Předcházející díl najdete ZDE

Milé dámy!

Vaše Jarmila

Španělsko - moje láska

Vysadil mne před jakousi barabiznou, jejíž okolí nebylo nic jiného než pole plné jahod a zmizel. Ven vyšly asi 4 holky tak v mém věku a zaplať pán bůh mluvily česky. Nadávaly kde jako budu spát, že tam vůbec není místo, ale nakonec mě vzaly dovnitř. No upřímně, raději bych zůstala venku. Místnost, ve které jsem měla spát, a kterou delegátka v Čechách inzerovala jako slušné ubytování, byla od stropu až po podlahu celá plesnivá a oni se mě chystali uložit na zem. Začal asi nejhorší sen mého života. Plná vzteku a bezmoci jsem volala delegátce, až se pro mě nakonec našlo místo v jiném o trochu čistším domku. Bitva byla vybojována a ráno hurá na pole.

Vstávalo se v půl sedmé a pole bylo plné Rumunů a mezi nimi jen pár Čechů. Jeden z Rumunů byl něco jako můj nadřízený, ale spíše by se pro něj hodil výraz ´´GESTAPÁK´´. Aniž by mi ukázal, co mám dělat, postavil mne do řádku, zařval Bamonos a všichni se ohnuli a začali trhat. Tak jsem tedy začala taky, ač jsem netušila, jak. Ke spodním jahodám jsem si sedla do podřepu, ale ouha, to už u mne stál onen gestapák a řval na mne, že to nesmím. A že celou dobu musím být ohnutá v předklonu. Chci se napít a on už na mne zase řve, že to nesmím. Chce se mi na záchod, tak se ho ptám, kam si můžu odskočit, a on říká, že nikam, že jako tady na poli si stáhni kalhoty, vykonej potřebu a hlavně nepřestávej trhat. To už se mi začalo dělat špatně na zvracení, kde to probůh jsem???

Po pěti hodinách byla pauza a já zjistila, že už se asi nikdy nenarovnám a do smrti budu chodit ohnutá. Z pole jsme se dostali okolo půl sedmé večer a jediné, po čem jsem toužila, bylo tohle všechno zaspat a jet domů, ale na zpáteční cestu jsem neměla peníze, takže nezbývalo než zatnout zuby a vydržet. Zvládla jsem to přesně 3 dny a ten čtvrtý jsem už nemohla vstát z postele. Strašně mě bolela noha a nemohla jsem se na ni postavit, brečela jsem bolestí, nohu měla oteklou a měla strach, že mám přetržený sval. Holky to na poli řekly gestapákovi, aby mě zavezl k doktorovi, načež on mi vzkázal, že doktor je odtud dva kilometry a ať prý si dojdu. Bolest se stále stupňovala a tak mi nezbylo než s koulejícíma se slzama po tvářích belhat k doktorovi a pomocí slovníku jim vysvětlit, co mi vlastně je.

Musím uznat, že ke mně byli velice milí a vstřícní. Píchli mi nějaké dvě injekce na bolest, dali nějaké prášky na noc a nařídili dva dny klid na lůžku. Dobelhala jsem se zpátky na ubytovnu a gestapákovi vylíčila, co se stalo. Jediné, co mi řekl, že mám jet domů do Čech. Vyplatil mi 40 eur, a že zítra mám zmizet.

Kdo z Vás byl někdy ve Španělsku, jistě ví, že za 40 eur se člověk dostane tak maximálně do Sevilly. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat. Volat domů o pomoc, abych jim přidělala starosti? Delegátka mi řekla, že mi nemá jak pomoct. A co teď? Spolu se mnou odjížděla ještě jedna holčina ze Slovenska, a tak jsme zvolily Barcelonu. Půjčila mi zbytek peněz na cestu a jely jsme si vydělat na zpáteční cestu domů.

První den po příjezdu do Barcelony jsme byli strašně natěšeni a plni nadějí, věřily jsme, že všechno bude hrozně jednoduché. Jak naivní jsme byly! Jediný kontakt na někoho z Barcy jsem měla já. Na Edina. Zavolala jsem mu a dali jsme si sraz na stanici Sants v jedné cafeterii. Byl to sice úplně cizí člověk a naprosto přesně jsem si byla vědoma, do jakého nebezpečí se můžeme dostat, ale byla to momentálně jediná naše možnost. Blížil se večer, naše společná hotovost byla asi 100 eur, neměly jsme kde spát, nevyznaly se ve městě a hotely byly dost drahé, takže jsme na výběr moc neměly.

Edine přijel v půl deváté večer, posadil nás do taxíku a první co udělal, že nás odvezl do restaurace. Hlad jsme strachy ani neměly, ale byla to možnost, jak mu v klidu vše povědět a poprosit ho o pomoc. Zeptal se, zda máme kde spát a kde máme tašky, pak mě vzal do nějakého Hostalu a objednal nám pokoj na jednu noc a sám jej i zaplatil. Hlavou mi běželo, že mě teď znásilní anebo zabije, no prostě nic hezkého, ale on mi jen ukázal pokoj a šli jsme zpět do restaurace. Bylo to až divné, ale byl neskutečně galantní. Zavezl nás pro věci na nádraží, pak zase zpět na Hostal a šel koupit něco k pití. Umyté a utahané jsme společně seděly na posteli a říkaly si jak teď přivede tlupu nějakých chlapů a ti se na nás vrhnou a my budeme bezradné.

Možná si říkáte, jak hloupé jsme byly a naivní, ale my byly rády, že máme kde spát, a tak jsme čekaly. Vrátil se s taškama plnýma jídla a pití a začal nás hostit, tak jak je to zde zvykem. Spousta jídla a pití. Ptal se nás, co chceme dělat dál. Lámanou angličtinou, němčinou a španělštinou dohromady jsem mu vysvětlila naše plány a zeptala se ho, jestli nám může nějak pomoci. Řekl, že se pokusí, a okolo páté ráno jsme usnuli. Nechápala jsem, co se to se mnou děje, doma přítele, co si mě chce vzít, a mě tady bylo až neskutečně dobře po boku úplně cizího chlapa. Rozbrečela jsem se steskem po domově, dceři a snad i kvůli tomu všemu, co se tu stalo. Edine se probudil a hned se začal zajímat, proč pláču, co mi je a proč nespím? Řekla jsem mu jak mi je, a že ještě jemu způsobuju problémy a ze všeho se vypovídala. Jediné, co udělal bylo, že mě strašně silně objal a držel až do rána, tedy spíš do odpoledne, než jsem se probudila.

(další díly najdete ZDE a ZDE)

Napadlo Vás, milé dámy, něco ze svého vlastního bohatého života? Neváhejte a šup sem s tím!