To, kam se narodíme si bohužel (nebo bohudík?) nevybíráme. Primární rodina (ta, do které se rodíme) je v prvních fázích života nejdůležitější jeho složkou a později, pokud člověk není vyloženě samotář a nebo mu nešťastná shoda okolností nepřisoudí cestu životem „sólo“, vlastně taky, i když pak už v podobě rodiny sekundární (té vlastní). Někdo je se svým životem a rodinou spokojený, jiný ne, jenže...

...ať si člověk třeba stokrát říká, že „tohleto“ a „onohle“ nebude po svých rodičích za žádnou cenu opakovat, realita je pak obvykle úplně jiná. Přece jen nám rodina zprostředkovává první kontakt se světem a později přebíráme některé její názory, zkrátka si z původní rodiny do té svojí další odnášíme „kus pravdy o životě“...

Měly jsme se sestrou to štěstí, že jsme se narodily jako vytoužené (lépe řečeno vymodlené) děti, které citově nikdy nestrádaly. Možná to zní banálně, jako klišé a příliš nereálná pravda, ale vždy jsme se tak nějak cítily milované a chtěné.

Pokud se rodiče dokáží před svými dětmi nehádat a shodnout se na základních důležitých věcech, pak je šance, že i děti jednou budou mít fungující partnerský vztah. I když samozřejmě záleží i na druhé straně...

Ať je to jak chce, už jen ten hřejivý pocit, že se člověk má kam vrátit a že i v dospělosti zůstane pro své rodiče tím „malým“, tou „malou“, že se má komu svěřit, koho poprosit o radu, ten pocit je zkrátka k nezaplacení.

Pravda, někdy se rodičům přes veškerou snahu prostě nepodaří žít spolu a „udržet“ rodinu pohromadě. Děti pak žijí pouze s jedním z rodičů (v našich podmínkách nejčastěji s matkou). Může se zdát (a na první pohled tomu tak třeba skutečně je), když jsou oba rodiče dostatečně rozumní a tolerantní, tak dítě rozvodem tolik neutrpí, ale...

...dětská dušička je tak křehká a zranitelná. Dřív nebo později se dítě potká s někým, kdo úplnou rodinu má, s někým, kdo má mámu i tátu, kteří tvoří zázemí, s někým, kdo má tohle svoje místo „na slunci“ a je tam šťastný a bezpečný.... Nepřála bych vám vidět ta smutná očka, kterým nepomůže ani sebeupřímnější objetí či slova útěchy. Tenhle pocit jistoty a rodinné pohody je pro dítě nenahraditelný.

I když jsou situace, ve kterých si říkáte: „Ne, takhle já se chovat nebudu, tohle udělám jinak,...“, přesto je několik věcí, které byste třeba po rodičích rádi „zkopírovali“.

Třeba komunikovat stejným způsobem jako oni, vychovávat děti podobně jako oni, protože si připadáte „dobře vychovaní“...

Ale nakonec se stejně možná přistihnete, že i v situacích, které jste rozhodně chtěli řešit nějak jinak, se chováte naprosto identicky. Najednou (z nadhledu) vidíte, jak svým dětem říkáte přesně ty fráze, které jste v mládí tak z duše nesnášeli, přikazujete jim to samé, smějete se stejným vtipům, které by vám od rodičů vůbec vtipné nepřipadaly, prostě jste více či méně „věrnými kopiemi“ svých rodičů nebo to tak není?