety a dokonce i hašiš. Vodu jsem měla, cigaretu si vzala a hašiš s úsměvem odmítla. Vedli jsme konverzaci lámanou španělštinou a musím se přiznat, že jsem neměla ani trochu strach. Museli jsme ještě předtím stavět v Sabadelu, kde potřeboval naložit, a pak mě vysadil u benzíny. Popřál mi hodně štěstí, rozloučili jsme se a mě zas bylo do breku. Tak a zas hledat dál.

Nade mnou musí bdít ne jeden, ale minimálně tisíc andělů strážných, protože hned první kamion měl slovenskou značku. Mladý sympatický klučina si mě vyslechl a řekl, že mě vezme aspoň do Francie. Jmenoval se Marek a byl to takový úžasný pohodář. Jako první se mě ptal, jestli mám co jíst a pít, pak mě nechal vypovídat mu všechno a stejně jako ostatní nemohl uvěřit. I on byl toho názoru, že nade mnou bdí andělé a že mám obrovské štěstí. Domluvili jsme se, že pokud nenajdeme někoho, kdo pojede do Čech, odveze mne on, ale dostane se tam nejdřív v pondělí. To už mi ani nevadilo, hlavně že se nějak dostanu domů. Cesta nám docela rychle utíkala, jen jsme po čtyřech hodinách museli stavět na pauzu a v pět odpoledne na celou noc. Stavěli jsme v Montpellier ve Francii. Najedli jsme se a Marek mi pustil nějaké filmy na DVD, a asi v devět jsme usnuli. Zdály se mi samé hlouposti, pořád jsem přemýšlela, co bude až se vrátím domů, a co vše mě čeká za starosti.

Ano nebude to lehké, ale teď už věřím v sebe samu, věřím že to zvládnu. Cesta do Španělska mi hodně posílila charakter a já zas začala věřit sama sobě. Ráno v pět mne probudila hrozná zima, ale bylo to jen na chvilku. Marek vstával a bylo na čase zase popojet. Řekl mi ať klidně spím, že je ještě brzo, teď už vím, že ani kamioňáci nemají lehký život, a že jejich peníze jsou poctivě vydřené. Probudila jsem se někdy okolo deváté u Lyonu, kde jsme akorát stavěli na pauzu. Na toaletách jsem si vyčistila zuby, opláchla se a udělala ze sebe v rámci možností člověka. Marek mezitím potkal na parkovišti jednoho Čecha, ale ten jel na opačný směr. No, pozval nás alespoň na kávu, chvilku jsme si s ním povídali a byl čas se zas rozjet. Marek mě celou dobu držel nad vodou tím, že už možná zítra večer budu doma. Jak já se těšila. Byl úžasný jako všichni, co mi na mé cestě pomáhali: Edine, Miriam, Ariel, Jose....Každý z těch lidiček mi něco dal, něco do srdíčka, co si nesu s sebou domů. Něco nač do smrti nezapomenu a jen doufám, že jednoho dne jim budu moci alespoň trochu vrátit zpět. Večer okolo šesté jsme stáli na hranicích Francie a Německa. Tady mi Marek dohodl s jedním českým kamioňákem cestu do Čech a oznámil mi, že zítra už budu doma v Plzni, už zítra uvidím svoji malinkou holčičku, už zítra budu spát v Čechách a už zítra začnou problémy, které budu muset vyřešit. Už zítra!!!

A navíc mi asi tak desetkrát volal Edine a mám od něj zprávy na hlasovce, a pak taky Miriam a Maťa - jak jsem byla ráda, že jsou lidé, kterým na mně záleží. Je mi teď moc dobře, tak jak už mi dlouho nebylo. Ano, čekají mne problémy a starosti, protože toho bude hodně moc, bydlení, peníze, nevyřešený konec vztahu s Markem, prostě bude toho dost, ale vím, že až tohle všechno vyřeším, pojedu zpátky. Zpátky do města a vlastně státu, který mi tak učaroval, za Edinem, kterého bych si teď přála mít u sebe, cítit jeho objetí a polibky. Za Miriam, která pro mě tolik udělala a já si tak přeju, aby na mne mohla být právem hrdá. A ať si každý říká co chce, já konečně začnu žít sama za sebe a ne za toho, za koho mě všichni chtějí mít. Jen já a malá a náš nový začátek. Do Barcelony se vrátím, ať za měsíc, za půl roku nebo příští rok, ale vrátím se tam a zůstanu tam, protože to je to co chci!!!

(konec)

Tak a je to tady. Brečíte? Já ano. Ale už teď Vám mohu prozradit, že se nám Hanka za čas vrátí s pokračováním. Že jste zvědavé? To já taky!

A stejně tak jsem zvědavá na příběhy, které dorazí do redakce od Vás ostatních. Už jste se do toho pustily? Věřím že ano!