Jsem babička dvou vnoučat. Štastná nejen proto, že jsem babička, ale že ještě mohu - než zaklapnou vrátka - podívat se do míst, kde svět leží u nohou. Nic naplat, když jsem byla mladá, takové producírování se létajícím kobercem - jak jinak nazvat Internet - by mi přišlo jako bohapusté fantazírování. Něco mi ale, za dobu na létajícím kouzlu vrtá hlavou. Ráda bych věděla, ne kolik tuláků na kouzelném koberci létá, vím, že nás je hodně a je to dobře, ale kolik je těch, co si létáním vskutku odnášejí něco do života, kolik je těch Marko Pólů, kterým létání vyřeší problémy a vztahy s lidmi, nejen záhady a novinky čehokoli. Jestli vědí, o čem také přemýšlí jejich máma, táta, soused, kamarád nebo babička. Život je dnes barevnější a mnohem hezčí, ale cit, ochota a vlídnost žebrají u mnohých. Probouzí se příroda. My taky. Mrkněme na kalendář a kupme kytku. Hned v pátek na sobotu. Zatím nepřemýšlejme, komu ji dáme, ale než ji dáme, přivoňme k ní. Z návštěvy neodcházejme brzy. Lidé nemají akceleraci jako náš počítač. Něco se dozvíme. Až poletíme znovu na létajícím koberci, budeme vědět, kdy přistát.