Také jsem si v dětství hrávala s panenkami. Nejvíc mě bavilo je neustále převlékat a přebalovat, vozit v kočárku, chovat v náručí, objímat a laskat. V době, kdy jsme takovými malými mámami, to ještě stačí. Než nastoupí realita.

Když o mnoho let později moje bývalá spolužačka a kamarádka Anička porodila svého prvního syna a já ho směla nakrmit přesnídávkou a držet ho pak ještě chvíli na klíně, nikdy nezapomenu, jak mě tehdy fascinoval jeho zátylek – místo, kde končí hebká dětská kůže a začíná plátěná bílá košilka. Hladila jsem ho tam dvěma prsty a nesmírně Aničce záviděla, že ona, máma, se může chlapečka dennodenně dotýkat úplně celého. Tak moc jsem si přála mít co nejdříve svoje vlastní dítě. Jenomže, studia ... Přesto byl Bůh ke mně milosrdný. Časem mi dovolil ten zázrak prožít dokonce třikrát.

S úzkostným přesvědčením, že se nikdy nedopustím ve výchově svých dětí stejných chyb jako moje matka, jsem statečně čelila tehdejším zaběhnutým klišé a svoje děti zahrnovala vší láskou a péčí, které jsem pro ně měla k dispozici.

Říká se, že první dítě bývá "zkušební" a teprve až u druhého se nám možná podaří jakž takž vychytat drobné nedostatky v našich výchovných metodách. Vtip či objektivní skutečnost?

Jsou dny – a není jich zas tak málo – kdy hodně přemýšlím a občas dokonce i trochu brečím, kde všude jsem udělala chybu. Můj prvorozený! Právě dnes slaví svoje devětadvacáté narozeniny. No, slaví ... s pocitem, že není zas tak moc o co stát, s pocitem, že to právě on se svojí matkou dvakrát nevyhrál.

Pominu-li těhotenské obtíže a vzpomínku na bolestivost samotného porodu, na chronický úbytek spánku a několikanásobky ztracených nervů při vyrašení jakéhokoliv pupínku neidentifikovatelného původu na dětském tělíčku, je opravdu snadné být matkou. Ale být svým dětem skutečně dobrou matkou – je to možné? Co myslíte?